Hurikán ve štamprli

[ad#clanek-respo]

Dokonce jsem se vůbec k tomu ani nechtěl vyjádřit, považujíc to za naprostou prkotinu, ale média chtějí jinak, je to jejich nejsilnější téma, pomíjejí skutečné problémy, skutečně vážné události, které během tohoto „hurikánu“ nastaly ve světě, hlavně, že jedna větev levičáků napadá druhou větev levičáků. Ve výsledku se mohu potutelně usmívat, jen ať se perou, ale souvislosti z toho plynoucí jsou varující.

V roce 1932 se Německo nacházelo v levičáckém ráji, na jedné straně byli velmi silní komunisté, na druhé straně stejně silní nacionální socialisté. Obě větve chtěly jedno a totéž, jen cesty, kterými toho dosáhnout byly jiné. Oslavné a mírové písně zněly na obou stranách.

Ve stejném levičáckém ráji se nyní nacházíme my. Konzervativní, pravicový názor je dnes považován za stigma porovnatelné se smutným údělem Židů v Hitlerovském Německu. Nepokrytí komunisté ze současné KSČM a ČSSD se střetávají se zamaskovanými komunisty z řad TOP, ANO, STAN a dokonce ODS.

Ať již lže Zeman nebo Herman, je to naprosto jedno, levičáci lžou a je to jejich přirozeností, jejich přirozeností je vyzvedávání sama sebe a lhaní o svých odpůrcích, případně jejich nepřipuštění ani k veřejné debatě. Jako pravicově smýšlející člověk mám z této frašky nepříjemný pocit, demokracie je opravdu ohrožena, jednou jedna větev levičáků zvítězí, ať demokraticky nebo násilím. Dějiny se pohybují po spirále v čase, nic jiného nelze vymyslit. Levičácké myšlenky a skutky nikdy nic dobrého nepřinesly, opakuje se to stále dokola a stále dokola jsou tyto pokusy popularizovány, aby opět absolutně zklamaly.

Kolektivismus je alibi, kterým se omlouvá neúspěch. Jediným způsobem vedení společnosti je individualismus a s ním spojená osobní zodpovědnost za své činy i životy. Jen motivovaný jedinec, který, samozřejmě, to nedělá jako charitu, je příslibem společenského i technologického pokroku. Pokud s tím nesouhlasíte, uveďte jeden příklad, kde státní organizace a státem placení vědci vymyslili něco, co opravdu proniklo do veřejného života a stalo se jeho samozřejmostí.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Jaromír Hlubek