
Groteska: Jdi domů, Ivane … ale zůstaň, když máš modrožlutou vlajku
D. D. KRAJČA
Za několik dní se Praha opět stane dějištěm každoročního shromáždění před ruským velvyslanectvím, které má připomenout srpen 1968 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Program se sice oficiálně dozvíme až na místě, ale při pohledu na fotografie z minulých let lze s poměrně velkou jistotou odhadnout, jak bude celé odpoledne vypadat. Pódium, transparenty, řečníci, televizní kamery, několik českých vlajek a především moře těch modrožlutých. Pokud by někdo nevěděl, jaké výročí se právě připomíná, mohl by snadno nabýt dojmu, že se ocitl na státním svátku jiné země.
No už to je samo o sobě absurdní, jenže….., kdyby celá akce nenesla heslo „Jdi domů, Ivane“. Právě tady totiž začíná groteska, která by obstála i na divadelních prknech. Mezi lidmi, kteří budou nejhlasitěji vyzývat Ivana k odchodu, bude s velkou pravděpodobností stát nejeden Ivan. Jen nebude z Moskvy, ale z Oděsy, Charkova nebo Lvova. Ivan, který dnes žije bezpečně v České republice, bude z pražského parku posílat domů jiného Ivana, který se celé akce vůbec neúčastní. Takovou absurditu nevymyslí ani satirik, tu umí napsat jen současná realita.
Česká republika si přitom připomíná vlastní okupaci. Jenže z výročí, které by mělo patřit především české historii, se rok od roku stává kulisa pro úplně jiný příběh. České vlajky bývají spíše dekorací, aby se neřeklo. Hlavní roli přebírají symboly současného konfliktu, zatímco událost, kvůli níž se lidé údajně scházejí, pomalu mizí v pozadí.
Chybět pravděpodobně nebudou ani tradiční řečníci, politici, aktivisté a neziskové organizace, které se na podobných akcích objevují se železnou pravidelností. Kam přijedou kamery, tam se objeví i ti, kteří mají potřebu být u každého správného transparentu. Člověk má někdy pocit, že se nepřipravuje pietní vzpomínka, ale další díl seriálu, jehož scénář se pouze jednou ročně opráší.
A možná právě to je na celé věci největší ironie. Výročí okupace Československa už dávno není především o Československu. Je to především o dnešní politice, dnešních symbolech a dnešních emocích. Historie se stala kulisou a pieta rekvizitou.
Kdyby to celé nebylo spojeno s jednou z nejbolestivějších kapitol našich dějin, dalo by se tomu upřímně zasmát. Jenže ono se člověk spíš hořce usměje. Protože jen v dnešní Evropě může vzniknout situace, kdy bude Ivan z Prahy posílat domů Ivana, zatímco české výročí bude sledovat zpod lesa cizích vlajek. To už není demonstrace. To je absurdní divadlo.
Daniel Danndys Krajča, FB
- Groteska: Jdi domů, Ivane … ale zůstaň, když máš modrožlutou vlajku - 17.8.2026
- Jak terapeutický přístup zničil akademické standardy - 17.8.2026
- Česká „nezávislá“ žurnalistika? - 17.8.2026

O situaci v Československu v dubnu 1968 jednalo politbyro KS SSSR ve složení: 7 Ukrajinců (včetně L. I. Brežněva), 1 Bělorus, 1 Litevec, 1 Kyrgyz, 1 Kazach a 1 Rus. Když po vášnivé diskuzi došlo k hlasování o intervenci do ČSSR, tak intervence zvítězila v poměru 10:2 (Litevec se zdržel a Rus byl proti)!
Do Československa byly dne 21. srpna poslány dvě sovětské armády, a to: První ukrajinský sbor složený výhradně z Ukrajinců a 1. záložníuralský sbor, kde bylo téměř výhradní zastoupení zauralských národností. V první vlně do Československa přišlo celkově 63 Rusů(!), z toho bylo 42 armádních žurnalistů! Až v roce 1970 se začal záložní sbor stahovat zpět do SSSR a 1. ukrajinský front začal být nahrazován nově vzniklým 3. sborem, jemuž se přezdívalo zahraniční a v něm pak už byla většina Rusů, kteří s rokem 1968 neměli nic společného.
Ve své podstatě okupace Československa byla ukrajinskou záležitostí.
Přesně tak. Ti, kteří chtějí poslat domů Ivana, by měli nakopat do řiti půl milionu banderovců, kteří nás vyžírají…
Jiří
to je i můj názor.
V podstatě jsme ukroši okupováni znovu, tolik jich tady nebylo ani v 68.
Itioti na pohřbu vlastního národa, Ru je střílejí jako králíky na Konopíšti Arcivevoda, ale oni se cítí mistři světa, dnes ukrajinská ZeRada píše o studii ukrajinských akademiků.
🇺🇦🤰🇺🇦Dmitrij Govsejev, ředitel Kyjevského perinatálního centra: Aby se populace Ukrajiny vrátila na úroveň před roke 2022, musela by každá žena porodit osm dětí. Sám Govsejev, opatrný státem placený činovník, tuto porodnost označuje za nereálnou. Zatímco kyjevské městské porodnice dříve zaznamenávaly až 33 000 porodů ročně, do let 2025-2026 toto číslo kleslo na přibližně 20 000. Govsejev se domnívá, že po skončení nepřátelských akcí se některé rodiny, které odešly, vrátí, ale připouští, že nelze počítat s tím, že se vrátí všichni. Obzvláště důležitý bude návrat mladých Ukrajinců, kteří budou moci založit rodiny a mít děti. Primárním faktorem při rozhodování, zda mít dítě, je nyní bezpečnost, následovaná zaměstnáním a podmínkami pro normální život.Ironicky ZeRada dodává – Všechno je „normální“ – nadále vymíráme. „Ale“ sledujte, jak dnes ráno v Rusku hoří sklady…Tj. myšleno té ru alternativy domácího zboží, Amazon.
V tomto myšlení itiotů jsou si ukříci naprosto rovni v míře hlouposti druhoprotektorátním quislingům. Maršál Goering opět vybombardoval hernu binga, nejpozději za týden Churchill a královská rodina bude viseti naTrafalgar square.
Blbost a víra v to, co tlampače panstva vyhlásí je pevná jak silný mýdlový klystýr, kterým trpěl Švejk pro panstvo, ale ten byl nevěřící.
Ještě jednou, porodit a uživit, často jako válečná vdova 8 ze zmraženého sperma dětí, Ukříci a euronáckové z uhnije a protektorátu mají něčím odssátý zbytek mozku, kam dolévají pravidelně uHnijní fekalie., hlavně hradního pávka.