Green Deal: Dokonáno jest

Na Západě i v ČR se rozhořela debata kolem nákladů dekarbonizační politiky, která hrozí rychlým zchudnutím občanů a propadu ekonomik západních zemí. Legitimní je otázka, jaký cíl bude ve snaze snížit oteplování Země dosažen. Výsledky jsou tristní.

Vláda premiéra Petra Fialy se jakoby probudila ze zeleného snu. 17. července na tiskové konferenci její místopředseda a ministr financí Zbyněk Stanjura za přizvukování svého šéfa a premiéra Petra Fialy prohlásil, že česká vláda prý nepřipustí realizaci klíčové součásti ideologie Green Deal v podobě nových emisních povolenek ETS2. Ty mají zdražit bydlení a benzín a naftu v důsledku uvalení nových emisních daní na topení uhlím, zemním plynem a ježdění auty se spalovacími motory. To se stalo obrovským tématem českých médií pod zkratkovitým titulkem „Green Deal po česku“. Čekají nás brzy krajské a senátní volby a také za rok klíčové volby sněmovní. Takže se vysílají nové voličské signály.

Za schválení ideologie Green Deal v roce 2019 má máslo na hlavě tehdejší premiér za ANO Andrej Babiš. Svůj nijak nepodmíněný souhlas vyhandloval za (v korunách) biliónový objem dotací pro Česko. Jako nekorunovaný král v příjmu dotací pro svůj koncern Agrofert Babiš pochopil, že podvolit republiku zelené tranzici je pro něj osobně maximálně výhodné. Ovšem dobře zelenou mastí naolejovaný stroj Green Deal se rozjel až později s legislativním balíčkem Fit for 55, který ideologii Green Deal proměnil v čin. A zde už najdeme podpisy vlády premiéra Petra Fialy, který ještě v roce 2014 na kongresu ODS tvrdil, že „z Bruselu nevzešlo nikdy nic dobrého“. Pak stačilo udělat z pytláka hajného. Nebraly konce uznalé pochvaly a polibky od šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové a poklepávání na ramenou českého premiéra od jejího místopředsedy a „cara“ zelené transformace Franse Timmermanse, jak se Česká republika za předsednictví v Evropské radě iniciativě chopilo realizace zelené tranzice. Dokonáno jest.

Jestliže nyní špičkoví politici ODS zjišťují, že sociálně-ekonomické dopady této politiky budou pro české občany na jedné a pro zájmy politiků na straně druhé o znovuzvolení zničující, pak je třeba se ptát, jaká byla kvalita klíčových vládních dokumentů, že vláda ČR nebyla schopna dohlédnout dopady svého rozhodování? I zásadní poziční dokument ve prospěch politiky zelené politiky EU a revize emisních povolenek zpracovaný ministerstvem životního prostředí 10. října 2021 (za řízení Richarda Brabce z ANO) konstatoval, že „ČR považuje revizi směrnice k EU ETS za důležitou součást balíčku Fit for 55. Podle názoru ČR jsou základní principy návrhu dobrým základem pro další diskusi v Radě EU i v EP. Tato pozice současně představuje prvotní pohled na představený návrh a bude průběžně aktualizována.“ Jak dokument podepsaný tehdejším a stále současným ředitelem odboru energetiky a ochrany klimatu ministerstva Pavlem Zámyslickým ale upozorňuje, „v případě některých návrhů absentuje hlubší analýza dopadů na jednotlivé členské státy, což je problematické zejména s ohledem na plánované vytvoření nového systému ETS pro budovy a silniční dopravu, kde je důvodné očekávat nezanedbatelné sociální dopady“.

Takže co udělala Fialova vláda od převzetí moci, aby diskuse nad těmito záměry v EK, Radě i EP skončila jinak, než si nyní uvědomila? Budou se snad chtít politici ODS vymlouvat, že ministerstvo životního prostředí je pod vládou lidoveckého ministra Petra Hladíka a jeho (neúspěšné) touhy získávat politické body rozdělováním mnohamiliardových zelených dotací? Nebo že energetická politika státu je ovlivněna chabou kompetencí ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkela za STAN, jehož vládní nominace za možného komisaře Evropské komise je vnímána leckým jako zbavení ze neoblíbeného kolegy „vykopnutím“ do vyšší pozice? Pokud chce ODS něco zásadního udělat, bude si muset jednak udělat pořádek v koalici a vymezit se proti zeleným eurohujerským partnerům (jak při hodnocení příčin prohry britských konzervativců nedávno do své strany nepřímo, ale jasně adresoval místopředseda sněmovny Jan Skopeček). Ale podstatnější úkol spočívá v tom, aby předseda ODS a premiér Petra Fiala a jeho tým by osobním nasazením musel získat příslušnou kvalifikovanou většinu v členských zemích EU (s důrazem na postkomunistické členské státy) pro změnu politiky Green Deal, konkrétně v aplikaci nových emisních povolenek ETS2. Jinak mediálně dokumentované vystoupení ministra Stanjury a premiéra Fialy ze 17. 7. se stane příslovečným mlácením prázdné slámy s negativním dopadem na další volby.

Vraťme se však ke klíčovým a naplánovaným dopadům politiky Green Deal pro Česko. Od roku 2026 se začne účtovat emisní clo na dovoz surovin a výrobků, jež EU vlastně tvrdou emisní politikou vyhnala z Evropy. Takže cement, ocel, energie, umělá hnojiva apod. budou zatíženy dovozními cly a tyto komodity tak zásadně zdraží. Ve stejném roce bude uvaleno emisní clo na leteckou dopravu, což zásadně zdraží letenky a asi logicky zdražením letenek omezí masovou turistiku mj. do středomořských států EU. Od roku 2027 se začnou po předchozích letech „monitoringu“ uplatňovat emisní povolenky ETS2 na bydlení a dopravu. A protože se bude ničením energetických zdrojů a těžkého průmyslu snižovat výnosnost emisních povolenek EU ETS z této oblasti, poroste tlak na zdražení povolenek ETS2 na bydlení a pohonné hmoty. Takže například 50litrová benzínová nádrž auta nemusí zdražit posléze „jen“ o 150 korun, ale zřejmě až o 750 korun navíc proti stávající ceně. Cena emisní daně za topení uhlím má být cíleně likvidační, za plyn jen v řádech zdražení o desítky procent. Reálně ostatně hrozí, že nejpozději v roce 2027 všechnu uhelné doly v Česku pro nerentabilitu zavřou. Další již natvrdo naplánovaným opatřením je, že do roku 2030 musí být nově stavěné byty a domy klíčově izolovány a vytápěny kombinací solárních panelů a tepelných čerpadel. Stavební náklady na nové typy bytů, které jsou už nyní i pro vyšší střední třídu obyvatelstva nedosažitelných luxusem, mají proto vzrůst o dalších až 30 procent.

Evropská unie a další země Západu se rozhodly, že spasí svět od hrozby klimatické změny tím, že omezí emise oxidu uhličitého až na nulu. Poradenská firma McKinsey odhadla, že dosažení nulové čisté spotřeby do roku 2050 bude celosvětově stát 275 bilionů dolarů (těžko v české měně představitelná částka 6,33 trilionu Kč). Připočteme-li velmi konzervativní 60% překročení nákladů, které zohledňuje skutečnost, že většina potřebných technologií nebyla vynalezena, zvýší se tento odhad na 440 bilionů dolarů. To je přibližně 15 % HDP celé planety, a to každý rok, po celá desetiletí. Vše financováno dluhem, který nemůže být nikdy splacen, protože růst potřebný k jeho splacení je zničen činností financovanou zase z dluhu.

Ovšem dekarbonizační úsilí se soustřeďuje na země Západu, které by musely na tyto cíle investovat mezi 22 až 35 % svého HDP ročně. Připomeňme, že největší emisní znečišťovatel planety, Čína, ústy svých hodně seniorních představitelů kolektivního vedení slibuje, že se dekarbonizací začne „vážně zabývat“ po roce 2060. Mezitím Čína v průměru každý týden zprovozňuje dvě velké nové uhelné elektrárny, když říše středu ročně spaluje více než polovinu z 8,5 miliardy tun uhlí využívaných ve světě v energetice. Indie postupuje ve využívání uhlí ještě výrazněji následovaná Indonésií či Vietnamem a dalšími rozvojovými státy, které v uhlí, ropě a zemním plynu vidí reálnou šanci na růst národní ekonomiky a životní úrovně svých obyvatel, a to po vzoru vyspělého Západu.

V České republice podle článku Ekonomického deníku bude jen do roku 2030 nutno na zelenou transformaci vydat navíc 3,5 bilionu korun (český roční státní rozpočet má výdaje asi 2,3 bilionu Kč), z toho má 1,5 bilionu krýt dotace. Další dva biliony mají zaplatit podniky a domácnosti, tedy 400 miliard Kč každý rok. Navzdory proklamacích o budoucím zúročení těchto zelených projektů to nepochybně podváže investiční aktivitu českých podniků v čele s energeticky náročným průmyslem a prudce ochudí české domácnosti, přičemž už dnes 1,3 milionu českých občanů trpí energetickou chudobou.

A co za to zchudnutí Česká republika, EU a západní svět dostane? Jaké jsou však skutečné dopady těchto opatření na globální klima? Na tuto otázku hledal odpověď ekonom Dr. Benjamin Zycher z konzervativního think tanku American Enterprise Institute. Bývalý pracovník Úřadu pro ekonomickou analýzu na americkém ministerstvu zahraničí podle zprávy německé verze portálu Epoch Times nedávno prezentoval své poznatky na konferenci pořádané Evropským institutem pro klima a energetiku ve Vídni. Dr. Zycher také analyzoval odhadovanou hodnotu, o kterou by hlavní klimatická opatření zmíněná na začátku mohla snížit globální teplotu do roku 2100. Jím vypočtené hodnoty vycházely z několika oficiálních analýz o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050, které pak extrapoloval v časové ose na dalších 50 let a zohlednil dvě předpokládané citlivosti klimatu: scénář se zvýšením teploty o 2,0 °C a scénář se zvýšením teploty o 4,5 °C. Vyšší hodnotu považuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) za maximální hodnotu do roku 2050. Vyšší hodnota byla Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC) stanovena jako maximální hodnota do roku 2100.

Tabulka zmírnění růstu teplot do 2100

Jistě si na Zycherově tabulce všimneme, že obrovské dekarbonizační úsilí 27 zemí EU včetně Česka, jež doslova podryje sociálně-ekonomickou a politickou stabilitu, do konce století pomůže snížit oteplování planety o 0,052 °C v případě růstu o 2 °C a o 0,087 °C v případě růstu průměrné teploty na Zemi do roku 2100 o 4 °C. Na celé planetě se růst teploty pozastaví o 0,206 °C, respektive o 0,343 °C.

Závěry amerického ekonoma Zychera korespondují s výpočty dánského statistika Bjorna Lomborga, který konstatoval, že kdyby všech 300 milionů osobních aut v Evropské unii bylo přeměněno na elektromobily, teplotní změnu do roku 2100 by to směrem dolů ovlivnilo jen v řádu tisícin stupňů Celsia. Také nositel Nobelovy ceny William Nordhaus konstatoval, že adaptace místo investic do snahy zmírnit klimatickou změnu je nejefektivnější a nejlevnější cestou pro lidstvo.

Ovšem klimaticko-průmyslový komplex (terminus technicus Bjorna Lomborga) chce prostřednictvím vyvolávání klimatické hysterie ovládat lidi na celém světě strachem, aby pokorně přijímali jak své prudké zchudnutí v zájmu údajné záchrany planety, tak obrovské přesuny majetku ve prospěch zelené lobby. A to při současném pokusu řídit spotřebu, výrobu a myšlení lidí v nové formě neomarxistické ideologie zahalené do zelené barvy. To ovšem po promítnutí těchto energeticky a ekonomicky likvidačních opatření do peněženek voličů vyvolají v demokratických zemích procesy, které nutně povedou k zásadní revizi této politiky. Je jen otázkou, jak vysokou a bolestnou cenu za tuto zkušenost národy a občané zaplatí a zda nedojde k demontáži demokratického zřízení.