
Foltýnův příkop v karlovarském septiku
ŠTĚPÁN CHÁB
Jak málo stačí pro spuštění vodopádu toho nejhutnějšího kalu za dna septiku bylo k vidění nad jednou fotografií, kde celá společnost odkryla své karty a začala páchat seppuku.
Na filmovém festivalu v Karlových Varech se potkali podcaster Čestmír Strakatý s ministrem Oto Klempířem. Domlouvali si rozhovor, přičemž Klempířova asistentka, která byla připojená online z Prahy, listovala kalendářem a hledala pro Strakatého místečko. A nejspíš právě ta jejich společné úsměvy do webové kamery odfotila jako prchavý okamžik lásky plné úsměvů, odpuštění, vzájemnosti. Klempíř pak snímek nahodil na své sociální sítě. Snad aby měl také nějakou tu fotečku pro vnoučátka. Vždyť i on bude jednou starý a bude potřebovat nějaké kotvy reality vzpomínek.
Jenže přišel zlomový okamžik, který musí být přítomen v každé tragédii. A to i v tragédii té naší komedie politické současnosti.
Mám pocit, že v digitální éře si lidé nekupují jen obsah, ale pocit, že autor je jejich biřic v kulturní válce. Jakmile se biřic usměje na nepřítele z jiného kmene (Klempíře), kmen to bere jako zradu a okamžitě nastupuje cancel culture. Ono se to překládá jako kultura rušení, já bych to povýšil na překlad kultury canců. Víc si to pohrává s původním názvem a daleko víc to definuje tu prázdnotu, kterou podobná kultura provází.
Pak došlo k mrzení s tím, že Strakatý se od fotky distancoval a Klempíř, věren svému příjmení, přibouchal na trámoví své politické kariéry přiznání, že fotku udělal tak trochu podvodem a bez vědomí Strakatého. Takové fotografické znásilněníčko Strakatého Klempířem. Och jé, metoo jako vyšité. Klempíř se omluvil, vášně na chvilinku utichly.
Kauza drbavě nezajímavá, okurkově prázdninová. Možná. A možná také ne.
Ono to pomatení davu pramenící ze slov „rozděl a panuj“ nabývá rozměrů celé republiky. Ta nenávist, to naprosté pohrdání druhou stranou, které dovádí celou zemi ke strnulosti, k neschopnosti, k propadu. Jako kdybychom přestali podléhat pudu sebezáchovy velící nám – neblbni, musíme to tu spolu nějak přežít – a vedl nás k jedinému. Sudlicím, vidlím a nějaké té pletací jehlici zabodnuté umně do koutku oka nepřítelova. Bijte je, krleš, hrrr na ně.
Hlídám osmdesátileté sousedce lufťačce dům, když se luftuje v Praze, krmím jí kočky. V pátek mě za to pozvala na pivo. A přišla řeč na politiku. Hned jsem jí zastavil (tuším totiž s jistotou, že zastává zcela opačné názory než já) a pravil, že politika má teď sílu atomového šrapnelu. Rozděluje rodiny, přátele, sousedy. A že je ale úplně zbytečné, abychom si pro nějakého Babiše nebo antibabiše napříště ani neodpověděli na pozdrav. A tak jsme se bavili o její minulosti, o jejím tatínkovi (a já užasl, komu že to hlídám dům a od té doby přemýšlím, jestli o tom nenapsat komentář, protože by byl… třaskavý).
A při pohledu na tu rozcupovanou společnost, ze které vytéká ten nejhustší kal ze dna septiku i po jedné pitomé fotce, při pohledu na tu až směšnou neschopnost Strakovky a Hradu se domluvit, při pohledu na snůšku nenávisti, kterou jsem včera poslouchal při přenosu z Poslanecké sněmovny, si říkám, jestli je ta naše správa věcí veřejných ještě schopná něčeho jiného než pitomého divadla.
Vždyť si představme, že by Babišova vláda (nebo Fialova) přišla se skutečně dobrým konceptem, zákonem, novelou, je jedno s čím. Jak by se k tomu postavili vůdci opozičních stran? Byli by ještě schopní pro ten skutečně dobrý nápad, zákon… vytvořit ústavní většinu a zvednout ruku? Vždyť ten Foltýnův příkop nevede jen společností, ale trhá na cucky i naši zákonodárnou moc. (Foltýnův příkop, terminus technicus, který by se měl propsat do učebnic politologie jako pojem označující státem podporované cuckování společnosti na několik nepřátelských částí).
Vždyť se podívejme, na co se naše politika zredukovala. Na permanentní obstrukce, buranství u pultíku a z toho plynoucí prosazování zákonů na sílu, s pevně daným časem hlasování nebo přes legislativní nouzi, která by se měla používat jen… v nouzi, nikoliv pro prosazení kdejakého překážejícího kokršpaněla do české legislativy (což prosadila předchozí Fialova vláda s tehdy nadšeně obstruující opozicí).
Ona ta polarizace není náhodná. Skvěle sype. Jak pro politické manekýny (jako je Klempíř), tak pro algoritmy sociálních sítí je nenávist a konflikt nejvýnosnější komoditou. Generuje největší dosahy, nejvíc kliků, nejvíc emocí, nejvíc reakcí a nejvíc peněz. Smírná, sousedská debata nad pivem a krmením koček žádné lajky neposbírá – a proto jsme systematicky tlačeni do toho septiku.
- Prezident z obyčejné neformální večeře udělal skoro druhý bezpečnostní summit - 10.7.2026
- „Kauza“ první ruky: Podal ji Trump Babišovi, nebo Babiš Trumpovi? Aneb opozice s mainstreamem našly nové dno - 10.7.2026
- Kdyby vládnul Petr Fiala, tak na summitu Petr Pavel sliboval další dluhy pro Ukrajinu - 10.7.2026


ROZDĚL A PANUJ. To znal už starý Řím, rozdělil společnost, znenávidět generace a poštvat děti proti rodičům, prašivému režimu Eurobrusele se to daří skvěle k naší škodě
Mně by spíš zajímalo, na co se zredukovala naše žurnalistika? Každý se musí vyjadřovat ke každé malichernosti. Jednou je to hejtování Strakatého, jindy zase idiotské handrkování, kdo komu podal ruku jako první. Vážně jsou všichni Chábové a ostatní tak zoufalí?