Evropo, pochcípáš hlady, ale morálně čistá!

D. D. KRAJČA

Evropa se znovu plácá po ramenou, jak prý statečně zatočila s ruskou energií. Politici se usmívají do kamer, tiskové zprávy mluví o nezávislosti na agresorovi a veřejnost má získat pocit, že vítězství je na dosah. Jenže není. A co mě na tom jako obyčejného člověka skutečně sere, není ani tak samotná evropská energetická politika, jako to neustálé politické divadlo, ve kterém se občanům předkládá jen ta část pravdy, která se právě hodí. Vítězství to není ani vzdáleně, je to drahá a pečlivě udržovaná iluze, za kterou už teď platíme a jejíž skutečnou cenu možná teprve poznáme.

A tentokrát nemusíme hledat důkazy v ruských médiích, poslouchat kremelské představitele ani věřit nějakým pochybným internetovým zdrojům. Stačí si otevřít zprávy agentury Reuters, Financial Times nebo nejnovější analýzu německé organizace Urgewald, která pracuje s přepravními údaji společnosti Kpler. Výsledek? Za prvních devět měsíců roku 2026 dovezla Evropská unie z ruského arktického projektu Jamal rekordních 12,18 milionu tun zkapalněného zemního plynu, tedy o 9,5 procenta více než ve stejném období předchozího roku. Do evropských přístavů připlulo 167 nákladů ruského LNG a jejich odhadovaná hodnota dosáhla 7,88 miliardy eur. Ano, čtete správně. Téměř osm miliard eur za pouhých devět měsíců, a to pouze za plyn z jediného ruského projektu. Z celkového objemu dodávek Jamalu směřovalo do Evropy celých 85 procent. Tolik k energetické nezávislosti a k morální čistotě, kterou si evropští představitelé tak rádi připomínají.

A kdo patří mezi významné evropské odběratele? Francie, Belgie, Španělsko a Nizozemsko. Země, jejichž političtí představitelé se před kamerami hlásí k tvrdému postupu vůči Rusku, zatímco jejich přístavy dál přijímají ruský plyn.

Jen za prvních osm měsíců roku dovezla Francie přibližně 4,4 milionu tun LNG z Jamalu, Belgie tři miliony, Španělsko 2,7 milionu a Nizozemsko 1,1 milionu tun. Nejde o nějaké zapomenuté zásilky ani o zanedbatelné množství, které by se ztratilo ve statistické chybě. Jde o skutečný obchod, skutečné tankery a skutečné miliardy.

A právě tady se dostáváme k tomu, co mi na celé věci vadí nejvíc. Nevadí mi, že Evropa nakupuje suroviny, které potřebuje. Energie není ideologický plakát, ale základní předpoklad fungování společnosti. Vadí mi, když se politická rozhodnutí prodávají veřejnosti jako dokončené vítězství, zatímco realita je podstatně složitější. Když se zdůrazňuje pokles dodávek ruského potrubního plynu, ale o rekordních nákupech ruského LNG se mluví podstatně méně. Když se jedna statistika vystaví na odiv a druhá zůstane schovaná někde v poznámkách pod čarou. Tomu já neříkám otevřená komunikace s občany. Tomu říkám účelové zacházení s pravdou. A jestli někdo vědomě vytváří dojem, že jsme se už bez Ruska obešli, přestože čísla říkají něco jiného, potom se nemůže divit, když mu lidé přestanou věřit.

Abychom byli spravedliví, Evropská unie svou přímou závislost na ruských energetických surovinách skutečně výrazně snížila. To je doložitelný fakt a nemám důvod ho popírat. Jenže snížit závislost a zbavit se jí jsou dvě naprosto odlišné věci. V lednu 2026 přijala Unie nařízení o postupném zákazu dovozu ruského plynu. Dlouhodobé kontrakty na LNG mají skončit od ledna 2027, dodávky potrubního plynu podle příslušných podmínek na podzim téhož roku.

Jinými slovy, ještě dnes, v říjnu 2026, evropské společnosti legálně nakupují ruský plyn, protože přechodné období jim to umožňuje. Politici přitom mohou dál hovořit o odchodu od ruských surovin. Na papíře už máme rozhodnuto, v přístavech se stále vykládá.

A to se pořád bavíme jen o surovinách, které do Evropy přicházejí otevřeně a pod svým skutečným původem. Co teprve ty, které mezitím procestují půl světa, projdou rafinérií, změní obchodní dokumentaci a vrátí se k nám jako výrobek z úplně jiné země? Ruská ropa může zamířit do Indie nebo Turecka, tam být zpracována na pohonné hmoty a následně se dostat na evropský trh jako produkt tamní rafinérie. Z právního hlediska nemusí jít o porušení sankcí, protože původ zpracovaného výrobku se podle příslušných pravidel může lišit od původu vstupní suroviny. Z ekonomického hlediska ale zůstává otázka, odkud ropa původně pocházela a kdo na jejím prodeji vydělal. A právě tady by bylo nesmírně zajímavé sledovat skutečný tok peněz, nikoli jen kolonku země původu na dodacím listu. Kolik ruských surovin jsme opravdu nahradili a kolik jich pouze dostalo nový obchodní životopis? To by byla statistika, kterou bych si s velkým zájmem přečetl.

A aby celé to evropské energetické divadlo dostalo skutečně dokonalou pointu, přišla 9. října 2026 další povedená taškařice. Donald Trump si telefonoval s Vladimirem Putinem a výsledkem je dohoda, nad kterou by se člověk nejraději smál, kdyby nebyla tak absurdní. Spojené státy, které ještě nedávno vysvětlovaly světu, jak je nutné omezovat ruské energetické příjmy, najednou dočasně uvolňují vlastní sankce na ruskou naftu. A Rusko? To má podle Trumpova oznámení dodat okamžitě přes 300 tisíc tun nafty, dalších 500 tisíc tun v listopadu, následně milion tun a podle stavu ruských rafinérií ještě další tři miliony tun. Dohromady tedy až 4,8 milionu tun ruského paliva, pokud se celý oznámený plán skutečně uskuteční. Nejde o zrušení všech protiruských sankcí, ale o jejich cílené americké uvolnění v oblasti, kde Washington najednou potřebuje pomoc s cenami pohonných hmot. A teď mi, prosím, někdo vysvětlete, jak má obyčejný Evropan celé tohle představení chápat. My máme platit za energetickou nezávislost, přijímat další omezení, poslouchat přednášky o morální odpovědnosti a smiřovat se s hospodářskými náklady, zatímco americký prezident zvedne telefon, domluví se s Putinem a ruská nafta je najednou zase vítaným zbožím.

Když nakupuje Rusko od nás, je to problém. Když nakupujeme my od Ruska, je to politicky nepřípustné. Ale když začne být drahá nafta ve Spojených státech, najednou se ukáže, že i sankce mají své výjimky a že ideály lze přizpůsobit cenovce na čerpací stanici. A tak se ptám, Evropo, nejsi už náhodou opravdu hodně v prdeli? Protože jestli jsi celá léta poslouchala, že energetické oběti jsou nezbytné, zatímco tvůj nejmocnější spojenec si ve chvíli vlastních problémů dokáže s Moskvou sjednat obchod, potom by ses možná měla konečně začít ptát, kdo vlastně určuje pravidla téhle hry, kdo za ně platí a kdo si může dovolit je změnit, kdykoliv se mu to hodí.

A teď si představme, že by si Moskva jednoho dne prostě postavila hlavu a oznámila: „Evropo, neprodáme ti už nic.

Ani přímo, ani přes prostředníky, ani jinak.“ V tu chvíli by se ukázalo, jak pevná naše energetická nezávislost skutečně je. Neznamenalo by to automaticky, že druhý den zhasnou všechny evropské žárovky a zastaví se každá továrna.

Evropa má jiné dodavatele, zásobníky, terminály i možnosti náhrady. Jenže znamenalo by to další tlak na trh, na ceny a na průmysl, který už několik let zápasí s drahými energiemi a tvrdou mezinárodní konkurencí. A právě cenu této nezávislosti by měli politici občanům vysvětlovat stejně otevřeně jako její politické důvody. Protože energetická bezpečnost není jen otázka toho, zda nějakou surovinu dokážeme koupit jinde, ale také za kolik, v jakém množství a s jakými důsledky pro ekonomiku.

Rusko by takový krok samozřejmě také bolel. Přišlo by o významné příjmy a o evropský trh, který si budovalo celé dekády. Představa, že by všechny evropské odběratele okamžitě nahradila Čína nebo Indie, je stejně zjednodušená jako tvrzení, že Evropa může bez jakýchkoliv nákladů nahradit všechny ruské dodávky. Ropa se přepravuje jinak než zemní plyn, plynovody nelze přesměrovat jako kamion na dálnici a nové trasy stojí obrovské peníze. Jenže Rusko už dnes své energetické vztahy s Asií rozvíjí a hledá další odbytiště. Čína odebírá ruský plyn prostřednictvím plynovodu Síla Sibiře, další projekty jsou předmětem jednání a Indie patří k významným odběratelům ruské ropy přepravované po moři. Ne všechny plánované trasy jsou hotové a ne každý oznámený projekt se skutečně postaví. Směr, kterým se ruský energetický obchod ubírá, je však zřejmý. A Evropa by měla velmi pečlivě přemýšlet, co se stane, pokud se obchodní vztahy, které kdysi považovala za samozřejmost, postupně přeskupí natolik, že jejich obnovení už nebude ani jednoduché, ani levné.

My bychom mezitím dál vysvětlovali, že jsme udělali správnou věc, a možná bychom skutečně měli pro své rozhodnutí dobré politické i bezpečnostní důvody. Jenže dobrý důvod ještě neznamená dobré provedení. A už vůbec neopravňuje nikoho k tomu, aby před veřejností zamlčoval nepříjemné hospodářské důsledky. Morální postoje mohou být důležité, ale samy o sobě nevytopí domácnost, nevyrobí ocel, nenakrmí hospodářská zvířata a nezaplatí zaměstnancům výplaty.

K tomu potřebujete fungující ekonomiku, dostupné energie a průmysl, který je schopen obstát ve světové konkurenci.
Evropa se bez přímých dodávek ruských surovin může postupně naučit fungovat. To ale neznamená, že se bez nich už dnes zcela obešla, ani že bude tento přechod levný. A už vůbec to neznamená, že všechny výrobky vyrobené z ruských surovin zmizí z evropského trhu. Můžeme dovážet LNG z USA, Kataru a dalších zemí, můžeme využívat norský plyn, budovat terminály, rozšiřovat propojení a investovat do jiných energetických zdrojů. Jenže všechno má svou cenu, své technické limity a svůj časový horizont. Pokud někdo tvrdí, že stačí politické rozhodnutí a hospodářská realita se mu automaticky přizpůsobí, potom buď nerozumí fungování energetiky, nebo občanům neříká všechno.

A právě tady začíná problém, který se netýká pouze plynu a ropy. Drahé energie se promítají do výroby, dopravy, zemědělství, potravin i běžného života. Zemědělec potřebuje hnojiva, jejichž výroba je energeticky náročná.

Průmyslový podnik potřebuje předvídatelné náklady, aby mohl plánovat investice. Domácnost potřebuje vědět, že zaplatí vytápění, aniž by musela přemýšlet, na čem jiném ušetří. A stát potřebuje ekonomiku, která vytváří hodnoty, pracovní místa a daňové příjmy. Pokud se tyto základy oslabují, žádné vznešené prohlášení je nenahradí.

Nezmrzneme možná hned, ale můžeme se postupně vyčerpávat ekonomicky i sociálně. A to všechno s hřejivým pocitem morální čistoty, s modrožlutými vlajkami na profilech a s přesvědčením, že tak to přece má být. Jenže vlajkami se netopí, vlajkami se nevaří oběd a vlajkami se nezachraňuje průmysl.

A teď to nejcyničtější. Ani Ukrajině nepomůže Evropa, která by vlastní hospodářství přivedla do takových problémů, že by sama začala zápasit s nedostatkem prostředků. Pomoc totiž také něco stojí. Musí ji někdo vyrobit, zaplatit, dopravit a dlouhodobě financovat. Pokud chceme někomu pomáhat, musíme mít z čeho. Morálka se nedá jíst a hrdinství nezaplatí účty. Když zeslábne evropská ekonomika, zeslábne i její schopnost pomáhat dál. A právě proto bych očekával od evropských představitelů především pravdivé informace, realistické plány a otevřené přiznání všech nákladů. Nikoli další tiskovou konferenci, na které se politický záměr zamění za již dosažený výsledek.

Možná by bylo lepší přestat si hrát na spasitele a začít mluvit jako dospělí lidé. Přiznat, že závislost na ruských surovinách jsme sice významně omezili, ale dosud jsme ji zcela neodstranili. Přiznat, že některé obchodní vazby přetrvávají přímo a jiné prostřednictvím světových dodavatelských řetězců. Přiznat, že energetická nezávislost není zadarmo a že její cena se neplatí v televizních debatách, ale v továrnách, podnicích a domácnostech. A hlavně přestat občanům předkládat politicky pohodlnou polovinu skutečnosti jako celou pravdu. Protože skutečnou hanbou není přiznat si závislost, nýbrž lhát si do očí a dělat, že všechno zvládneme bez následků, zatímco účty rostou a lidé mají stále větší obavy z budoucnosti.

Evropo, můžeš si dál opakovat, že to zvládneš bez Ruska, můžeš si dál psát projevy, schvalovat rezoluce a oslavovat každý nový sankční balíček. Můžeš se tvářit, že jsi definitivně přestřihla všechny energetické vazby, a přitom dál vykládat v přístavech tankery s ruským plynem. Můžeš občanům vysvětlovat, že závislost skončila, protože se změnila obchodní trasa, dodavatel nebo kolonka na faktuře. Ale až jednou z Moskvy opravdu zazní: „Nedáme. Neprodáme. Máme málo,“ nezůstane ti než doufat, že všechny ty alternativy, o kterých tak sebevědomě hovoříš, budou skutečně fungovat. Protože svetr, svíčka a pocit morální převahy jsou možná působivé rekvizity politického divadla, ale jako energetická strategie jsou poněkud nedostatečné.

A možná se už dnes rýsuje ještě jedna možnost, kterou bychom neměli přehlížet. Rostoucí napětí mezi Ruskem a NATO, další sankce, další vojenská opatření a stále tvrdší vzájemná rétorika vytvářejí prostředí, v němž může mít i jediná vážná chyba katastrofální následky. Neznamená to, že se Evropa nebo NATO rozhodly zahájit válku s Ruskem.

Znamená to však, že riziko přímého střetu nelze odbýt mávnutím ruky. A pokud by se politické soupeření, hospodářská válka a vojenské napětí jednou skutečně proměnily v otevřený konflikt jaderných mocností, mohli bychom se dočkat války, které už nebude třeba říkat třetí. Stačí říct poslední. Protože až začne, už žádné číslo mít nebude. A místo posledního příběhu nám všem zůstane jen krátký, společný nekrolog.

Daniel Danndys Krajča, FB

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč

Celkem za měsíc: ... 13 053,00 Kč

Vybráno 29.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Je Česká televize dezinformační médium? - 13.10.2026
• A já se ptám: To už jsme se v téhle zemi úplně zbláznili? - 13.10.2026
• Evropo, pochcípáš hlady, ale morálně čistá! - 13.10.2026