Důchodová reforma nás nezachrání

Je to jakási úlitba některým důchodcům, kterým se ještě podaří včas o předčasný důchod požádat. Nevím, co je to za politický tah, jestli to nazvat populismus nebo jen náznak toho, že s reformou nesouhlasí, ale prostě ji musel podepsat. Ale to už nezachrání ostatní, kteří se do důchodu chystají a kteří budou mít mnohem horší podmínky. Ale tento prezidentův čin je jakási předzvěst dalšího vývoje, politici se budou snažit zabránit nevyhnutelnému, ale nic nenadělají. Katastrofu mohou jen oddálit.

Důchodový systém

Starý důchodový systém je reziduum z dob, kdy bylo paradigma společnosti úplně jiné. Důchod byl odvozen od dřívější práce. Společnost měla zcela jinou strukturu. Naprostá většina obyvatel pracovala v průmyslu a zemědělství a vytvářela hodnoty. Práce byla mnohdy namáhavá a dělník v 60-ti letech byl opotřebovaný. Věk dožití byl mnohem nižší z důvodů života v nepříznivějších podmínkách, ale hlavně z důvodů nízkého stupně zdravotnické péče.

Financování důchodu průběžnou metodou byl výsledek celého myšlenkového paradigmatu – odměny za práci. Pracující financovali důchodce průběžně. Důchodců bylo málo a pracujících byla naprostá převaha. Tento systém vznikl ve velké společnosti, když bylo zapotřebí zajistit výsluhy po přistěhování pracujících lidí do měst a opuštění vícegeneračních rodin a malých venkovských společností, kde byl výměnkář zajištěn svými dětmi nebo majetkem, který předal dalšímu hospodáři. Tento původní přirozený mechanismus, kde staří vychovali mladé, předali jim výsledek své práce a oni se potom o ně postarali, fungoval na principu emotivních rodinných vazeb, případně doplněn obecním dohledem nebo příspěvkem.

Průběžná metoda nahradila rodinné financování důchodce financováním společenským. Princip byl stejný, jenže kolektivní. Byla ovšem výrazná změna: Ten, kdo neměl děti byl financován stejně jako ten, který je měl. Pro jednotlivce potom děti nebyly potřebné a postupné kulturní změny vedoucí k vymírání nebyly ničím brzděny. Celá společnost jaksi zapomněla, že se musí strat také o budoucnost nejenom materiální, ale i biologickou. Chyby nepřirozeného systému člověka jednou doženou. Placení důchodů generaci, která nevytvořila dokonalou a kompletní základnu zdroje peněz, je nepřirozené a jednou se musí vymstít.

Celá situace by nemusela být dočasně tragická, pokud by se svět vyvíjel podle předpokladů ke stálému pokroku, k neustále se zvyšujícímu materiálnímu bohatství. Nepříznivě jevy by byly zakryty příznivým trendem zvyšování blahobytu.

Jestliže nepříznivý trend vymírání a prohlubování nepříznivé demografické situace je zakryt zvyšováním produktivity práce a celkovým materiálním rozvojem, je možno ještě dlouho se domnívat, že vše je v pořádku. Krize se sice musí jednou projevit, protože vymírání jako prohlubující se trend nakonec převáží nad příznivými trendy, krize je tedy nevyhnutelný výsledek procesů, ale může být dlouho odkládána. Jestliže se ovšem materiální rozvoj zastaví, jestliže navyšování materiálního blahobytu se zadrhne z vnějších důvodů, projeví se nepříznivý trend dříve. V této situaci se nacházíme. Prostě souhra okolností přivedla nevyhnutelnou krizi dříve, než se očekávalo. Kdo je tedy vinen?

Krizový vývoj

Na vině jsou oba nepříznivé trendy. Pouze můžeme říci, že zastavení blahobytu se nemuselo předpokládat, kdežto nepříznivý demografický vývoj byl dávno, všichni věděli, že je nepříznivý, ale nikdo s tím nic nedělal. Důchodci se stali velkou skupinou voličů, zvyšování důchodů bylo přednější z populistických důvodů, ale levné nájemní byty pro mladé lidi v místě zaměstnání a školky pro děti se neřešily. Proč? Copak mladí jsou už tak malou voličskou skupinou, že jejich požadavky nejsou prioritou státu? To ani ne. Ale ani mladí lidé nejsou aktivní v prosazování svých požadavků.

Zde docházíme k podstatné otázce krize: počet dětí v rodinách není důležitý ani pro mladé lidi. Prostě pro politiky, kteří nemají budoucnost státu ve svém zájmu, ale potřebují pouze voličské hlasy pro svoji kariéru, nejsou důležité sociocentrické otázky. Pokud neexistují uvědomělí občané a na budoucnost nemyslí, mohou se s budoucností rozloučit. Svádět vinu jen na politiky, kteří se chovají zcela přirozeně populisticky, je v demokratickém státě, ve kterém velká voličská skupina může svoji vůli prosazovat, jen výmluva. Ďábel tkví v detailu, v nepřirozeném chování mladých lidí.

O současném sociálním paradigmatu bylo napsáno mnoho zpráv, esejí i knih (viz 1). Není to lichotivé čtení. Jsou to mamánci, kteří nepotřebují ženu a žijí v hotelu, který jim zajišťuje matka. Nemusí ani moc pracovat. Jiní žijí podobně, ale místo matky mají ženu, situace je shodná, nesnaží se vytvořit materiální zázemí, peníze utratí a partnerka se chová stejně. Někteří věčně studují a jezdí po světě, všechno utratí. Významná je situace ve společnosti nejen materiální, ale i ideová. Zaměstnání s malým výdělkem: Vysoké náklady na bydlení obvykle limitují usazení na místě a možnost si zajistit život s rodinou. Mnohdy pár žije dlouho spolu bez dětí a nechce měnit zaběhnutý styl života.

Někdy se jedná o ideologickou cílenou neplodnost. Některé ekologické aktivity cíleně vychovávaly mladé lidi k malým rodinám, k bezdětnosti apod. Někdy k tomu vedou ideály firem nebo náročných zaměstnání (lékaři). Všechny ideologie postmoderny vychází z egocentrismu (viz 2), neberou na zřetel budoucnost a jsou jen pro současný život.

Mohl bych pokračovat. Ale jen budu stále více obžalovávat lidi posledních dvou generací, že nezplodili dost potomstva a že se nesnažili vytvořit podmínky pro rodiny, že se nevzbouřili proti ideovým a mocenským poměrům, naopak se nechali manipulovat nepřirozenými ideologiemi neomarxismu, genderismu, homosexualismu, transsexualismu a nepřirozenou ekologií. Z toho se nevykroutí, je to jejich vina, na kterou doplatí. Správně se měli chovat přirozeně a zanechat po sobě následovníky ve stejném počtu jak jsou sami.

Dnes vidíme nedostatek pracovníku v mnoha oborech (dělníků, lékařů, učitelů, řemeslníků) prostě téměř všude, a to i po zaměstnání přistěhovalců z Ukrajiny. Jaké lze tedy očekávat nepříznivé jevy v budoucnosti?

1/ Zhoršování životní úrovně, když mladých je málo a už staré a nemocné neuživí. Pokud to bude navýšením daní, snižováním platů a zhoršováním zdravotnické péče, potom se mladí odstěhují. Na začátku je odchod podniků pro nedostatek pracovníků a vysoké daně.

2/ Přistěhovalectví cizinců, kteří nebudou vždy jen z příbuzných národů, ale i nebezpeční lidé jiných kultur, kteří pochopí velmi rychle situaci s demografií a vyčkat na úplné oslabení domácího národa se jim vyplatí. Přistěhování nelze zabránit, pokud se chceme vyhnout krizi č. 1.

3/ Totalitní režim, který nastoupí po anarchii, která vznikne z krizí 1 a 2, protože se v něm bude nacházet jakási spása. Totalitní režim bude muset opět vytvořit hlídané zátarasy na hranicích, aby mladí lidé neutíkali, do státních rukou převzít důležité podniky atd.

Jaká by tedy měla být nová vláda?

Řešení vyžaduje nadhled, odvahu, souhlas národa, odbornost, obětavost pro národní věc a pravomoci, které nám byly odňaty EU. Vše to chybí. Nepřípustná je služba cizím zájmům, zbytečné rozhazování peněz, poslušnost kdejakých vnějších ideologických teorií.

Dnešní vláda je pro současnou situaci nejhorší, jakou bychom si mohli přát. Je zakotvená v služebnosti k EU a NATO. Tyto organizace jsou pro ni důležitější než náš stát, jejich zájmy jsou nedotknutelné, musí se plnit a naše národní zájmy jsou na druhém místě a přizpůsobují se těm dominantním. Začala s rozdáváním peněz na Ukrajinu, na zbrojení, na svoje platy, udělala opatření ke snížení cen plynu takové, aby výrobci a distributoři vydělávali a lidé platili.

Navíc právě v této době nastal celkový úpadek evropské civilizace způsobený v podstatě příčinami krizového vývoje zmíněného výše a hospodářskou krizí způsobenou odchodem průmyslu do jiných zemí světa a v poslední době sankcemi na dovoz surovin z Ruska. Covidová doba vytvořila dluhy. Najednou se sešlo příliš mnoho nepříznivých okolností, které snadno nezmizí.

Zatím není taková strana nebo spolek, který by byl schopen vystoupit před lidi, jasně jim říct, jak se věci mají a vyzvat celý národ ke spolupráci. Zatím vidíme v opozici jen populisty, kteří se bojí lidem říci nepříjemné věci (třeba ohledně demografické situace), od kterých můžeme zase jen očekávat neplodná řešení, rozdávání peněz tentokrát občanům a vytváření dluhů, které občany jednou doženou k fatální krizi. Jen s pochopením většiny občanů a s naprosto transparentní a nezištnou vládou je možno problémům čelit. Přitom problémy mladých rodin se musí řešit přednostně. Aby se lidé takto stali vlastenci, musí být idea státu, lidé musí být přesvědčeni, že je zase někdo neokrade, že vládnou svému státu a jejich oběti, které dobrovolně přinesou, neskončí v ziscích zahraničních podniků, nebudou použity na cizí zájmy. To vyžaduje odvážný plán, který počítá s kompetencemi na jeho provedení v politické oblasti, bez omezení cizími zájmy.