2.12.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Do zadele s frustrací … žít tady a teď!

Sdílejte článek:

IGNÁC MILAN KRAJNIAK 02|12|2014

Žít v dnešním Česku znamená čvachtat se ve všeobecné frustraci. Když poslouchám lidi kolem sebe, nebo čtu jejich blogy, statusy, komenty a články, neustále mi přicházejí na mysl slova opilecké písničky: ” Všechno je na pi .., a to je na ko …. Jen včely jsou na med. A ještě i ten med je na pi .. “.

 

[ad#hornisiroka]

 

Dvacátníci v Česku žít nechtějí. A za všeobecného souhlasu, tvrdíc, že se zde ani žít nedá, nastupují na první vlak, který jede někam na západ od našich hranic.  Třicátníci už odešli. A pokud neodešli, vylévají si splín, že oni to tu nezmění, i když by bylo třeba. Naříkají nad poměry, jakoby oni sami už nebyli za ně spoluzodpovení.

Jako čerstvý čtyřicátník mám potřebu vám něco k tomu říct. A udělám tak v bodech, aby to bylo naprosto jasné.

 

CESI

 

1. V Česku se dnes žije nejlépe během celé jeho historie. Máme svobodu, můžeme věřit v Boha nebo být ateistou. Můžeme cestovat po celém světě. Nikdo neumírá hlady. Máme slušnou zdravotní péči, která by samozřejmě mohla být i v našich poměrech mnohem lepší. Ale co by nemohlo být lepší?

2. Naši prapradědečkové ani nemohli mluvit před úřady vlastní řečí a nemohli se česky učit ani na základní škole. Pak je povolali a museli bojovat a umírat v první světové válce.

3. Naši pradědové museli bojovat v druhé světové válce na východní frontě, případně přišli o veškerý majetek a skončili v lágru. A když to všechno náhodou přežili, přišel komunismus, který jim opět veškerý majetek vzal. Případně je i zavřel, pokud byli třeba náhodou katolíci. Nebo komunisté či partyzáni v nesprávné stranické frakci. A pokud je i nezavřeli, oni a jejich děti přišly o jakoukoli životní perspektivu.

4. Naši dědové v šedesátých letech uvěřili, že by mohlo být i lepší, ale pak přišli Rusové. A tak se naši dědové kvůli našim otcům a kvůli nám museli ohýbat nebo vzdorovat, jak nejlépe uměli.

5. Naši otcové poučeni zklamáním našich dědů, se nám snažili dát šťastné dětství v mezích gulášového komunismu za železnou oponou. A spolu s našimi dědy tajně doufali, že se to celé nakonec i tak změní.

6. V listopadu 1989 se naši dědové a otcové naši vzepřeli, aby nám dali lepší perspektivu a naději do budoucna, než měli oni sami. A my, jako mladí studenti jsme už byli s nimi při tom.

7. Po listopadu jsme se my, dnešní čtyřicátníci, vrhli “po hlavě” do života. Šli jsme do zahraničí, začali jsme podnikat. Jako dvacátníci nebo třicátníci jsme jen nekritizovali. Chtěli jsme změnit naši zem a i jsme ji spolu s našimi otci změnili. Chtěli jsme, aby se začalo ekonomicky dařit. Jsme v NATO. Jsme je v EU. Za 25 let jsme předběhli Řeky a Portugalce. Jsme před Poláky a Maďary. Je to málo na to, abychom všichni mohli být na sebe trochu hrdí?

8. Každá generace Čechů za posledních 100 let zanechala Slovensko pro své děti a vnuky v lepším stavu, než v jakém jej převzala.

 

[ad#hornisiroka]

 

A jak k Česku přistupujete vy, dnešní dvacátníci a třicátníci? Tak se mi zdá, že je mezi vámi trochu moc “utíkačů” a “plaček”. Minimálně ohledem na to, jaké Česko jste obdrželi od svých otců a dědů. Vidíte na dnešním Česku jen selhávající stát, rozpad morálních hodnot, korupci a nespravedlnost? Máte pravdu. I já to vidím. Ale naši otcové, dědové a pradědové je u nás viděli také a ještě ve větším měřítku. A přece s tím něco udělali.

Ale abych nebyl nesprávně pochopen. Nikdo nemá povinnost doma zůstat žít. Každý máme svobodu a já ji respektuji. Ctím svobodu rozhodování každého z nás. Hledíc na mnohé problémy, které dnes Česko trápí, každý se musí sám za sebe rozhodnout, zda a nakolik je ochoten se s nimi pasovat. 

Za sebe chci říct jen tolik: Z celého srdce jsem vděčný našim otcům a dědům, že mohu žít v takovém Česku. Že mohu žít v zemi, která patří mezi nejsvobodnější a nejrozvinutější státy světa. Že mohu žít v Česku, jehož kvalita závisí jen na nás samých.

 

[ad#velkadolni]

 

Baví mě to tu. A žádní dnešní mocní mi nezabrání, abych se zde cítil dobře. Protože proti všemu: Mám to tady rád, chci a budu tady žít.

Do svého posledního dechu se budu snažit zanechat své dceři a svým případným vnukům lepší Česko, než jaké jsem dostal. Stojí mi za to zápasit o lepší vlast nejen pro sebe. Když už pro nic jiného, ​​tak z úcty k mému otci a matce a z úcty k mým prarodičům. Pán Bůh nás nebude soudit podle toho, zda jsme uspěli, ale podle toho, jak jsme se snažili.

 

ZDROJ: Ignác Milan Krajniak

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky