Digitální měny centrálních bank: Vykouzlené peníze, které zničí to, co ještě zbývá ze soukromého vlastnictví, volného trhu a osobní svobody

Během studené války bylo rozdělení mezi Východem a Západem běžně vykreslováno jako soupeření komunismu s kapitalismem. Sovětský svaz, jeho satelity a spojenci měli centrálně řízené ekonomiky, ve kterých centralizované úřady řídily alokaci zdrojů, zemědělskou i průmyslovou výrobu státu. Spojené státy americké a západní blok prosazovaly liberálně demokratické normy a volný trh. Toto rozdělení bylo samozřejmě vždy hodně zjednodušené. Nejenže USA podporovaly diktatury třetího světa (pokud to vedlo ke strategickým výhodám proti SSSR), ale také hranice mezi volným a kontrolovaným trhem nebyla nikdy naprosto jasně vytyčena.

Když se studenti učí o základech kapitalismu, tak se učí o trzích, na kterých mohou lidé svobodně vyjednávat o výměně zboží a služeb podle svých osobních potřeb a zájmů. Učí se, že soukromý majetek je charakteristickým znakem kapitalismu a klíčovým rozdílem oddělujícím tento systém od různých socialistických a komunistických ekonomických systémů, v nichž je majetek různě sdílen mezi lidmi nebo je vlastněný výhradně státem.

Když však studenti trochu dospějí, tak si uvědomí, že na Západě není soukromé vlastnictví a volný trh ani stoprocentně soukromý, ani stoprocentně svobodný. Majetek si lze nejlépe představit jako svazek klacků svázaných dohromady. V ekonomickém systému, ve kterém to, co vlastníte, je jen vaše a nikoho jiného, zůstávají všechny klacky pevně svázané. Když si však to, co „vlastníte“, nárokuje i někdo jiný, tak jeden po druhém klacky ze svazku vypadávají.

Možná si po zaplacení hypotéky myslíte, že svůj dům vlastníte, ale co se stane, když nezaplatíte daň z nemovitosti nebo odmítnete udělit městské správě povolení k tomu, aby vybudovala kanalizaci přes váš pozemek? Brzy potom zjistíte, že existuje spousta městských úředníků, agentů Finančního úřadu, státních regulačních orgánů, byrokratů zabývajících se ochranou životního prostředí, pracovníků veřejných služeb a dokonce i pestrá skupina občanů přesvědčených o tom, že mají právo se vyjadřovat k tomu, jak využíváte svůj majetek.

A ve většině zemí Západu by tito lidé měli pravdu. To, co si myslíte, že je vaše, je zatíženo různými předpisy a daňovými povinnostmi, a i když do písmene dodržíte všechny zákony a zaplatíte do posledního halíře všechny poplatky, tak stále nemáte žádnou záruku, že vládní úředníci později neuplatní zákony eminentní domény, aby vám sebrali to, co vlastníte, protože se domnívají, že váš soukromý majetek využijí lépe pro „veřejné dobro“. Od soudního případu Kelo v. New London existuje precedent dokonce i pro využití vašeho majetku pro soukromé dobro někoho jiného. Tolik k soukromému vlastnictví. (Poznámka překladatele: Zákony eminentní domény (eminent domain laws) uzákoňují právo vlády nebo jejího zmocněnce vyvlastnit soukromý majetek pro veřejné použití s platbou kompenzace.)

Podobně není volný trh úplně osvobozen ani od vládních zásahů. Federální, státní a místní zákony, předpisy a normy omezují činnost každého odvětví. Před zahájením jakéhokoliv nového podnikání musí podnikatel zvážit řadu státem uložených omezení: Jaké druhy produktů lze kupovat a prodávat? Jaké druhy surovin mají být součástí těchto produktů? Jaká povolení je třeba nejprve získat od státu? Jakou kvalifikaci musí mít zaměstnanci? Jak dlouhou dobu mohou zaměstnanci denně pracovat? Jaké bezpečnostní a průmyslové normy je třeba dodržovat? Jaké dopravní prostředky lze použít k přepravě hotových výrobků z jednoho místa na druhé? V jakých skladech lze tyto produkty uchovávat? Kteří zákazníci mohou legálně nakupovat vaše zboží? Může toto zboží překročit státní hranice, aniž by došlo k porušení mezinárodních smluv nebo pravidel národní bezpečnosti? Dohodnutá výměna zboží a služeb nebývá jednoduchá, neboť celá transakce je řízena pravidly a předpisy, jejichž nedodržení má za následek pokuty, ztrátu zboží, zpoždění nebo dokonce trestní postihy.

Studenti se ve škole o kapitalismu učí, že trhy fungují podle zákonů nabídky a poptávky, jejichž prostřednictvím „neviditelná ruka“ Adama Smithe řídí výrobu i ceny hotových výrobků. Když je poptávka po konkrétním produktu vysoká, tak jeho cena roste. Když ceny vzrostou, tak na trh vstoupí noví podnikatelé a budou vyrábět nové výrobky. Tito podnikatelé pak mezi sebou soutěží a jejich touha přilákat zákazníky je přirozeně vede k tomu, aby konstruovali ty nejlepší možné produkty tím nejefektivnějším způsobem a s co nejnižšími náklady. Konkurence teoreticky nutí trh k tomu, aby se přirozeně zbavoval špatných a drahých produktů a přitom udržoval ceny těch nejlepších produktů na nízké úrovni.

V praxi však pokročilejší studenti kapitalismu chápou, že pro podnikatele je spíše než konkurence zajímavější udržet si monopol. Když mohou výrobci vyrábět a prodávat zboží bez konkurenčních prodejců, tak určují kvalitu a cenu svých produktů pouze oni. Pokud jejich produkt spotřebitelé potřebují, tak monopolisté ovládají trh. Tak vzniká skutečně velké bohatství. Konečným výsledkem je, že kapitalisté vždy hledají způsoby, jak mohou využít zákonů a předpisů, specializovaných znalostí, vládních zakázek nebo jiných vylučovacích mechanismů, aby omezili vstup potenciálních konkurentů na trh. Na způsobech, jakými velké korporace a finanční konglomeráty využívají své páky, aby zabránily menším firmám ohrozit jejich nadvládu, není nic „neviditelného“. Nahlížíme-li na svět touto optikou, může být většina trhů jen stěží popsána jako zcela „svobodná“.

Pokud ve skutečnosti neexistuje ani soukromé vlastnictví, ani volný trh, tak vzestup národních fiat měn (měn s nuceným oběhem) – kdy zlatem kryté peníze byly nahrazeny vládou vnucenými, přirozeně bezcennými papírovými bankovkami – vše jen zhoršil. Užitečnost peněz oproti tradičnímu výměnnému obchodu za zboží a služby vychází z jejich tří hlavních funkcí, které poskytují: 1) Peníze jsou zúčtovací jednotkou. 2) Peníze jsou uchovatelem hodnoty. 3) Peníze jsou prostředkem směny. Když ve společnosti existují spolehlivé peníze, tak jsou tržní transakce snadné a obchod vzkvétá. Místo snahy určit, kolik králičích kožešin by mohlo stát kilo hovězího masa, metrák pšenice nebo služby právníka, šetří spotřebitelé čas a energii používáním standardních peněžních nástrojů, které se snadno drží, přepravují a mají stálou hodnotu. Ačkoliv v historii používali lidé jako platidlo vše možné od mořských perel a mušlí až po tesáky a kosti zvířat, zlato přetrvalo tisíce let napříč kulturami jako, ehm, „zlatý standard“. Díky svému relativnímu nedostatku a díky tomu, že si lidé váží jeho přirozené stabilní hodnoty, poskytuje zlato ideální prostředek směny. To je důvod, proč mělo v historii tolik standardních měn používaných národy a kulturami po celém světě podobu mincí obsahujících přesně stanovené množství tohoto drahého kovu.

Postupným nahrazováním používání zlatých mincí státem vydanými papírovými bankovkami se však národní státy zapojily do hokus-pokusu, který vykouzlil peníze z ničeho. I když se v různých zemích pořadí konkrétních událostí v průběhu posledního století mohlo lišit, byly všechny důležité kroky stejné: Nejdříve byla zavedena určitá forma papírových peněz, která byla podpořena vládním slibem, že vláda zaplatí držiteli každé bankovky pevnou částku ve zlatě nebo ve stříbře. Poté došlo k založení soukromé centrální banky, která dostala de facto monopol na tisk papírových peněz podle svého nejlepšího úsudku pro udržení fungujícího národního hospodářství. Nakonec bylo zrušeno krytí těchto papírových peněz zlatem a stříbrem.

Na celém Západě byl tento pomalý, ale stálý přechod od peněz s přirozenou hodnotou k měnám bez přirozené hodnoty podvedením veřejnosti. Lidé si v průběhu desetiletí zvykli používat papírové peníze, nabídka a poptávka po papírových penězích byla oddělena od „neviditelné ruky“ Adama Smithe, a vládní nařízení bránily občanům v návratu k univerzálně stabilním prostředkům směny, jimiž byly dlouhodobě zlato a stříbro. Abrakadabra, západní státní pokladny a centrální banky nahradily volný trh bezpečně denominovaný v pevném množství zlata centrálně kontrolovanými papírovými penězi, které zkreslují hodnotu naprosto všeho v soukromém vlastnictví.

Tato eskamotáž, za kterou by se nemusel stydět ani Machiavelli, umožnila vládám rozhazovat peníze ve stylu opilých námořníků. Centrální banka, většinou sídlící v té samé ulici, od vlády koupí její dluhy a natiskne další peníze. Proč by měli politici něco namítat proti uspořádání, které jim umožňuje nezodpovědně utrácet bez toho, že by je volný trh za to nějak potrestal? Naopak, desetiletí tisku peněz jen uměle navýšila ceny nemovitostí, akcií a dalších aktiv denominovaných v papírových bankovkách – což u běžných občanů vyvolalo falešný dojem, že aspoň něco z toho, co vlastní, získává na hodnotě. Nemá skutečnost, že dnes je rodinný dům dvacetkrát dražší než v roce 1950, náhodou něco společného s tím, že americký dolar ztratil od roku 1913 více než 97 % své hodnoty? V tomto roce vznikla soukromá centrální banka Federální rezervní systém a USA v průběhu následujících šedesáti let pomalu, ale jistě zrušily krytí své měny zlatem. Ceny nemovitostí šly nahoru, ale všechny úspory v amerických dolarech ztratily svoji hodnotu. Hodnota uložených peněz je dnes iluzorní.

A nyní – v době, kdy centrální banky tisknou peníze a lehkomyslné vládní výdaje tlačí západní ekonomické systémy na kraj propasti – byl navržen nový druh finančního hokus-pokusu: digitální měny centrálních bank. Spotřebitelé a výrobci budou v budoucnosti obchodovat výhradně ve virtuálních měnách, které mimo paměti propojených počítačů fyzicky neexistují. Nahrazení solidních zlatých peněz bezcenným papírem jim evidentně nestačilo, nyní bezcenný papír nahradí pomíjivým počítačovým kódem tvořeným jedničkami a nulami. Co by se na tom asi tak mohlo pokazit?

Ponechme stranou křehký finanční systém připomínající domeček z karet, který dnes destabilizuje globální trhy, a sebevražednou zálibu centrálních bank hrát ruskou ruletu s osmi miliardami životů propojených společnou závislostí na penězích. Zamysleme se jen nad tím, co by přechod k digitálním měnám znamenal pro Západ. Stručně řečeno – jakékoliv přetrvávající rozdíly mezi kapitalismem a komunismem z doby studené války by tímto přechodem zmizely.

Budou-li vlády a centrální banky kontrolovat vytváření, distribuci a výměnu virtuálních peněz, tak vše, co zbylo z volného trhu, zmizí. Budou-li vlády a centrální banky monitorovat každou transakci mezi spotřebiteli a výrobci, pak budou všechna průmyslová odvětví podrobena státnímu centralizovanému řízení. Pokud vlády a centrální banky získají zákonnou moc určovat, kdo smí uchovávat hodnotu, jakou hodnotu může mít jednotlivec uloženu a jak dlouho bude tato hodnota trvat, pak vše, co zůstalo ze soukromého vlastnictví, přestane existovat. Pokud si vlády a centrální banky udrží digitální monopol na jediné legalizované formy peněz, tak budou moci přerozdělovat bohatství a penalizovat chování jednotlivých osob bez ohledu na individuální práva. A nikdo je v této kontrole nebude moci omezovat.

Ty samé systémy sledování a ty samé systémy sociálního kreditu, které jsou již všudypřítomné v komunistické Číně, se stanou všudypřítomnými i po celém dříve svobodném Západě.

Není pochyb o tom, že propagandistické kampaně toto represivní sledování občanů Západu odůvodní sobě vlastním „politicky korektním“ jazykem. Bude to boj proti „nenávisti“ a „rasismu“ nebo proti „změně klimatu“ nebo jiné strašení á la COVID-19. Je však jasné, že systém kontroly občanů v zemích Západu se nebude nijak lišit od čínské komunistické verze. Jednotlivcům bude jejich digitální bohatství zabaveno nebo navýšeno podle toho, zda bude jejich chování odpovídat požadavkům státu. Svobodný trh, svobodná vůle, svoboda projevu a dokonce i svobodné myšlenky budou regulovány tak snadno, jak snadno budou centrální banky regulovat digitální bohatství každého občana. Implementace digitálních měn ve skutečnosti poskytne západním vládám neomezený monopol na život každého člověka žijícího na jejich území.

Obyvatelé Západu byli zticha už příliš dlouho. Tržní konkurence mezitím ustoupila vládou schválenému monopolu a soukromé vlastnictví se proměnilo v něco mnohem méně soukromého a méně bezpečného. Vykouzlené peníze papírových měn zničily úspory většiny obyčejných lidí na Západě a přitom uměle navyšovaly ceny akcií a dalších aktiv, které jsou stále více mimo dosah většiny občanů. Revize finančního systému a přechod k zákonně nařízeným digitálním měnám nyní ohrožuje to, co ještě zbývá z osobní svobody obyvatel Západu. Nyní – dříve než se vypaří poslední zbytky ideologických rozdílů z doby studené války a nezbude nic, co by odlišovalo Východ od Západu – nastal čas, aby se tomu obránci svobody veřejně postavili. Klaus Schwab možná touží po budoucnosti, v níž lidé ze Západu najdou štěstí v tom, že nic nevlastní. Lidé, kteří si cení svobody, však vědí, že základem svobodných národů, které se odmítají nechat zotročit, musí zůstat osobní vlastnictví a neomezená směna zboží, služeb a myšlenek.