Desetina národa? Hamplová ostře k počtu Ukrajinců v ČR

Paní senátorko, rok 2025 byl pro českou politiku velmi turbulentní – nová vláda, výrazné posuny ve voličských preferencích i změny v Senátu. Jak vy osobně uplynulý rok v politice hodnotíte? Co byste označila za svůj největší senátorský úspěch?

Rok 2025 nebyl především snadný. Končící vláda si neuměla připustit, že by skutečně kdy končící být mohla, a chovala se proto podle toho. Výsledky jejího vládnutí však byly tak do očí bijící, že volby prohrála, a to dokonce přes jasnou podporu veřejnoprávních i některých soukromých médií. Výsledky voleb lze proto právem považovat za nejdůležitější politickou změnu tohoto roku. Také Senát pracoval první rok ve výrazně jiném složení, a bylo to vidět. Já považuji pro sebe za důležité, že jsem se v závěru roku dohodla na spolupráci s klubem ANO – mně i klubu se otevřela cesta k efektivnější pomoci obcím a městům v oblasti jejich zákonů, a já budu klubu oporou v oblasti práva jako celku. Tedy hodnotím to jako velmi správný krok. V oblasti územní samosprávy jsem připravena pomáhat i nové vládě, zejména novému ministru vnitra, kterého vnímám typově jako schopného a cílevědomého. Můj hlas je také důležitý na půdě Ústavně právního výboru a Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky  – právníci jsou tam třeba.

Volby zároveň přinesly novou vládu, kterou podpořila většina voličů. Co by podle vás měla v příštím roce udělat, aby její voliči nebyli zklamáni a nepřišel další pocit promarněné naděje?

Je to jednoduché. Plnit volební sliby. A pokud to nepůjde, pak vysvětlit důvody, proč to nejde, nebo proč to nejde hned. Důvody mohou být objektivní, občas je politika pochopitelně také o kompromisech, a jistě se po předchozí vládě najdou kostlivci ve skříni. Nikdy proto nesmí přestat mluvit s lidmi. Jedno si však doufám říct hned – voliči od této vlády nikdy neuvidí videa typu Nutella a podobné trapnosti.

S výsledkem voleb se ale pojí i otázka motivace voličů. Často se mluví o tom, zda lidé volili „z lásky“, nebo spíše „z rozumu“. Jak vy vnímáte podporu Andreje Babiše téměř 35 % voličů – je to legitimní politická volba, nebo signál něčeho hlubšího v české společnosti?

Úvodem si dovolím poznamenat, že ta procenta by byla ještě vyšší, nebýt oné mediální a jakkoli nezasloužené protekce pro Petra Fialu a jeho lidi, a oné až hystericky pěstované nenávisti vůči Andreji Babišovi. Vyhrát volby za těchto ultra nefér podmínek byl skutečně unikátní majstrštyk, před kterým je nutno smeknout. Zejména ten poslední duel Babiš – Fiala byl od Andreje Babiše výkon vyzrálého politika, který si s jasnou převahou a v klidu, lidově řečeno, namazal soupeře na chleba. Marně se ho tehdejší předseda vlády snažil vyprovokovat, odpovědí mu byl absolutní klid. Já osobně jsem ve svém okolí, pokud se ptáte na důvody, koho a proč lidé volili, často vnímala hlavně až nečekaně obrovské zklamání z Petra Fialy a z toho, kam naši zemi on a jeho lidé dovedli. Ať to byla digitalizace stavebního řízení, kauza Dozimetr a rozdělování úplatků mezi strany, bitcoiny… Byla to prostě vršící se hrůza. Jeho vláda se navíc stala karikaturou sebe sama tím, jak se pořád chválila. Byla zcela odtržena od lidí. Zcela. Často padalo – to raději Babiš a jeho Agrofert s viditelnými zisky, než Fiala a jeho lidé s neviditelnými úplatky a podivnými kauzami. Připomeňme, že další opoziční volbou pak bylo vlastenecké SPD Tomia Okamury posílené novými tvářemi Rajchlem, Vondráčkem a Šichtařovou, a do třetice zcela mladá krev Motoristé vedená nepřehlédnutelným duelem Macinka – Turek. Proti této sestavě přirozených a vesměs chytrých a vzdělaných osobností nemohl vyumělkovaný akademik Fiala obstát, a mohl ho tlačit kdo chtěl. Andrej Babiš vyhrál volby zkrátka zaslouženě a Petr Fiala je velmi zaslouženě prohrál. A to je celé. Bohužel nás pokus Petra Fialy zahrát si na premiéra přijde docela draho.

S tím souvisí i opakující se tvrzení, že „lidé v regionech by volili jinak, kdyby se měli lépe“. Jak tyto soudy vnímáte vy – pomáhají skutečně pochopit voliče, nebo spíše realitu zjednodušují a zkreslují?

To, že Praha je zcela jiný svět, je trvalý stav. Nic nového. I jako hlavní město má dokonce svůj zákon. Tyto volby ale tentokrát ještě víc rozhodly obce a města, kde se žije ten každodenní, normální život, a lidé řeší své každodenní, normální problémy. Předchozí vláda zkrátka nikdy nepochopila, že všichni voliči nežijí v Praze, a že její pozornost si zaslouží i občan té nejmenší obce a toho nejvzdálenějšího města naší země. Měla jen tu svou bublinu dokonalosti, která však nikdy neexistovala. A možná dodnes nepochopila realitu každodenního života.

Rozdělení společnosti se projevuje i v otázkách zahraniční politiky. V debatách o Ukrajině se často argumentuje odkazem Václava Havla a Listopadu 1989. Jak dnes, na přelomu let 2025 a 2026, vnímáte vztah Čechů k Ukrajincům, kteří u nás žijí – převažuje ještě solidarita, nebo už spíše únava a pocit, že o některých věcech se nesmí mluvit otevřeně?

Osobně jsem přesvědčena, že celkové rozdělování společnosti je zcela cílené, protože rozdělené země se lépe ovládají, a že zahraniční politika se k tomu také až neuvěřitelně využívá. Vzpomínám si, jak málem kdysi ukřižovali ty z nás, kteří jsme se ve svých textech postavili jasně proti Markelové, která bez jakékoli debaty na evropské půdě sama za Německo otevřela náruč nelegální migraci. Ta by dnes měla stát před evropským soudem, co si to tehdy vůbec dovolila. Ale to ne – nás tehdy málem označovali za rasisty a dnes před soudem bude stát Orbán, tedy Maďarsko, za to, že ty její migranty dnes nechce na svém území. Merkelová to tehdy těžce přehnala, porušila vše, co mohla, a ohrozila hlavně své občany a Evropany vůbec. Myslím si, že podobně se to nyní přehání s Ukrajinou – a tento černobílý pohled škodí všem. A kdo si dnes dovolí poukázat na fakta a historické souvislosti, opět je na černé listině. Opět jsem to zažila – byla jsem označena za člověka podporující Rusko. Absolutní lež – jsem jen člověk, chránící bezpečnost a zájmy své země. Až čas ukáže, že máme zase pravdu, jako tehdy s tou Merkelovou. Ale aby nebylo pozdě, jako se to dnes ukazuje s těmi migranty. Není totiž jistě normální, že už u nás máme skoro milion Ukrajinců, jak ve svém rozhovoru v těchto dnech připomenul prezident Václav Klaus, protože to už je desetina obyvatel. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že Česká republika je náš domov, a tomu je třeba střízlivě podřizovat každé rozhodnutí. Pomáhat ano, ale nechat se zneužívat a pomoc si nechat diktovat ne. Nejsme povinni ničemu a nikomu obětovat kvalitu života v našich obcích a městech, tedy domovy našich občanů.

Napětí ve společnosti je vidět i symbolicky – například každého 17. listopadu, kdy by se měla slavit svoboda a demokracie, ale místo toho často sledujeme pískot, napadání a vymezování se vůči lidem s jiným názorem. Co se podle vás s tímto svátkem a jeho smyslem v posledních letech stalo?

Tento státní svátek přestal být symbolem toho, jak by měl být vnímán. Letošní oslavy to jen potvrdily. Naopak – stal se prostorem pro skupiny, které demokratické principy nerespektují, ale naopak popírají, ačkoli je navenek hlasitě vykřikují a zaštiťují se jimi. Václav Havel se proto musí obracet v hrobě… Jako člověk, který se osobně událostí spojených se 17. listopadem už od Palachova týdne z počátku roku 1989 osobně účastnil, stejně jako prvních voleb v roce 1990 a dění v řadě dalších let, zastávám názor, že tento státní svátek by se měl přestat vázat k roku 1989. Proč? Protože je zneužíván lidmi, kteří často o 17. listopadu 1989 neví vůbec nic, zkrátka proto, že jeho význam se přežil a pozitivní pocit vyprchal. Pokud má zůstat v kalendáři, pak jen ve vztahu k uzavření českých vysokých škol v roce 1939, ze kterého i zpětně mrazí.

Opakovaně upozorňujete na to, že česká společnost je unavená, rozdělená a rezignovaná. Když se ohlédnete za koncem roku 2025 – je podle vás situace lepší, horší, nebo se lidé jen naučili mlčet?

Právě mlčení se často zmiňuje v souvislosti se svobodou projevu. Mnoho lidí dnes říká, že se raději nevyjadřují, aby neměli problémy v práci, ve škole nebo na sociálních sítích. Vnímáte to jako přirozený vývoj společnosti, nebo jako vážný varovný signál?

Tato atmosféra obavy otevřeně mluvit se za vlády Petra Fialy do společnosti velmi vrátila – začala tu být cítit novodobá normalizace – pouze s internetem po boku. Tedy, řečeno s nadsázkou, neměli to až tak snadné. Nebo naopak? Zlikvidovat šlo někoho snadněji? Jedno je jisté – strach mluvit a z toho vyplývající silná autocenzura tu začaly být všude. To vyhrožování jsem zažila osobně, naznačovalo se mi třeba svého času, že mi bude znemožněno vykonávat advokacii, a přijdu tím o dvacet let své odborné praxe. Na aktuálně mi zrušili blog, který patřil deset let mezi nejúspěšnější. Přestali mne zvát na odborné akce. Měla jsem být umlčena. Hrozný pocit bezmoci. Byl to jeden z mých motivů návratu do politiky, což by mne patrně jinak vůbec nenapadlo. Chtěla jsem se realizovat výhradně odborně. Pokud jsem tedy kdy o čem uvažovala, pak to byla, s ohledem na mou specializaci na veřejné právo, pozice ústavní soudkyně. Pozvolný a zdánlivě nenápadný návrat prvků normalizace do našeho života mne však napřed přivedl do týmu právníků bránící práva občanů v době covidu, následně do týmu Společnosti pro obranu svobody projevu, a nakonec, díky voličům na Kroměřížsku, do Senátu. Rozhodně tedy nepovažuji návrat autocenzury a cenzury za přirozený vývoj, ale za vážné varování před návratem novodobé totality, která, pokud přijde, bude už pozdě. Proto bych ráda připomenula, že musíme zuby nehty chránit ústavní principy právního státu a vedle toho nezávislé soudnictví, které bude jejich silným garantem.

Část veřejnosti má také pocit, že za „celou společnost“ dnes mluví především takzvaní „slušní a vzdělaní“, zatímco běžní lidé z regionů jsou zesměšňováni nebo poučováni. Nevytvořila se u nás politická a názorová elita vlastní morální bublinu, odtrženou od reality?

Nejen to. Vytvořila se dnes u nás až neuvěřitelná politická šlechta, od které názoru když se odkloníte, stanete se jejím nepřítelem, kterého oni si osobují právo urážet, dehonestovat, profesně ničit, zasahovat do jejich rodin. Prostě hrůza. Dokonce protestují proti tomu, když ti názorově odlišní vyhrají demokratické volby. To už je zcela nepochopitelné. Tito lidé jsou velmi nebezpeční, protože popírají všechny hodnoty, na kterých stojí právní stát. Víte, tzv. „slušné a vzdělané“ lidi nedělá nějaká umělá image a spisovný jazyk, ale faktické znalosti, přirozeně viditelná inteligence, politický talent a autorita a umění komunikovat. Vzdělání samo o sobě nic neznamená, a jak slušně komunikují zastánci těch tzv. slušných vidíme dnes a denně. Lidé spíš ocení takového politika, který se vyjádří jadrně, ale fér a pravdivě, než toho, který sice neřekne nikdy sprosté slovo, ale do očí jim bez uzardění lže a pokazí, na co sáhne.

Do toho všeho přichází generační napětí. Mladí lidé často vyčítají starším, že jim „ničí planetu“ a berou budoucnost. Vidíte v tomto střetu přirozený generační vývoj, nebo spíše záměrně podporovaný konflikt, který společnost dál rozděluje?

V těchto dnech mne zasáhla akce v Kongresovém centru Praha, kdy téměř 4000 studentů a žáků z celé republiky zhlédlo dokumentární film o válce na Ukrajině Velký vlastenecký výlet. Média dokonce uvedla, že promítání filmu má pomoct k tomu, aby „mladá generace více přemýšlela o dezinformacích a vnímala, že bezpečí, které je v západních zemích, není samozřejmost“. Hromadná projekce pro školy se prý plánuje v příštím roce i v dalším českém městě, projekce filmu se prý již uskutečňuje také napříč republikou v jednotlivých školách. To, že se promítání v Praze zúčastnil názorově zcela vyhraněný prezident republiky, je pak už jen kapka v moři. Co to probůh je? A položme si otázku, zda ta promítání nepřipomínají dobu, kdy nás školy bez vlivu rodičů a samotného výběru „nahnaly“ do kin na povinné filmy. Pak se nedivme, že se nám generačně rozdělují dokonce rodiny. Mladým jsou „vymývány mozky“ ve školách, v bohatě placených neziskovkách. Nic podobného se nesmí dít, a je to nepochybně velké téma pro nového ministra školství.

A na závěr bilančně: kdybyste měla na konci roku 2025 pojmenovat jednu největší hrozbu pro soudržnost české společnosti – nebyla by to nakonec ztráta schopnosti spolu mluvit a navzájem se poslouchat?

Za největší hrozbu považuji skutečně to, že bychom přistoupili na nám vnucovanou povrchnost a život pouze podle novinových titulků. Je třeba chtít znát jasná fakta a skutečnosti, respektovat právo druhých na vlastní názor na tyto skutečnosti, a dokázat spolu o nich slušně mluvit a diskutovat. Jen tak se nacházejí správná řešení všeho. Měli bychom se vrátit k tomu, že normální je nelhat, neurážet se, chovat se k sobě slušně a s respektem, a že samozřejmé je pracovat. Tedy že za povolání nelze považovat vykřikování nějakých hesel a frází z pódií a rozdělování lidí jako životní program. Naším cílem v dalším období by proto mělo být spojit síly k stmelování lidí, profesně, generačně, politicky – a naši zemi opět dostat na vrchol všech jejích možností. Chce to lidi s odvahou a pracovitostí… Bořit totiž umí každý mluvka, budovat jen ten, kdo na to má schopnosti a energii. Takové lidi podporujme. Já spoléhám hodně na starosty a starostky a vůbec členy zastupitelstev, a ti se zase musí spolehnout na rozumnou vládu, která bude vědět, co činí. V této kooperaci musí jít Česká republika směrem nahoru. A to by mělo být zájmem nás všech. Nejde o stranické značky, jde o výsledky a mezinárodní respekt. Mám ráda Českou republiku, chci, aby se v ní dobře žilo, a chci být na ni hrdá.

A jaké jsou vaše nejbližší plány?      

Už přes vánoční svátky si budu připravovat určité tematické okruhy zaměřené prioritně na obce, města a kraje, tedy na územní samosprávu, které by jí měly usnadnit život. Jedním z nich je zákon o obcích, který by po více jak dvaceti pěti letech zasloužil „omladit“, a oblast veřejných zakázek a dotačních kontrol, které by zase zasloužily dostat do těch paragrafů v určitých situacích trochu zdravého rozumu. Tedy hodlám se věnovat v Senátu i v praxi opět svému oboru – právu, tentokrát hlavně v oblasti územní samosprávy. Se starosty se proto budu často jezdit radit, samozřejmě spolu s kolegy, a už teď se na to těším, protože je to moje letitá parketa. Dobrou a efektivní samosprávu navíc považuji za základ dobré veřejné správy v zemi.