Co vlastně žádá Pavel od Ústavního soudu?

Spor o účast prezidenta republiky na summitu NATO je třeba posuzovat především podle toho, co prezident ve své žalobě skutečně požaduje. Nejde pouze o obecnou debatu, zda prezident může reprezentovat Českou republiku v zahraničí. To samozřejmě může. Jde o konkrétní kompetenční návrh, kterým se prezident obrátil na Ústavní soud.

Prezident v žalobě tvrdí, že pokud by vláda, členové vlády nebo jim podřízené správní úřady zabránili jeho oficiální účasti na summitu NATO nebo ji ztížili, šlo by o protiústavní zásah. Tvrdí také, že vláda ani žádný její člen nemají kompetenci omezit prezidentovu pravomoc zastupovat stát navenek „v podobě účasti na jednání Organizace Severoatlantické smlouvy“. Zároveň tvrdí, že jediným orgánem, který je podle ústavního pořádku oprávněn rozhodnout o tom, zda se prezident republiky v rámci oficiální delegace České republiky summitu NATO zúčastní, je prezident sám. Pokud se pro účast rozhodne, ostatní orgány veřejné moci podle žaloby nemají jen povinnost nebránit, ale i aktivně napomoci její realizaci.

Tomu odpovídají i navržené výroky. Prezident žádá, aby Ústavní soud určil, že státním orgánem příslušným rozhodnout o účasti prezidenta republiky na summitech NATO v rámci oficiální delegace České republiky je prezident republiky. Dále žádá zrušení usnesení vlády, zákaz bránit mu v účasti nebo ji ztěžovat a příkaz, aby mu vláda, ministr zahraničí a ministerstvo zahraničí poskytovali potřebnou součinnost.

To je velmi silný požadavek. Prezident nežádá pouze politické uznání své důstojnosti. Nežádá pouze možnost být informován. Nežádá ani jen obecné potvrzení, že má zahraniční reprezentační roli. Žádá, aby Ústavní soud potvrdil jeho ústavně vynutitelné právo rozhodnout o své účasti na summitu NATO v rámci oficiální delegace, a to i proti vůli vlády.

Proto je důležité podívat se, jak prezident tento požadavek odůvodňuje. Žaloba vychází z čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy, podle něhož prezident zastupuje stát navenek. Prezident však současně výslovně uvádí, že si neosobuje celou oblast zahraniční politiky. Netvrdí, že je výlučným představitelem státu navenek. Netvrdí ani, že je výsostným určovatelem zahraniční politiky. Podle žaloby není předmětem sporu, jaké zahraničněpolitické stanovisko má česká delegace na summitu zastávat. Spor se má týkat pouze toho, kdo rozhoduje, zda se prezident summitu oficiálně zúčastní.

Vlastní nárok na účast na summitu proto žaloba opírá hlavně o protokolární a informační složku prezidentovy role. Prezident má jako hlava státu reprezentovat Českou republiku a má mít možnost získávat informace potřebné pro výkon svého úřadu. Podle žaloby právě protokolární a informační činnost tvoří nedotknutelné jádro prezidentovy kompetence zastupovat stát navenek.

Tady je ale slabé místo prezidentovy konstrukce. Z protokolární a informační role lze odvodit, že prezident má významné místo v zahraniční reprezentaci státu. Nelze z ní však automaticky odvodit právo účastnit se jednání, kde se vyjednávají politické závazky vlády. Summit NATO není jen slavnostní akt ani informační seminář. Je to politické jednání nejvyšší úrovně, kde se formulují postoje, potvrzují závazky a vysílají politická ujištění spojencům.

Proto nestačí říci, že prezident má právo být na summitu přítomen. Podstatné je, v jaké roli by tam byl. Pokud by přijel pouze jako doprovodná osoba širší delegace, nebyla by jeho účast výkonem ústavní pravomoci zastupovat stát navenek. Doprovodná osoba stát nereprezentuje. Stát reprezentuje ten, kdo je oprávněn za stát na daném jednání mluvit a nést odpovědnost za výsledek.

Pokud by naopak prezident měl být skutečným účastníkem jednání, už by nešlo pouze o protokolární nebo informační roli. Šlo by o roli vyjednávací, případně rozhodovací. Tu však prezidentova žaloba sama výslovně nestaví do středu svého nároku. Prezident netvrdí, že má určovat stanovisko České republiky na summitu. Tvrdí, že má právo rozhodnout o své oficiální účasti na summitu. Mezi těmito dvěma tvrzeními je ale podstatný rozdíl.

K tomu přistupuje ještě další argument. Pokud je Česká republika na konkrétním jednání již reprezentována předsedou vlády, nelze současně tvrdit, že případná doprovodná účast prezidenta na témže summitu je výkonem jeho ústavní pravomoci reprezentovat stát navenek. Předseda vlády není soukromý člen delegace. Je představitelem vlády, která nese politickou odpovědnost za zahraniční a bezpečnostní politiku.

V ceremoniální situaci může být přítomnost prezidenta i předsedy vlády bez problému. Ale summit NATO není pouze ceremoniální událost. Pokud se na něm jedná o obranných závazcích, rozpočtech a politických ujištěních spojencům, musí být jasné, kdo za Českou republiku skutečně mluví. U vyjednávacího stolu nemohou vedle sebe vystupovat dva reprezentanti státu bez jasného určení, kdo politicky jedná a kdo odpovídá za výsledek.

Ústavní soud proto nemusí popírat význam prezidentovy zahraniční role ani řešit, zda by bylo politicky vhodné, aby prezident na summit jel. Musí posoudit prezidentův vlastní požadavek: zda z Ústavy plyne, že prezident sám rozhoduje o své účasti na summitu NATO v rámci oficiální delegace a že vláda mu v tom musí poskytnout součinnost.

Podle mého názoru tento závěr z prezidentovy vlastní argumentace neplyne. Prezidentova argumentace může odůvodnit význam jeho protokolární a informační role v zahraničních vztazích. Neodůvodňuje však právo být dalším reprezentantem státu na jednání, kde Českou republiku zastupuje předseda vlády jako orgán odpovědný za zahraniční a bezpečnostní politiku.

Nad rámec právního sporu lze dodat jen tolik, že ústavní orgány by měly jednat rozumně a v zájmu státu. Vláda by neměla prezidentovu roli zbytečně zpochybňovat a prezident by neměl z obecné reprezentační pravomoci dovozovat nárok, který z jeho vlastní žaloby neplyne. Stát má navenek působit jednotně. Právě proto je důležité vědět, kdo na summitu za Českou republiku skutečně jedná a kdo za výsledek nese odpovědnost.