12.3.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Čím hůře, tím lépe

Sdílejte článek:

KAREL ÁBELOVSKÝ 12|03|2015

… aneb o rozporuplných myšlenkách. A jednou z mnoha, kterou u mne neustále vyvolává současná vládní garnitura, respektive někteří její členové a také její voliči, je i ta, platí-li ustálená rčení a neplatí-li některá rčení třeba i obráceně?

[ad#hornisiroka]
Tedy to, platí-li paradoxní “čím lépe, tím hůře”? A podívám-li se na mnohé aspekty současných problémů a především pak na dění v této zemi, nemohu se ubránit dojmu, že tomu tak skutečně mnohdy je. Chtěli jsme, asi podobně jako i všechny předešlé generace, aby se naše děti měli lépe. Dělalo a dělá se pro “to” skoro všechno. Minimálně se to tedy deklaruje. A když se “to”, byť především pak v hmotných, tedy materiálních parametrech bezesporu povedlo, hořekujeme často nad tím, jak je mladá generace taková či maková.

 To vše je tedy logicky i důsledek oné naší snahy a je to v mnoha směrech bezesporu pokrok a úspěch. Ten s sebou ovšem nese i jisté důsledky. A těmi důsledky je nejen snaha o rovnoprávnost, rovné zacházení, o svobodu, ale logicky i snaha o všeobecně platné právo na sebeurčení a všeobecné právo na to mít se lépe. To pak mnohdy přináší konflikty nejen mezi jednotlivci, ale i mezi národy, mezi státy. Mnoho problémů v globalizovaném světě, včetně migrace obyvatel ze zaostalejších zemí, ať už z důvodů ekonomických či třeba politických či jiných, je způsobeno právě i tímto pokrokem, globalizací, a především možnostmi komunikace a také přístupu k informacím. Je otázkou, proč to pak nechápeme a proč například odpíráme toto právo jiným?

 Je asi také pravda, že s posílením všech těchto vymožeností, roste úměrně i oslabení jistých, řekl bych vrozených, tedy nepodmíněných schopností, které nám a před námi jistě i předešlým generacím, připadaly zcela normální. A tak snad i proto každá generace žehrá na rozmazlenost a neschopnost té nové nastupující generace, potažmo pak i na onu “novou” přicházející dobu, nesoucí s sebou pro ně mnohdy nepochopitelné jevy. A to se může projevovat různě, u nás v “Česku” například i nostalgií nad “starými dobrými časy, kdy bylo vše tak “jasné a jednoduché”, dokonce tak jednoduché, že nebylo potřeba se vlastně starat o budoucnost. O vše se postarala a o všem také rozhodla strana a vláda. Pro mnohé to je evidentně dodnes naprosto určující a nepřekonatelné, hraničící s jistým syndromem. Dennodenně posloucháme a čteme jejich nářky. Pokud nemáme problém s pochopením všeho co přináší nová doba, co přináší sám život, proč žehráme nad důsledky, které to s sebou na druhou stranu přináší? Nechápeme-li to, kde bereme právo na to, cokoliv soudit a dokonce o čemkoliv rozhodovat?

ovce

ateo.cz

 Přesto se občas nemohu zbavit dojmu, že platí i ono obrácené “rčení”. Problém, tedy je-li vůbec jaký, lze snad spatřovat v tom, že ztrácíme pud sebezáchovy. Právě ve smyslu ztráty schopnosti rozlišovat co je skutečné dobro a co zlo, co je pravda a co lež. Ztrácíme totiž především schopnost, chápat co je opravdu důležité a co jsou jen pouhé a zbytné “vymyšlenosti” lidí, mnohdy “exaltovaných” lidí “cítících se pouze v ohrožení”, lidí majících strach a chtějících “někam” patřit. Nazývám to “zpovykovaností”, mající vždy nádech hysterie a strachu. Strachu, který bohužel často určuje jen obava o vlastní výhody a vymoženosti. Strachu z osamocení, nutící dotyčného k přimknutí se k davu. Tací se pak logicky neohlížejí na stejná práva jiných lidí, potažmo ani na jejich nesporné právo na život, které u sebe jinak pokládají za naprosto přirozené.

 Projevuje se to třeba tak, že houfně odpírají pomoc těm, kteří to skutečně potřebují, kteří jsou dokonce na životě a na svých ostatních právech skutečně ohroženi, na rozdíl od většiny z nich. A to jak válkou, tak okupací či terorismem, tedy jakýmkoliv násilím. Není v tom skutečně žádný rozdíl. A také se to bohužel projevuje i tak, že si osobují právo “kecat” do života druhým lidem, omezovat je či rozhodovat za ně o tom, co je pro ně dobré a co nikoliv. A bez ohledu na to, že tito lidé jsou právě často jen oběťmi systému, nastaveného právě takovými lidmi. Tak prosté to je a například diskuze o poskytnutí či neposkytnutí pomoci či azylu, o takzvaných “pochopitelných” důvodech odmítaní pomoci, je začasté jen planou a mnohdy i lživou, ještě častěji však jen velmi ubohou a často dokonce nenávistnou obhajobou vlastního strachu a vlastního selhávání. To vše je pak příznačné především voličům stran, které jim slibují, že za ně vše vyřeší a zařídí, a že se o ně postarají. Asi logické, leč naprosto lživé, z mého pohledu dokonce přímo hnusné až zhovadilé.

 Stran, které pak zvyšují výdaje státu naprosto nezodpovědným způsobem. Stran, které díky strachu a také svým nezodpovědným slibům, díky kupování a uplácení svých voličů, ale především pak uplácení státních úředníků, silových a pořádkových složek, justice a soudců například – což můžeme aktuálně sledovat právě nyní – a to vše i přesto, že tito všichni ani zdaleka nepracují tak, jak by skutečně měli. Stran, které z těchto důvodů prohlubují zadlužení země dokonce i v dobách ekonomického růstu. Nebo snad má někdo soudný v této zemi pocit, že soudy a policie pracují rychle, či dokonce nestranně a bezúplatně? Má snad někdo pocit, že všichni tito lidé si skutečně zaslouží, stejně jako sami tito politici, navyšování svých platů? Má snad někdo pocit, že výsledky jejich práce – tedy stav práva, spravedlnosti a bezpečnosti a nálada ve společnosti, to vše ospravedlňují? 

[ad#velkadolni]

 A je to bezesporu i vina současných politiků, nikoliv jen těch před nimi, jak pokrytecky a lživě neustále opakují! Těch, jejichž minulost je mnohdy velmi úzce spjata nejen s totalitní minulostí, která je v tomto smyslu bezesporu vždy určující, ale také s nedávnou minulostí, kdy rozkrádání a tunelování státu, měli právě jim podobní na svědomí! A je to bezesporu i vina jejich voličů, kteří jim neustále sedají na lep, netušíce, že za vše nezaplatí nikdo jiný, než právě oni. Jednou rukou jim přidají pár set korun, aby jim druhou z kapes vytáhli tisíce.  Dost smutný výsledek neschopnosti a také naivity pravice a odpůrců direktivního a socialistického řízení státu, protože o nic jiného se dnes nejedná. A také neschopnosti individualistů a podnikatelů uvědomit si, že právě zde je potřeba spolupracovat a často i mnohé obětovat, snad právě proto, aby i napříště mohli být těmi individualitami, svobodnými občany a předně slušnými lidmi, kteří se nenechají urážet skutečnými příživníky. Nikoliv jen tupými ovcemi, jdoucími bezmyšlenkovitě a slepě za svým pasákem. Pasákem, který sice nemá ani ponětí, kde se nachází pastva pro ovce, zato přesně ví, kde je to právě pro něj nejsnazší, nejpohodlnější a nejvýnosnější.

ZDROJ: Karel Ábelovský

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 4,90 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky