Bourání komunistických mýtů: Socialistické hospodářství v Československu bylo vyspělé, naplňovalo reálné potřeby lidí a fungovalo efektivněji jako “chaotický” tržní systém

“Ze státem vlastněných podniků profitovali všichni občané a státní podniky dokázaly účinně uspokojit poptávku lidí” …

podle 62% respondentů  průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018 .    

Fakta a vyvrácení mýtu 

Komunistickou stranou řízené hospodářství bez konkurence a zpětné vazby spotřebitelského výběru a bez reálných cen, vlastnické odpovědnosti, ekonomického zisku či možnosti bankrotu podniků selhávalo, postupně degenerovalo a mělo stále negativnější dopad na lidi. Bylo zaměřeno na uspokojení jeho požadavků (resp. požadavků Sovětského svazu), kvantitativní plnění plánů či udržení vlastního chodu, nikoli k uspokojení poptávky lidí a s dlouhodobým aspektem investic a inovací.

Projevilo se to i v deformované struktuře průmyslu, zvláště ve velkém podílu vyzbrojování (vojenské výdaje činily v průměru 6% HDP a 11% výdajů státního rozpočtu, v osmdesátých letech ještě více). To výrazně sloužilo na vyzbrojování rozvojových zemí v jejich vojenských konfliktech za netržní ceny, resp. zdarma. O rušení neudržitelné zbrojařské výroby nakonec rozhodla ještě socialistická vláda v letech 1988 a 1989.

Typickým důsledkem centrálního řízení ekonomiky byla nedostatkovost mnoha zboží a zároveň neprodejné zásoby některých výrobků. Dalším byla všudypřítomná nekvalita, nejen produkce (s její orientací na kvantitu), ale i zboží a služeb. V nefungující oficiální ekonomice značná část lidí realizovala své ekonomické aktivity v stínové ekonomice. Administrativně stanovené a uměle udržované ceny zároveň neplnily koordinační funkci a nesignalizovaly ekonomické informace, například o relativní vzácnosti. Nebyly kritériem pro racionální využívání zdrojů, podporovaly však plýtvání a na vstupy náročnou produkci.

Důsledkem socialistického plánování a absence ekonomických motivací byla neefektivnost, přezaměstnanost a plýtvání zdroji. Bez vlastnické odpovědnosti, zisku a tlaku konkurenčního prostředí socialistické podniky neměly motivace inovovat či investovat do kapitálu. Například v roce 1972 bylo v USA až šestinásobně více automatizovaných systémů řízení technologických procesů pomocí výpočetní techniky jako v ČSSR na obyvatele oproti SSSR až 72-násobně více ( viz tabulka 2 ). Stranou řízené podniky tak na úkor budoucnosti neinvestovaly a neinovovaly kapitál.

Příkladem ekonomické neefektivnosti bylo socialistické zemědělství v Československu, které bylo udržováno velkými dotacemi z daní a masivním nárůstem spotřeby hnojiv, zejména od šedesátých let 20. století.

Ta byla výrazně vyšší než v západních zemích. Výnosnost obilovin či brambor však u nás byla podstatně nižší. A také například dojivost krav. Zatímco v ČSSR připadalo v roce 1970 na dojnici necelých 2600 litrů mléka, tak v Rakousku to bylo 3100 litrů, v NSR 3800 litrů av Nizozemsku 4300 litrů.

Ekonomickou neefektivnost socialismu potvrdil vývoj po Listopadu 1989, například krach mnoha státních podniků a družstev, které nedokázaly obstát v konkurenci.

Ekonomické a technologické zaostávání socialistického Československa vyplývalo z toho, že institucionální charakteristiky jeho hospodářství odporovalo ekonomickým zákonitostem a reálnému fungování ekonomiky. Oficiální ekonomické aktivity byly podřízeny politickému rozhodování komunistické strany a lidé nesměli vlastnit nic, s čím by se dalo podnikat. Trh, vlastnictví kapitálu, podnikání, konkurenci, motiv zisku a svobodu volby spotřebitelů nahradil zájem komunistické strany, její centrální plány, propaganda a institucionální donucování. Strana určovala podnikům a družstvům, co a kolik mají vyrobit, vypěstovat, dovézt a vyvézt a obchodem za jakou cenu prodávat. Ceny stanovovala stejné v celé zemi a regulovala jejich.více v kapitole 2.2 Centrální řízené hospodářství bez soukromého vlastnictví ).