Fakta a vyvrácení mýtu
Socialistický režim fungoval i díky dlouhotrvající, systematické a důsledné propagandě, které nebyl ušetřen žádný jednotlivec. Při tvorbě tohoto iluzorního světa, jehož fragmenty zůstaly v myslích lidí dodnes, se staly křivými zrcadly média. Svoboda projevu byla podobně jako jiné práva v socialismu pouze formálním cárem papíru. Ve smyslu společenského zájmu existovala v komunistickém světě jediná kategorie pravdy – pravda totalitní moci a vládců. Vztah ke svobodě projevu vyplýval ze samotné podstaty ideologie marxismu-leninismu. Ta svobodu tisku nepovolovala. Funkce médií byla definována klasickou Leninovou triádou – propaganda, organizace, agitace.
V Československu byla během let 1948 až 1989 systematicky potlačována svoboda slova a projevu a média plnila funkci propagandistického nástroje vládnoucí komunistické strany. Ta byla největším vydavatelem tiskovin, ní podléhající centralizovaný státní aparát však měl pod přísným dohledem všechna média a cenzuroval jejich výstupy. Cílem režimu bylo dosáhnout, aby média vyvolávala souhlas lidí s politikou a ideologií komunistické strany. Média měla zdůvodnit, ospravedlnit praxe politické moci a všechny její opatření ukázat jako jediné možné a správné. Přestože se metody, jak toho dosáhnout, vztah režimu ke svobodě slova se během celého období nezměnil.
Na ovládnutí médií si režim vytvořil legislativní předpoklady. Ze zákona zestátnil média, zákonem 123/1948 o znárodnění polygrafických podniků a zákonem 137/1948 o zestátnění Československého rozhlasu. Tiskový zákon 184/1950 zase deklaroval, že „posláním tisku je napomáhat budovatelská úsilí československého lidu a jeho boji za mír a spolupracovat při jeho výchově k socialismu“. Další důležité legislativní předpoklady ovládnutí médií a šíření propagandy byly zákony přijaté v 60. letech. V roce 1964 vznikly i samostatné zákony o Československém rozhlase – 17/1964 Sb. a zákon o Československé televizí – 18/1964 Sb. Nový tiskový zákon 81/1966 Sb. zase explicitně definoval způsob kontroly médií i cenzuru.
Dalšími předpoklady byly personální čistky a dosazování loajálních kádrů do médií. Na doplnění hermeticky uzavřeného prostoru sloužily i další cenzurní instituce, které se podílely na kontrole a řízení médií – Československé ústředí knižní kultury, ale i samotná StB, která měla na starosti cenzuru poštovních zásilek a tiskovin ze zahraničí (více v kapitole 1.6 Média ).