Bojkotujme norské zboží

Drzé krádeže dětí pod smyšlenými záminkami (vyvrácenými jak norskou policií, tak i soudy tohoto státu), neustále pokračují a případ sourozenců Michalákových jasně ukazuje, že není reálné se dočkat pomoci ani u mezinárodních soudních institucí.

Barnevernet jako stát ve státě

Barnevernet byl původně organizací, která měla chránit děti před týráním zneužíváním a podobnými nebezpečími. Protože však v podmínkách norského státu neměl žádný korektiv, respektive mu bylo umožněno ignorovat výsledky přezkumů jeho aktivit policií a soudy, zvrhnul se v organizaci, která v podstatě dělá pravý opak. Nebylo by to v historii poprvé, i mafie byla původně národně osvobozenecká organizace, bojující na Sicílii proti Italům, místním obyvatelstvem chápaným jako okupanti. A podobných případů se dá v dějinách najíst spousta. Ostatně i starší čtenáři mají zkušenosti se zločinnou vládou “státostrany”, která ovšem vznikla jako organizace, chránící námezdně pracující před extrémním vykořisťováním a dalšími formami útlaku.

Rychlé zvrhnutí původně prospěšné organizace na monstrum mohla v Norsku akcentovat i určitá quislingovská tradice.

Barnevernet se tedy v současnosti jednoznačně chová jako zločinecké organizace typu mafie. Naprosto kálí z vysoka na rozsudky norských soudů i výsledky vyšetřování norské policie. Má tedy do jisté míry postavení, jaké měla organizace SS v nacistickém Německu. Respektive je mu to norským státem umožněno. V případě sourozenců Michalákových, jejichž matka byla obviněna touto organizací z týrání a snad i sexuálního zneužívání, jak norská policie, tak i norský soud došly k jednoznačnému závěru, že toto obvinění je lživé. Děti byly matce přiřčeny i českým soudem, jehož rozsudek je pro nás závazný.

Kdyby Norsko bylo demokratickým a právním státem, stačilo by cokoli z výše uvedeného k tomu, aby byly děti státem barnevernetu odňaty (klidně i násilím) a vráceny rodičům.

Existují rovněž indicie, že barnevernet také kšeftuje s umísťováním dětí do “pěstounských” rodin, protože získat dítě k adopci je drahý a administrativně náročný proces, zatímco dítě zabavené  rodičům barnevernetem je možné získat daleko snadněji a levněji. A stát na ně dokonce snad nějak i přispívá. Při převisu poptávky před nabídkou (dětí vhodných k adopci), je takové zabavování dětí a umísťování do “pěstounských rodin” zlatý důl.

Faktem je, že norský stát se projevil jako naprosto neschopný hájit práva občanů i lidí, žijících a pracujících dlouhodobě na jeho území. Naopak se snaží ono antizákonné (či mimozákonné) postavení barnevernetu maskovat a mj. se snaží postihovat všechny, kdo se zločinnými praktikami této organizace seznamují veřejnost. Z tohoto důvodu je za zločiny této organizace jednoznačně spoluzodpovědný a není tedy důvod přistupovat k problému státu a barnevernetu nějak odděleně, ale spíš stylem “spolu kradli, spolu viseli”.

Mohou si za to rodiče sami?

Jediným “proviněním” naprosté většiny rodičů, jimž barnevernet ukradl děti, bylo to, že se nacházeli na území zločinného norského státu.

Někteří k tomu přidali i další “provinění”, tj. spolehli se na norské soudy a vyšetřování norské policie, jak to udělala i paní Michaláková.

Jediné reálně možné a fungující opatření, jak se v praxi ukázalo, je najmutí profesionálů, kteří děti odeberou tzv. “pěstounům” a odvezou k rodičům mimo území zločinného norského státu. Rodiny, které takto jednaly byly asi ty jediné, které v souboji s touto zločinnou organizací uspěly. Bohužel.

Došlo to dokonce tak daleko, že některé státy poskytly rodinám, ohrožovaným barnevernetem, politický azyl. Protože aktivity barnevernetu jsou skutečně aktivitami politickými, srovnatelnými s pronásledováním disidentů nebo dalších “zločinců” totalitními státy.

Analogie?

Ano, existuje historická analogie, a dokonce v naší historii. Tou je únos části “rasově vhodných” dětí z Lidic a jejich předání “na převýchovu” do nacistických rodin.

Bohužel, zločineckému německému státu byly i po jeho porážce ponechány možnosti, jak repatriaci těchto dětí blokovat, takže se jich podařilo najít a vrátit pouze 17. O 88 se předpokládá, že byly zavražděny. Přitom však neexistují jednoznačné důkazy o zavraždění všech 88; a i kdyby všechny zavražděny byly, pořád existuje “převis” unesených dětí, o nichž se nic neví. Je docela možné, že ono vykazování takového počtu zavražděných byla jen krycí operace za účelem znemožnění repatriace. Existuje tedy reálná možnost, že několik lidických dětí ještě žije (nebo žijí jejich potomci) v Německu nebo v Rakousku.

Barnevernet si počíná přesně jako jeho historická předloha a vzor. Uneseným dětem jsou vymývány mozky, aby byly vytrženy z kořenů a totálně “ponorštěny”. Sourozenci paní Michalákové se ani nesmějí vzájemně kontaktovat, protože jejich vzájemný kontakt by ono barnevernetem organizované vymývání mozků mohl narušit.

Řešení

Jistěže existují možnosti, za hranou formálního práva, tudíž k nim nevyzývám.

O možnosti únosu dětí s vymytými mozky a jejich sociální i osobnostní rehabilitace (nebo ještě lépe před jejich vymytím, kdy ta druhá fáze není nutná) zde již byla zmínka. Země oplývající jadernými zbraněmi by mohla jaderným výbuchem na území Norska dát decentně najevo, že požaduje vrácení unesených dětí jejich rodičům a věřím, že by to mohlo fungovat.

Problém je, že nejsme ani země oplývající drsnými Ramby, kteří by zvládli onu první eventualitu, ani jaderná mocnost (byť bychom asi primitivní jadernou bombu vyrobit zvládli).

Nicméně zde existuje jedna možnost, která je naprosto legální a přitom by mohla být pro Norsko, zejména v době, kdy se postcovidová krize snoubí s krizí válečnou, poškodit natolik, že by to pocítili řadoví Norové jako signál nespokojenosti civilizovaných lidí s jednáním jejich státu.

Touto možností je důsledný bojkot norského zboží (a nejlépe i služeb typu cestovek). To by mohlo být ekonomice, narušené současnými krizemi, dosti nepříjemné a vést i k citelnému snížení životní úrovně v Norsku (přiznávám se, že by mě v případě tohoto státu nedojal ani hladomor, srovnatelný s Ukrajinou ve 30. letech, přičemž navodit něco takového touto cestou něco takového je zcela nereálné).

Prostě, když to půjde maximálně dobře, dostanou Norové jakýsi ekvivalent trestu, kterým vyhrožovaly (viz Saturnin) tetě Kateřině po několika pavlačových výstupech její sousedky, který by milostivé paní vzhledem k jejím tělesným rozměrům rozhodně neublížil, jak titulní hrdina tohoto dílka věcně konstatoval. Ale rozhodně se nemusíme bát, že by na to pomřeli jak ti Ukrajinci.
Naší ekonomice by takový bojkot buď prospěl, pokud by bylo norské zboží substituováno tuzemským, nebo by byl vůči ní neutrální, pokud by bylo nahrazeno zbožím, dováženým odjinud.

Dokonce i snahy narušit onen bojkot razantními slevami zboží norského původu by se nakonec promítly do ekonomických parametrů jak výrobců, tak i distributorů tohoto zboží.

Co toto řešení vyžaduje.

Bylo by žádoucí iniciovat mezinárodní spolupráci, protože barnevernet unesl děti občanům řady zemí, zejména východoevropských a třetího světa. To už je dostatečná kupní síla, jejíž absence by mohla být v norské ekonomice cítit.

Předpokládám, že by nebyl problém sestavit a na internetu udržovat seznamy zboží, které buď bylo zcela vyrobeno v Norsku, případně na něm má norská ekonomika významný podíl. Za vlády Babiše dokonce existoval program pro mobilní telefony, který dokázal podle vyfotografovaného čárkového kódu identifikovat nakupujícím “antibabišům” zboží od Agrofertu nebo jeho dceřinných firem (zkrátka: “od Babiše”). Asi by nebyl problém vytvořit podobnou aplikaci pro to Norsko.

Pokud by takový bojkot byl úspěšný (tj. promítl by se viditelně do čísel norské ekonomiky a citelně do kapes jeho občanů), jistě by to byl argument, možná významnější než rozsudek nějakého mezinárodního soudu. Nicméně už samotná existence takového bojkotu by mohla části obyvatel Norska nabourat fikci o nevinnosti jejich státu.

Zcela jistě by stálo za to i podobným způsobem zveřejnit i seznam organizací a institucí, které se nechávají uplácet tzv. “Norskými fondy” a ostrakizovat je.

Jistěže nemáme přímou možnost atakovat zločinný norský stát (nehledě k tomu, že by to bylo poněkud nezákonné), ale pokud by se podařilo zorganizovat, alespoň na nějaký čas, opravdu masívní “hlasování peněženkami”, přinejmenším by mu mohly být způsobeny citelné ekonomické ztráty, doprovázené morální fackou.