
1. září předáte své dítě dobrovolně do otroctví. Denně ho necháváte napospas Systému
NESPOKOJENY
Oslavujeme den, kdy své dítě dobrovolně předáme do otroctví a necháme je denně napospas Systému. Každý den sedí 6-8 hodin na tvrdých dřevěných židličkách. Vymezených pár minut na jídlo a osobní potřeby, jinak poslušné ticho a dril na udržení pozornosti toho, co je předepsáno dostat do hlavy. Společná interakce a soužití kolektivu pod neustálou taktovkou dozoru. Jen pár vzácných minut o samotě s kamarády. Smutné.
Život v cele, který láme den po dni svobodu bytosti.
Prošla jsem tím také. I moje děti. Nechytračím, nepíšu rozumy, ale dělím se o pohled na to, co jsme dlouhé generace považovali za normální a ještě to oslavovali jako úžasnou možnost mít vzdělání..
Byli jsme vzděláváni k poslušnosti, kázni, abychom byli jako chodící kopie předložených informací, prezentujících se jako fakta. Málokdo unikl. Málokdo zůstal nepoznamenaný.
Vše má ale svůj smysl. Prožitkem a uvědoměním, můžeme vidět kontrast. Může být vyburcována naše touha po svobodě. Můžeme začít měnit, můžeme začít odmítat a budovat nové.
Dlouhé roky školy našich třech dětí jsem zasedala ve školní radě i školské komisi. Chodila jsem na schůze, předkládala návrhy…bojovala. Než mi došlo, že boj není cesta, že nemohu vyhrát. Že moloch, který proti mě stojí se nedá reformovat natož porazit.
Když šel syn před deseti lety do první třídy, byla to vědomá volba. Chtěla jsem zřizovat alternativní školku i školu, ale má duše mě volala jinam, na pro mě smysluplnější místo. Vždyť takové školy mají být tvořeny z radosti a ne ze zoufalství, říkala jsem si.
Účast mého syna v tzv. „normální“ základní škole jsem začala chápat jako poznání rozdílů, jako zvědomění polarit. Říkala jsem mu – možná máš do toho prostředí vnést jiný pohled, odvahu… zasít něco…
A přišel covid. Byl jediný ze 600 žáků, který nechodil půl roku do školy, protože odmítal nosit roušku. Pamatuji si, jak první den, kdy školy byli jakože otevřené jsem seděla na chodbě a on hrdě vkráčel do třídy s volným obličejem. Za chvíli byl volán ředitel a překotně nám vysvětlovali, že takto tam zůstat nemůže. Celá třída viděla, jak si sbalil věci do tašky, odešel a měsíce se tam neukázal. „Jdeme domů!“ řekl. V ten den všichni dostali tu největší učební lekci sebeúcty.
Možná právě pro tuto dobu byl ve škole…
Říkala jsem mu – mě nezajímají známky, mě zajímá jaký jsi člověk, jak si umíš poradit, jakou máš empatii, jak jsi odvážný, informace si zjistíš sám. A od doby zavedení digitální žákovské knížky jsem se nedívala do žádné aplikace na známky. Věřila jsem tomu, co mě řekl nebo chtěl říct. Kamarádi tiše záviděli, rodiče myslím, nevěřili, že je to možné.
Bylo by mnoho, co za dvacet let školní docházky mých dětí bych mohla sdílet. Ale podstata je ta, že vždy můžeme změnit pohled a najít odvahu se přestat přetvařovat, že klasická škola je něco, co prospívá naší společnosti. [zdroj]


(17 votes, average: 4,53 out of 5)
Bohužel cca 80% retardované populace tento řád, kázeň a pravidla potřebuje, protože nejsou schopni správně pojmout svobodu :).
Škola samozřejmě učí, co si myslet a čemu věřit, ne jak samostatně myslet.
Urug 3.9.2025 06:10:02
Mám za to, že škola má učit matematiku, pravopis, jazyky, dějiny, …… včetně toho jak žít podle pravidel společnosti.
A rodiče mají učit své děti jak samostatně myslet a jak najít správnou míru dodržování pravidel společnosti.
Jenže ani tohle dnešní škola nedělá.
Je to fabrika na výrobu tupých ojroovcí pro otroctví v korporátním fašismu.
A rodiče, kteří by učili děti samostatně myslet chcete najít kde? Už ti jsou produktem fabriky na ojroovce.
Mikelo 3.9.2025 09:28:20
Jestli ty si už výchovu svých dětí vzdal, tak já tedy ještě ne.
Když přijdou deště, tak svým dětem každý den nachystám čistý suchý svetr, a neodbydu je, že to nemá cenu, protože pršet bude stejně ještě alespoň týden.
Správně, vychovej za své prostředky nové otroky korporátu ve svetrech.
Mikelo 3.9.2025 11:37:19
Pesimista s mentalitou poraženého, který všechno vzdal a už jen pobrekává, mně nedojímá, a už vůbec se mně to nemůže dotknout.
Nevím, nevím, jak spolu škola a výchova dnešních dětí k nicnedělání souvisí. Každé dítko by mělo zvládnout alespoň mytí nádobí a mytí sama sebe. Mělo by být aktivně zapojováno do sportovních aktivit, do základních prací při pomoci na zahrádce, záhumenku. Mělo by být vedeno k takovému vzdělání (a to svými rodiči), které mu zajistí obživu a zároveň vědomí, že svou aktivitou přispívá k plnění státní kasy. Především český jazyk a jeho pravopis by mělo zvládat, když ne na jedničku, tak alespoň v komunikaci s veřejností (se zákazníky) kdy je zapotřebí písemný kontakt. Z neznalosti základů matematiky, chemie, fyziky i gramatiky nelze vinit „genderisty“. Osobně tvrdím: „Co se doma naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Zvlášť, když to máš podloženo svou chutí něčemu se naučit. Jako osobnost se neobejdeš bez znalostí jazyků. Naši předci říkali: Kolik cizích jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Na ničení dětských hlaviček v školních lavicích se vykašlete! Zjistěte, jaké jsou přirozené schopnosti vašich dítek a rozvíjejte je. Žádné děcko vás nebude poslouchat, pokud ho nutíte k něčemu, pro co se nenarodilo. Nucení přináší společenský propad, protože talent vašeho dítěte není využit.
Mějte se hezky.
Ethanol
Těším se na jeho ksicht po plném zapnutí digitálního koncentráku.
Optimismus je pouhý nedostatek informací.
Mikelo 3.9.2025 13:12:28
Pokud se někdo těší na něco špatného jen proto aby viděl něčí zklamaný ksicht, tak je zralý na odbornou prohlídku u psychiatra.
Mikelo 3.9.2025 13:12:28
Těší-li se někdo na nějakou špatnou událost jen proto aby viděl něčí zklamaný ksicht, tak to celkem výstižně vypovídá o jeho charakteru.
líhu, nechápeš jednu věc : tomuto větu už není pomoci
Ethanol
Otázka je, kolik z toho, co učí škola, je pravda a dá se ověřit::).
Urug 3.9.2025 16:04:06
Mám za to, že my rodiče máme vést své děti, kdy a jak mohou věřit a kdy, a jak jak mají nedůvěřovat …. a proč.
Jako děcko jsem zažil školu s Husákem na stěně za katedrou. A to byla také slušná ideologická masírka. Když jsem se doma o výuce občanky nebo dějepisu zmínil, tak se naši s úsměvem sarkasticky zeptali, „to že dnes děcka učí?“.
A pak mi pověděli, jak to v reálu za jejich mládí bylo.
Ale ta škola byla pro mne důležitá. Díky ní umím číst, psát, počítat, a vím proč mi pod stromem spadne jablko na palici.
Dnes je to stejné. Škola je důležitá ….. i přes tu ideologickou masírku.
Ale stejně je důležitá výchova od rodičů.