6.3.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Zvedá se mi z toho kufr

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Není mi dobře z toho, jak se nám soudruzi oklepali a už jim zase narostl hřebínek. Nebylo mi z toho dobře, už když první vládě předsedal soudruh Čalfa, stejně tak mi nebylo dobře, když si z ČNB „odskočil“ šéfovat vládě dlouholetý komunista Tošovský, patrně zapletený s StB.

[ad#textova1] 

A stejně blivno mi bylo, když na mě z obrazovky jukal soudruh Falmer jako řídící parlamentní schůze. A obdobná kyselost mi jde hrdlem, když neomarxista Milan Kohout píše zhovadilosti o „zastydlých antikomunistech“. Stejně tak, když před pár dny hájil soudruh Grebeníček převrat v únoru 1948 slovy: „Totalita je účelová nálepka“.

Shodou okolností jsem se nedávno díval na medailonky dříve zemřelých herců a připomněl si, jak byli i za banality odstrčení od umělecké tvorby, šikanováni a psychicky týráni neschopnými bolševickými idioty, jaká atmosféra tady čtyřicet let panovala a o jaké jsem si myslel, že už se nevrátí. Já si to totiž všechno ještě pamatuji.

A stejná nauzea mě posedá, když významnou kontrolní funkci získal v parlamentu soudruh Ondráček (neblahé) paměti. Jen si připomeňme, jak se nám tehdy prezentoval 22. listopadu 1989 v tisku:

Hovoří nadstrážmistr Ondráček

Co se dělo 17. listopadu na Národní třídě?

„V pátek jsem mohl mít volno, mohl jsem být doma. Byli jsme ale stažení k těm oslavám. Jednotka vyjížděla jako záloha k dispozici městské správy. Byli jsme v záloze, kdyby celý ten pietní akt přerostl a stal se nepovolenou demonstrací. Z Bartolomějské ulice jsme slyšeli, jak to na Národní třídě vře. Potom, asi po dvaceti minutách, jsme šli posílit jinou část pořádkové jednotky, když jsme vysílačkami slyšeli, že je dav agresivní a že dochází k prolamování uzávěr.

První uzávěra propustila část davu s tím, že tito lidé opustí Národní třídu a nebudou se dál demonstrace zúčastňovat. Nestalo se. Naši příslušníci se tak dostali do davu, z jedné strany byl agresivní dav, a z druhé strany byl dav, který smýšlel, že opustí demonstraci, ale neopustil ji. Museli jsme tedy nastupovat a ten dav za pořádkovou jednotkou vytlačit, aby ji neohrožoval zezadu.“

Měl jsi strach?

„Těch zákroků jsem prodělal již několik, první osmadvacátého října loňského roku. Vím už, že není dobré otáčet se k těm lidem zády. Vím také, že jsme už stmelený kolektiv a že se hlídáme navzájem. Znali jsme, co se dá od lidí očekávat a s jakým záměrem přišli. Kluci od nás mají holky na vysokejch školách a ty prostě říkaly, jsme na vás připravený, máme biče, klacky, všechno. Já holku na vysoký nemám a jsem rád, že nemám. V týhle situaci to není dobrý.“

Stalo se ti, že jsi byl fyzicky napaden?

„Bylo to devatenáctého ledna, v ten čtvrtek, kdy jsme se snažili uzavřít Václavské náměstí. Kamarádi mi z toho pomohli, byla mi rozbita přilba, nevím čím. byla rozlomena.“

A sedmnáctého listopadu?

„To jsem napaden nebyl.“

Stalo se, že se některý tvůj kolega choval tak, jako by ztratil nervy a hlavu?

„Pokud demonstrující sedí, použití obušku není nutné. Můžu použít předváděcího chvatu, musím ho odvést, aby nezůstal sedět a pak mne neohrozil zezadu.

Jednalo se o to, že nás lidi měli za gestapo, že nejsme lidský. Rozkaz je nepustit nikoho. A když je rozkaz nepustit nikoho, nepůjde tam nikdo. Starej, mladej, těhotná nebo tak. Rozkazy se mají plnit, ale když přišla těhotná ženská, příslušník ji prostě vzal a převedl za uzávěru. Pak jí převedl přes ještě druhou uzávěru, protože by se té první dostala do týlu. Takže jsme ještě převáděli lidi, i když velitelé mohli říct: tady máš rozkaz. Ale velitelé řekli, že jsme lidi. V ten pátek jsem já osobně převedl asi šest nebo sedm skupinek lidí.“

Použil jsi někdy obušku proti ženě?

„Pokud jsem ohrožen, mohu podle zákona použít obušek. Je-li dav agresivní, velí se Za použití obušků, vpřed, ale vůči ženám se obušky nepoužívají. Celkem jsem jej proti ženě použil dvakrát, to když jsem byl ohrožen.“

Jakým způsobem?

„Ta dívka na mě plivla a dala mi facku. Podle zákona jsem obušku mohl použít. To ale nebylo sedmnáctého.“

Byl v davu, proti kterému jste zasahovali, někdo ze známých?

„Nikoho jsem neviděl. Vím jen, že tam byl spolužák z gymnázia, o rok starší než já. Jeli jsme spolu autobusem a on mi to říkal. Na gymnáziu to byl kamarád, všecko jsme si rozuměli, byl to dobrej kluk. Ale sotva se dostal do Prahy, je tady dva roky, úplně se změnil. Řekl mi, že i na nás dojde, tak jsem odpověděl, že o tom nemá cenu mluvit a že to jednou pozná sám. V Praze působí víc anonymita než na venkově. Tady jsem skrytý v davu, tak můžu řvát věci, o kterejch, když se mi rozleží v hlavě, řeknu, že jsem blbej, nebo věci, kterým nerozumím. Myslím, že polovina študáků, kteří tam jdou, neví, o co se jedná. Berou to tak, že prostě hurá, teď nemusíme chodit do školy, tak jdeme na Václavák, hlavně že se okolo nás točí svět. Myslím si, že toho někteří zase využili k tomu, že sbalili kočku a odjeli na hory. Ti mladí lidi nejsou podle mého názoru ještě tak vyzrálý, aby se dokázali ve všem orientovat. Ani já nejsem. Udělal se prostě mrtvej a pokud by tam přišel někdo jiný a byl to dobrý řečník, tak se zas otočej a půjdou za ním. Myslím si, že je teď potřeba především ideologická práce, jít mezi ty lidi na vysoký školy a říct jim to svoje.“

Co je tedy podle tebe hlavním důvodem studentské stávky?

„Myslím si, že dělnická mládež, která je na učilištích, chodí přece jen občas do práce a práce je lék na lidi. Když bude někdo dělat a bude mít náročnou práci, zeptejte se každého dělníka, oddělá si svých osm hodin a řekne si Mám toho dost. Nemusím nikde vyřvávat, je pro mě důležité, abych měl práci, zázemí. Tihle študenti se vlastně učej’, ale tady v Praze není sportovní vyžití, po škole nemají co dělat. Vím, že o některých přednáškách ve škole si řeknou, že to je zbytečné. Taková branná výchova. Toho volnýho času mají děsně moc, seděj’ po hospodách, i když tam sedává i dělnická mládež.

Kdyby pro ně svazácký výbor zajistil nějakou akci, to by šlo, protože teď nemusejí chodit do školy. Tam ale asi ten svazácký výbor nepracuje, jak by měl. Schůze, známky, ale ne aby někam společně chodili.

Po škole jsem dělal osm měsíců v Krkonošských papírnách. Měl jsem šest a půl hrubého a dělal jsem hodně. Tady mám o mnoho míň, ale tahle práce je pro mě důležitější. Vím, že tady dělám něco pro lidi i společnost.“

Jaký je tvůj životní cíl?

„Dosáhnout alespoň toho, čeho dosáhl můj otec. On je dělník, hrdina socialistické práce. Já jsem v nevýrobní sféře, tohohle nedosáhnu. Chtěl bych být platný společnosti.“

Hovoří strážmistr Vaněk

„Všechno proběhlo jako každý jiný den s tím, že byl dán rozkaz k výjezdu. Měli jsme za úkol zabránit demonstraci, která byla později už nepovolená. Časově si to však přesně nepamatuju po hodinách, je to už pět dnů. Máme teď výjezdy každý den a je toho dost.

Rozkaz přišel odpoledne, ale přesně to nevím, snažím se rozkaz splnit a o čase nepřemýšlet. Na hodinky se nedívám.

Stáli jsme u toho domu, jak je dětská kniha. Jsem v Praze teprve dva a půl měsíce, takže ještě nevím, jak se to místo přesně jmenuje. Není to nic příjemného, stát tam tak dlouho a poslouchat, jak lidi zepředu pokřikují.“

Viděl jsi, že by měl někdo v ruce něco jiného než svíčku nebo květiny?

„Neviděl. Jako zbraň lze ale použít třeba klacku od transparentu. Později to udělali, viděl jsem to na vlastní oči.“

Zasáhli proti tobě? Byl jsi zraněn?

„Tyč proti mně nepoužil nikdo. Měl jsem ale smůlu, snažil jsem se zajistit jednoho z iniciátorů a byl jsem vtažen do davu. Dostal jsem pár ran a po poslední z nich, … [oskenovaná stránka končí]

Mám poslední dobou neodbytný pocit déjà vu …

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (26 votes, average: 3,77 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky