Zpráva o Green Dealu EU potvrzuje, že tato politika povede k totální destrukci Evropy

Toto číslo nám ukazuje, že zatímco Německo se muselo vzdát vnucování své nenávisti k jaderné energii svým evropským partnerům, je odhodláno vnutit Evropě zbytek ekologické utopie, tj. totální dekarbonizaci, a to i za cenu ekonomického kolapsu a omezení svobody.

Možná řeknete, že Evropská komise není Německo, ale každý, kdo pracoval v Komisi, vám řekne, že na této úrovni existují dvě nepřekonatelné lobby: Německo je zdaleka nejmocnější zemí v Evropě, následované neziskovkami zabývajícími se životním prostředím, jako jsou Greenpeace a Přátelé Země, které mají stálé kanceláře v Berlaymontu, v budově ústředí Evropské komise.

Skutečnost, že současná předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová je Němka, je jen třešničkou na dortu. Ostatně, také její soupeřka na tento post pro dalších 5 let je Němka.

Přesto je všechno v této delirantní zprávě německé Komise špatně.

Ve zprávě se uvádí, že náklady na nečinnost by byly mnohem vyšší než 1,5 bilionu eur ročně. Zpráva vysvětluje, že evropský plán ve skutečnosti ušetří až 1 % HDP ročně. Je však třeba poznamenat, že toto číslo je v rozporu se všemi projekcemi IPCC o nákladech na globální oteplování, které činí 0,03 % HDP ročně, nikoli 1 % (pokud už tedy někdo těmto zmanipulovaným údajům věří).

Příloha 8 zprávy o dopadech, kterou evropská komise právě zveřejnila, uvádí:

„Zpráva IPCC AR6 Working Group II (2022) potvrzuje, že globální souhrnné ekonomické dopady obecně rostou s vyšším stupněm globálního oteplování. Vzhledem k širokému rozpětí odhadů škod a nedostatečné srovnatelnosti mezi metodikami však zpráva neposkytuje robustní rozsah odhadů, ale uznává, že globální souhrnné ekonomické dopady by mohly být vyšší, než se odhadovalo v předchozí zprávě.“

Stručně řečeno, šestá zpráva IPCC uvádí, že náklady na globální oteplování by ve skutečnosti mohly být vyšší, než je uvedeno v páté zprávě.

Bohužel (z nedostatku času? prostoru? inkoustu?) se Komise neobtěžuje zopakovat to, co bylo řečeno v páté zprávě, která byla v otázce nákladů na globální oteplování obsáhlá. Nahraďme tento nedostatek: podle páté zprávy IPCC AR5, kapitola 10:

„U většiny hospodářských sektorů bude dopad změny klimatu malý ve srovnání s dopady jiných faktorů… Změny v populaci, věku, příjmech, technologiích, relativních cenách… a mnoho dalších aspektů socioekonomického rozvoje bude mít velký dopad na nabídku a poptávku po ekonomických statcích a službách, který je ve srovnání s dopadem změny klimatu velký.“

Pařížská dohoda, ke které se Komise hlásí, měla za cíl omezit globální oteplování do roku 2100 o 1,5 stupně Celsia. Dosažení tohoto cíle předpokládalo drastické celosvětové snížení globálních emisí skleníkových plynů nejen v Evropě.

Od roku 2015 však tyto globální emise nadále rostou a neexistuje žádný realistický scénář, ve kterém by se globální emise měly snížit. Čína, která stále staví zhruba dvě nové uhelné elektrárny týdně, a Indie tyto prognózy nadále ignorují.

Pokud Evropa sníží své emise na nulu, zatímco zbytek světa je bude nadále zvyšovat, dopad na klima bude nulový. Jediným skutečným dopadem bude destrukce evropské ekonomiky.

Investice potřebné každý rok by tedy nečinily 1,5 bilionu eur investovaných k úspoře 0,03 % HDP ročně. Bylo by investováno 30 bilionů eur – 1,5 bilionu eur ročně po dobu 20 let – aby se v evropském klimatu nezměnilo vůbec nic.

Zpráva dále uvádí, že snížení evropského dovozu fosilních paliv by v letech 2031 až 2050 vedlo k úsporám až 2,8 bilionu eur. V současné době neexistuje žádný technický nebo vědecký způsob, jak překonat kolísavou povahu obnovitelných zdrojů energie, jako je vítr, slunce.

V důsledku toho se evropský energetický mix bude muset kromě jaderné energie i nadále spoléhat na fosilní paliva, jak prokázalo Německo, které je v roce 2024 šampionem v hnědém uhlí a emisích CO2 – a vypouští desetkrát více CO2 než Francie na jednotku vyrobené energie.

A co víc, tato pseudodůvtipná kalkulace předpokládá, že známe ceny ropy a plynu předem, a že trváme na zákazu těžby břidlicového plynu, který se nachází pod evropskou půdou.

Situace v Evropě je již dramatická. Od roku 2008 se americký HDP zdvojnásobil, což znamená, že Američané vydělávají dvakrát více než v roce 2008. Od roku 2008 evropský HDP stagnuje.

To znamená, že Evropané jsou stále více zdaňováni a obtěžováni a je jim bráněno stěhovat se, budovat, podnikat, inovovat a zakládat rodiny, jak uznají za vhodné, zatímco jejich příjmy se nezvyšují.

Podle Gideona Rachmana, hlavního zahraničněpolitického komentátora Financial Times, „mezitím ceny energií v Evropě prudce vzrostly.“

„Válka na Ukrajině a ztráta levného ruského plynu znamenají, že evropský průmysl obvykle platí za energii třikrát až čtyřikrát více než jeho američtí konkurenti. Zasmušilí evropští šéfové říkají, že to již vede k zavírání továren v Evropě.“

Z praktického hlediska celé oblasti naší populace vstoupily do vzorce, který je konečným snem environmentalistů: nerůstu. Jinými slovy, jejich zbídačení. 

Giorgos Kallis, prominentní postava na poli environmentální ekonomie, nedávno prohlásil, že je nutné přijmout paradigma „nerůstu“ namísto konvenčního modelu založeného na HDP. Tvrdí, že ekonomiky mohou a musí prosperovat a zároveň snižovat nerovnost a zvyšovat celkový blahobyt.

Objevují se tři možné scénáře.

• V prvním scénáři bude EU setrvávat ve své německé ekologické utopii, což uvrhne celou Evropu ještě hlouběji do recese, v níž Německo už chřadne. V souvislosti se současnou hospodářskou stagnací si Evropa nemůže dovolit přesměrovat 10 % svého HDP ročně na nedostupné, nespolehlivé a nestálé zdroje energie. Lidové vzpoury se budou množit a současná vzpoura farmářů je oproti tomu, co Evropu čeká, jen poklidný začátek. Mělo by být zřejmé, že evropské země nebudou schopny odolat zbídačování záměrně organizovanému „elitami,“ které zešílely ve snaze prosadit nedostatečně podloženou zelenou ideologii.
• Ve druhém scénáři by EU „Zelenou dohodu pro Evropu“ nezrušila, ale její vstup v platnost by byl jednoduše přesunut (tedy odložen). Tento scénář odsuzuje Evropu k tomu, co ekonomové Lawrence Summers a Henri Lepage nazývají „sekulární stagnací,“ tedy ke stavu, kdy v tržně založené ekonomice dochází k zanedbatelnému nebo žádnému hospodářskému růstu po vzoru Japonska.
• Třetí scénář by znamenal, že by se v červnových volbách do Evropského parlamentu dostala k moci nová většina – koneckonců, jaký smysl mají demokratické volby, když ne umožnit změnu kurzu? — a rozebrala by (nebo zrušila) každý právní předpis v Zelené dohodě pro Evropu, který se v současném globálním kontextu stal irelevantním nebo ekonomicky škodlivým zejména pro ty nejchudší.

Co bude Evropa dělat, až tyto pomýlené ideologie natrvalo zlomí vaz její ekonomice? To je nakonec zřejmě skutečný účel celého Green Dealu…