30.4.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Známé symptomy rozpadu říše

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL 30|04|2014

V letošním roce uplyne 25 let od pádu komunismu. Výročí sice připadá až na druhou polovinu roku, ale přesto se mi už teď vkrádá do mysli jakési srovnávání a bilancování.

 

[ad#hornisiroka]

 

Bylo mi okolo třiceti let, když Sovětská říše dokonávala. Každý, kdo tu dobu zažil si jistě vzpomene na společenskou atmosféru, která jejímu zhroucení předcházela. Dusná nehybnost, bezčasí, vyprázdněné oficiální rituály a tíživý tlak propagandy, usilovně předstírající, že se nic neděje a že jedeme dál, k šťastným socialistickým zítřkům. Ale pod tímto stojatým povrchem se vzmáhalo jakési sílící, ke konci už ani moc neskrývané nepřátelské mručení, které tu a tam přerůstalo i do drobných zášlehů občanského vzdoru a nesouhlasu. Na pracovištích a v hospodách, zkrátka tam, kde byl občan „mezi svými“ panoval všeobecně sdílený názor, že už to takhle dál nemůže fungovat, že se to co nevidět podělá, že už to přece ti komunisti takhle dál nemohou udržet. Nebylo zřejmé kdy k nějaké změně dojde, ale o tom že se komunismu v té podobě, jak ho známe blíží konečná, pochyboval jen málokdo. Vzpomínky na onu dobu se mi poslední dobou vracejí čím dál častěji a připadají podivuhodně aktuální.

 

Jak se teď bude výročí bolševikova konce přibližovat, užijeme si určitě dostatek fundovaných analýz, jak že ten komunismus porazil Reaganův program hvězdných válek, jak ho udolala americká technologická embarga, jak jej rozložila neefektivnost a těžkopádnost ekonomiky a mnoho dalších mouder. Ale myslím, že jedna podstatná okolnost bude opominuta. Něco, co bych pracovně nazval vyhnitím.

 

Tak jako strom, pokud je v plné síle odolává bouřím, krupobití, ba i úderu blesku, tak také Sovětská říše, pokud byla v plné síle úspěšně přežívala ničivé války, hladomory i tragické sociální experimenty. Plnou silou mám na mysli dobu, kdy přinejmenším příslušníci středního a vyššího managementu sovětského státu, armády a represivních složek, terorizujících obyvatelstvo věřili alespoň trochu ve smysluplnost státní ideje, tedy socialismu.

 

Postupně se ale rozpor mezi ideou a jejím praktickým prováděním, mezi vyhlašovanými cíli a dosaženými výsledky stával natolik markantní ba přímo tragický, že jej nešlo dlouhodobě skrývat ani rozumně obhajovat. A tak navzdory všeprostupující propagandě medií, která lhala o neustálém nárůstu pracovního nadšení oddaných budovatelů socialismu, prostupovala absolutní skepse i těmi dříve loajálními vrstvami tehdejší společnosti. Kulisy sice ještě stály, herci ještě jakž takž hráli své party ale za kulisami hniloba postupovala. Nikdo už nebyl ochoten udělat pro nemilované zřízení více, než jen nezbytné krycí a sebezáchovné minimum, a i z toho se snažil vyvléct. A konečný pád režimu, státu a říše přijali jeho občané s pocitem všeobecné úlevy.

 

Tím se dostáváme ke dnešku. Už 10 let patříme do jiné říše. Media už nám dávno nelžou o pracovním nadšení. Kdepak. Teď jsme všichni zelení; máme opravdu velikou starost o záchranu planety před globálními změnami klimatu. Milujeme všechny jiné a odlišné, nejvíce pak ony mírumilovné migranty, přinášející až k prahům našich domovů islám – náboženství lásky a tolerance. Máme velikou radost z každé vydařené Gay-pride, stejně jako z nových, odvážných genderových zákonů. Soucítíme s chudými celého světa, chtěli bychom je všechny přivinout na svou hruď, dopřát jim teplo našeho krbu a rozdělit se s nimi o naše peníze. Velice toužíme po každodenním obohacování našimi dříve diskriminovanými spoluobčany s jejich veselou, odvázanou kulturou a jsme jim za to ochotni platit jakoukoli cenu. Vyznáváme neziskové organizace, lidská práva, politickou korektnost…. Nebo ne?

 

Má celoživotní zkušenost říká, že k opravdu plnému a šťastnému životu nestačí člověku jen plné břicho. Stejně nezbytná je i jistá míra identifikace s okolím, společností a jejím směřováním, pocit že se věci vyvíjejí správným směrem a že je můžu alespoň v nějaké míře ovlivnit. Což by přece v demokracii neměl být problém, že?

 

Tak schválně. K posouzení toho, jak u nás probíhá vláda toho lidu doporučuji jednoduchý pokus: poptejte se ve svém okolí na názory, postoje a priority svého automechanika, zubaře, trhovce, zkrátka těch šikovných a pracovitých lidí kolem Vás. A pak to srovnejte se směřováním společnosti, tak jak je tlačí a prosazuje vláda, media a „celebrity“. Pokud je tu opravdu demokracie, pak názory démos, lidu, budou jasně v převaze a budou denně rezonovat veřejným prostorem….

 

 

Že ne? Že se jejich výskyt ve veřejném prostoru limitně blíží nule? Nu ano, přiznejme si, že stejně jako v dávné sovětské říši, tak i v současné říši bruselské panuje už dosti dlouhou dobu zásadní rozpor, mezi názory, prioritami a životními postoji občana a jeho státu. A s tím, jak se tento rozpor postupně prohlubuje, vzrůstá i vzájemné odcizení; od prvotní blazeované lhostejnosti ke vzdálené vrchnosti, přes brblání až k současnému stále sílícímu odmítání Říše, jakožto instituce zbytné, otravné a škodlivé.

 

Ano, zas se blíží jedny volby, kus se stále hraje…. Ze setrvačnosti. Ale za kulisami už dlouho hlodá rez a hniloba. Jako pamětník cítím neomylně známé symptomy rozkladu. A ani této říše mi líto nebude.

 

[ad#velkadolni]

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 4,93 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Co bude až nás EU odzbrojí?

    STANISLAV DUPAČ 16|06|2016 ČR má miniaturní armádu, nikdo z občanů nedostává vojenský výcvik, až nám EU zabaví zbraně držené

    Komu budou sloužit?

    VIKTOR PONDĚLÍK Tak prý se německá armáda pokouší získat do svých řad nové vojáky. A protože svých uchazečů nemá