Zklamaný svazák František Kaluža zmatkuje

Po základní škole, kde byl česným pionýrem a ve třídě oblíbený u svých učitelů, protože rád donášel na své spolužáky, kteří kouřili za školou nebo se koukali na hambaté časopisy pod lavicí, strašně chtěl něco dokázat. Ale krom žalování a donášení mu toho ve škole moc nešlo. Ale byl to svazák. Věřil straně. Věřil, že lid dokáže porazit zlý americký imperialismus a kapitalismus. A když už mu nešlo studování, tak se aspoň angažoval.

Udělal tedy výbornou kariéru v odborech. Stal se odborovým předákem a později i domovním důvěrníkem. Uměl si vždy najít činnosti, kde mohl pronášet hloupé, ale plamenné projevy a přesně věděl, jak být vidět a jak se nenadřít jako kolegové s mozoly, kterých se tak zastával. Rok 1989 pro něj znamenal velký zlom. Nastala doba, kdy si lidi klíči vycinkali změnu celospolečenského paradigmatu. Místo jednoty a uniformity – humanismus a individualismus, místo příslušnosti – zásluhovost, místo potřeby se odměna točila kolem množství odvedené práce.

A najednou František Kaluža zjistil, že nový režim mu zasadil smrtelnou ránu. Najednou musí umět nabízet konkrétním lidem konkrétní služby a konkrétní zboží. A s nedostatkem schopností, talentu a chuti k práci se z Františka stal jen zapšklý důchodce.

Pravidelně volil KSČM, poté ČSSD a nakonec piráty. Pořád věřil, že když bude volit levicové ideologie, opět nastanou časy, kdy se vrátíme k době minulé a on opět bude moci kázat o jednotě, svornosti, bratrství, o potřebě celosvětové revoluce a o nadřazenosti dělnické třídy, ke které se tak hrdě hlásí. Zvykl si na ten status, vnitřně ho uspokojovalo, že může být někým, aniž by se příliš nadřel. Jsem dělník, jsem z odborů, jsem Kaluža – a dveře se mu otvíraly samy. Každý, kdo nechtěl mít problém s režimem, mu radši rychle vyhověl a zbavil se ho. Kdo si troufnul nevyjít Františkovi vstříc, se zlou se potázal. František uměl psát plamenné dopisy na ústřední výbor, do Moskvy, na SNB, na STB a dokonce poslal pár dopisů i na KGB. Uměl detailně popsat, jak někteří soudruzi nejsou věrni odkazu Vladimíra Iliče. A jak se někteří soudruzi odchýlili od původního poslání strany. A jak si ten a tamten zaslouží kontrolu nebo nedej bože lágr, protože není dost oddaný straně a dělnickému lidu.

A osud Františkovi vyhověl. V zemi opět začala převládat socialistická Ideologie. Tentokrát v zeleném a duhovém kabátě. Ale to nehraje roli. Roste role státu, role přerozdělování, kapitalista je opět třídní nepřítel, je třeba každého zdanit a celá odvětví zregulovat. A František si mne ruce. Opět budeme jako národ pod taktovkou jedné strany svorní. Opět zazáří moje schopnosti.

A socialisté opět zregulovali celé odvětví zdravotnictví. Tisíce lékařů před šikanou odešlo do ciziny. Ti, kdo zůstali, uvízli v pasti socialistického vzdělávání, kdy není prakticky možné dobrat se k atestaci. Ubývají lékaři, ubývá jejich kvalita a Strana řeší problém nákupem lékařů ze spřátelených států. Zbývající lékaři nemají žádná práva, musí pracovat nelidské přesčasy jako v gulagu, nesmí si stěžovat a musí být věrni Straně. Pokud uvažují o odchodu, je jim od dělnických vůdců, jako je Kaluža, vyhrožováno. Píšou na těch internetech: „Vraťte peníze, co vám Strana dala na vzdělání, a táhněte!“

Marasmus a korupce se prohlubují, některé nemocnice dostávají od pojišťoven miliardy navíc, nikdo neví, kam plynou, papaláši si zisk rozdělují mezi sebe, periferie skomírá a síť lékařů je podfinancovaná. Vše se kupuje na dluh a dluh se splácí dluhem a dluhy zase jiným dluhem a celé to komunisti řeší masivním tiskem peněz. Sice se tahle technika nevyplatila a rozjela se 20% inflace, ale komunisté opět našli vnější příčiny mizérie. Jednou je to americká mandelinka, teď je to válka na Ukrajině. A bratrům a sestrám ze spřízněných socialistických zemí musíme pomoci. Teda pustit je na pracovní trh, to zase ne. Mohli by našim dělníkům ukrást práci. Tak radši ukradneme našim kapitalistům více peněz a rozdáme je.

A tak všechno zdražilo. Ale my regulujeme. Chceme levné léky. Lékaře valorizujeme o 5 % v dobách, kdy je inflace 17 %. Kde vezmou lékaři peníze na mzdy sestrám a na drahé energie, to je jejich problém. A Františkovi se už skoro podařilo ten kapitalismus porazit – když v tom ejhle. Pan Kaluža onemocněl.

Nejsou lékaři, nejsou léky. Všude fronty jak na banány. V tom socialistickém bordelu opět vzkvétá třída překupníků a zprostředkovatelů – říkejme jim vexláci. A Kaluža narazil na pár vexláků. Hey, nechceš bony? Nechceš termín u neurologa? Pššt, bude to stát jen šest stovek! A Kaluža ucítil ducha doby. Řekl vexlákovi rázným hlasem: „Ale já jsem Kaluža, ostatní nechte chcípnout, já jdu na řadu první a zadarmo!“

Vexlák se ušklíbne: „Vrať se do hrobu, dědku, nemáš na bony, běž do jednoty, do tuzexu se necpi“.

A Kalužu popadne spravedlivá zlost. „Napíšu MINISTROVI!!! Já to poženu vejš! A půjdu na komoru. A půjdu na krajský výbor!“

Vexlák: „Si posluž, dědo. Stejně je Tuzex skoro prázdnej. A všichni z výboru a z ministerstev stejně kupují bony ode mne, co si myslíš, že se mi stane? Myslíš, že ti soudruzi ve straně si nechají rozebrat zbytky zboží nějakejma dělňasema? Zapomeň! V zemích rovných jsou pořád ti rovnější, a ti nikdy nezmizí. Soudruh Válek, soudruh Primula, Soudruh Arenberg, všichni ti soudruzi vědí, že to cenné musí zůstat jen mezi soudruhy.“

František už zmatkuje. „Dám to do novin!“

Vexlák: „Ale dědo. To nikdo seriózní nenapíše. Maximálně seženeš nějakého céčkového žurnalistu, o kterém je známo, že nikdy nic pořádného nenapsal a který skončil na nějakém céčkovém podřadném serveru. Zapadneš mezi oznámení o ztracené kočce a halekání na popeláře, kteří včas nevyvezli popelnice. Zapadneš mezi články, které navěky věků zůstanou vlevo dole. Pár dělníků si u toho s tebou zanadává, ale zůstaneš k smíchu. Nikdo neudělá nic. Čím více socialismu, tím horší zdravotnictví a tím větší potřeba elit, aby fungovala korupce. To jsou spojené nádoby. Vexláci zůstanou jen takovým vyrovnávacím závažím, aby se těžiště udrželo tam, kde má být. Bez nás by neměl ani pan Ministr svého neurologa, a to nechceme, že?“

A tak se stalo.