Nástup demokracie s sebou v dějinách přinášel lidem naději. Ať už v otázkách svobody, práv nebo ve zlepšení životní úrovně. Podobně tomu bylo i u nás, kdy jsme v příchodu demokracie na území postkomunistické země viděli ideály v soukromém i celospolečenském rozvoji. S nadšením jsme cinkali klíči na náměstích a v prvních svobodných volbách jsme si zvolili naše demokratické spasitele. S odstupem času třiceti let můžeme vidět výsledky našeho úsilí o změnu k lepšímu. Něžná revoluce z roku 1989 však s sebou přinesla nejedno zklamání.
Představitelkou zklamané, respektive oklamané, generace je i paní Katka Kokoruďová, která byla členkou nejvyšší federální volební komise v roce 1990. Oslovila naši redakci, protože cítila potřebu vyprávět svůj příběh o nenaplněné naději v lepší život v demokracii.
Paní Katka pochází z Nitry. Její otec byl novinář František Schingler, s nímž společně s rodinou prožila část života v Praze. Dnes invalidní důchodkyně byla celý svůj život ambiciózní žena se zdravou dávkou rebelie v srdci. Nikdy nepatřila mezi osoby snadno manipulovatelné, o čemž svědčí i její vzdor proti systému, když se jako mladá rozhodla odejít z města, kde pracovala, aby žila ústraní, v malebné části země na východě Slovenska. Zde se v poměrně pozdním věku seznámila se svým už nebohým manželem, se kterým mají syna.
Během života vystřídala několik zaměstnání, na které ráda vzpomíná. Její komunikativnost ji přivedla až k postu asistentky p. Ledňáčka, který byl jedním ze zakladatelů tzv. Svobodného Bloku, v jehož rámci kandidoval se svou stranou (Strana České neutrality) v roce 1990 do parlamentu. Šlo o stranu opírající se o západní konzervatismus, jejímž cílem byla primárně svobodná ekonomika. Strana se sice toho roku do parlamentu nedostala, paní Katka se však díky jejím vzniku dostala k volbám blíž než plánovala. Byla delegovaná do nejvyšší federální volební komise, jejímž úkolem bylo během výjezdů kontrolovat jednotlivé volební obvody. Členové této komise byli vybíráni na základě profesních kritérií, které Katka splňovala díky své schopnosti pracovat s počítačem. Vzpomíná si na exkurzi v Slovenském statistickém úřadě:
“Přesvědčili nás, že technika je tak dokonalá, že manipulace s výsledky voleb je nemožná. Dodnes věřím tomu, že samotný výsledek voleb nebyl zmanipulován, ale lidé ano “, začíná objasňovat své rozhořčení pramenící ze slepé důvěry v svobodný stát.
“Socialistický režim měnil charakter lidí a do mládeže zasel důvěru v státnost. Jednoduše, žili jsme v době, kdy se nenosilo kritické smýšlení a nikdo to ani nepokládal za nutné. Politici, kněží a učitelé byli vážené osobnosti a když řekli, že věci se mají tak, či onak, veřejnost jim plně důvěřovala, a tak postupně jsme svolili postupnou západní infiltraci bez schopnosti se bránit “.
17. listopad nebyl den, ale proces
“Nedávno jsem napsala do televize, která má ve své produkci seriál, kde vystupují běžní lidé z mé generace, a nabízejí své pohledy a názory na časy dnes již minulé. S nadějí na objektivitu veřejnoprávního média jsem je pozvala na návštěvu, abych se o své poznatky podělila. Cítila jsem ale během natáčení stres a shon a jakoby podsouvání názorů. Když mi položili otázku, co říkám na 17. listopad, nabyla jsem pocit, že nechápou na co se mě ptají. 17. listopad nebyl přece den, šlo o proces, který jsme všichni vnímali. Šlo o změnu, která se dotkla našich každodenních životů, šlo o ideály a víru v jejich uskutečnění no a v neposlední řadě o zklamání, které nastalo “.
Vzpomínáte si, v jaké víře jste v ten den přišli na náměstí?
“To bylo tolik slibů. Věřila jsem, že najdu lepší uplatnění, rozšíří se mi možnost zaměstnat se a budu se mít dobře. Ve smyslu ekonomické samostatnosti. Realita však byla úplně jiná. Mnoho lidí přišlo o zaměstnání, rozpadly se státní podniky, přešly do rukou soukromníků. Zkrachovaly i továrny, domácí družstva. Otevřely se hranice, čímž umožnili sice vycestovat ze země, což nám ale bez kapitálu nebylo v konečném důsledku nic platné. Klesla úroveň školství, o zdravotnictví ani nemluvě. Vadilo nám čekat u lékaře v řadě dvě hodiny, no a dnes čekáme čtyři. Jednou větou katastrofa “.
omluva
Co však paní Katku roky tíží u srdce je, že cítí odpovědnost za to, kde se Slovensko ocitá dnes. A to ve stavu, ve kterém se začínají naplňovat Sokratova slova o demokracii: ” Chudí budou chtít část majetku bohatých, mladí práva starých, ženy práva mužů, cizinci práva občanů, zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní”.
“Mrzí mě, že jsem tehdy nesledovala politiku více. Byla však taková doba. Lidé mysleli na práci, rodinu a jak jsem vzpomínala, v politicích byla plná důvěra a neuvažovali jsme nad tím, zda a proč by nás někdo lhal nebo manipuloval. Šlo bohužel o slepou důvěru a já cítím potřebu po letech vyslovit omluvu, že i já jsem svou nezodpovědností přispěla k tomu, že dnes se řítíme do větší totality než kdykoliv předtím “.
Společný jmenovatel manipulace – média
Tak jako dnes, tak i v časech převratu měla média na lidi obrovský vliv. Rádio, televize, plakáty, letáky, divadlo. I z toho důvodu paní Katka za hlavního manipulátoru té doby označuje mainstream. ” Vlastně se od tehdy v této oblasti téměř nic nezměnilo”, dodává zklamaně. Paní Katka ve svém důchodovém věku skvěle ovládá výdobytky moderní techniky a sleduje dění na politické scéně doma i ve světě prostřednictvím internetu.
Svoboda je relativní pojem
Snad největším mantinelem pro vysněnou svobodu slibovanou v roce 1989 se stal vstup Slovenska do Evropské Unie v roce 2004. Od té doby metodou owertonovho okna přijímáme diktát stále širších rozměrů od mocnosti, akorát v jiném obalu než byla ta, z pod které jsme se toužili vymanit . O svobodě už můžeme dnes jen polemizovat. Použije se názorová cenzura a žijeme upsaní velkým nadnárodním institucím. Pojem svoboda se tak stává více relativním než reálným.
” Vznik nových liberálních stran, které se tak rádi ohánějí pojmy jako hodnoty a čest si zřejmě ani neuvědomují, co to ty hodnoty vlastně jsou a že vycházejí z morálky a ta vychází z Božího desatera, které je zřejmě politikům v naší křesťanské zemi neznámé “, dodává na závěr.
Během našeho rozhovoru jsme s paní Kokoruďovou probrali několik aktuálních celospolečenských témat. Nostalgicky vzpomínala na dobu před rokem 1989 a vykreslila obraz o svém životě po revolucí. Ukázala nám pamětní fotografie ze 17. listopadu, z nichž nás zaujaly zejména zobrazující transparenty v ulicích. Vidět jsme mohli například hesla aktivistů Greenpeace, počítačových firem, a hesla transparentů v německém jazyce. K samotným parlamentním volbám z roku 1990 má bývala členka volební komise odložených několik výstřižků z novin a dnes se na průběh voleb a účast voličů dívá jinýma očima než před třiceti lety.
Paní Katka je jednou z mnoha ze své generace, kteří cítí zklamání z toho, co bylo slibované a nikdy se nenastalo. Je jednou z těch, co stáli na náměstích a věřili ve svobodu. Jednou z těch, co se cítí ukřivděni a podvedeni. No a v neposlední řadě, je Katka představitelkou skupiny, která neignoruje, a nenechá se manipulovat jedinými možnými obecně přijatými názory.
(24 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...