Zákaz kouření v hospodách a restauracích ničemu nepomůže

Podle průzkumů se zhruba 2/3 Čechů označuje za nekuřáky, 1/3 potom za kuřáky. Přes 60% restaurací je dnes buď zcela nekuřáckých, nebo má nekuřáckou část – jedná se tudíž o jeden z případů, kdy se trh reguluje sám. Nikdo není nucen navštěvovat kuřácké podniky, nebo naopak ty nekuřácké. Jediné, o co by se tedy snad měl stát přičinit, je, aby nekuřácké části smíšených restaurací byly od těch kuřáckých odděleny opravdu takovým způsobem, aby se do nich nedostával zápach kouře. Zrádný je také pojem „prostory společného stravování“. Pod tento výraz se totiž schová i zaplivaný pajzl čtvrté cenové, kde nabízí jen utopence a smažený sýr s hranolkami.

Neobstojí ani argument s nákladnou léčbou kuřáků. Všeobecné zdravotní pojištění, které si platíme, se vztahuje rovněž na lidi, kteří pracovali dobrovolně v prostředí se zvýšeným rizikem rakoviny (např. uranové doly), na lidi, kteří se svými otřesnými stravovacími návyky přičinili o svoji nemoc (rakovina, cukrovka), na alkoholiky, kteří si letitým pitím zničili játra a ledviny, vztahuje se rovněž na ženy, u nichž propukla embolie poté, co od puberty braly řadu let bez přestávky hormonální antikoncepci, aniž by je k tomu vedly jakékoliv zdravotní důvody, ale pouze touha po bezstarostném sexu.

Zákaz kouření vyžene kuřáky cíleně vyhledávající kuřácké hospody z hospod dvěma způsoby. Buď úplně, což povede k zavírání hospod se všemi důsledky, nebo je vyžene ven – před hospodu. Před hospodami se tudíž začnou tvořit nijak zvlášť estetické skupinky kuřáků, kteří budou dávat skvělý příklad právě nejmladší generaci, kterou se ministerstvo snaží před kouřením právě tímto zákonem chránit (podobné skupinky se ostatně tvoří i před středními, ale bohužel mnohdy i základními, školami, což jen dokazuje, jak jsou zákony podobného rázu bezzubé). Ano, mladí Češi jsou rekordmany v kouření cigaret i marihuany. Zákazem kouření v hospodách a restauracích však střílí ministr zdravotnictví Němeček mimo terč.

Nejsme schopni ovlivnit ani to, zda matka kouří a pije v průběhu těhotenství a ohrožuje tak život svého dítěte buď hned v počátku (větší riziko abrubce placenty, předčasného porodu, nebo syndromu náhlého úmrtí novorozence), nebo v dalekosáhlejším měřítku (od sníženého IQ, přes poruchy učení a soustředění, až po těžké mentální postižení). Rovněž tak rodiče, kteří svým dětem odmala kouří v bytě a vytváří tak pasivním kouřením nejen zvýšené riziko některých chorob u svých dětí i do budoucna, ale také jim předávají své návyky (ostatně právě tyto děti mají k cigaretám nejsnadnější přístup a často je dále distribuují mezi vrstevníky), nejsou nijak postižitelní. V takové situaci je směšné se domnívat, že cokoliv ovlivní plošný zákaz kouření v dosud kuřáckých hospodách a restauracích.

Nikoliv hospoda čtvrté cenové, kde místní ochmelkové pálí jednu za druhou a zodpovědný rodič ji s dětmi obejde oklikou (nezodpovědnému rodiči je to jedno a právě takový rodič nemá problém ani s kouřením v těhotenství, ani s kouřením v bezprostřední blízkosti dítěte), ale právě rodina je místem, kde člověk získává své ranné návyky a kde se formuje i jeho vztah k vlastnímu tělu, který se zdaleka nedotýká jen kouření. Jistě, později je možná vlivem okolí a vlastního přesvědčení změní, přesto si dovolím tvrdit, že právě základy, které člověk obdrží v rodinném kruhu, hrají pro jeho budoucnost mnohem větší roli, než cokoliv jiného.

A tento problém kouřením nekončí. Rovněž tak disciplinovanost a nedisciplinovanost dítěte například i v oblasti stravování začíná právě doma. Dítě s pravidelným a pestrým jídelníčkem si vytvoří jiné stravovací návyky, než dítě, u něhož pravidelnost neexistuje a rodiče jej vodí dle momentální libosti do restaurací rychlého občerstvení, nebo mu v případě hladu strčí do ruky párek. Češi drží celosvětový primát v rakovině tlustého střeva a konečníku. Příčin je celá řada, dvě jsou však zásadní – špatné stravovací návyky (zvýšená konzumace červeného masa a nadbytečný příjem tuků) a nedostatek pohybu.

Rakovina tlustého střeva je mnohem běžnější v západních zemích a v zemích, které přejaly jejich stravovací návyky, naopak nejnižší míra výskytu se nachází v Africe a v Asii. A přestože stravovací návyky se vytváří již v dětství, nejen, že nikdo nekriminalizuje rodiče, kteří svým dětem předávají právě ty, které vedou k výrazně většímu riziku rakoviny tlustého střeva a konečníku. Nikdo rovněž nezakazuje prodej rizikových potravin v míře neomezené, nikdo nereguluje jídelníčky restaurací a hospod a nikdo nenutí povinně občany do sportu. A tak je tomu správně.

Stát tu není od toho, aby chránil zdraví občanů. Chránit své zdraví by mělo být primárním zájmem každého člověka. A pokud není, ani ministerstvo zdravotnictví to nezachrání.

[ad#velkadolni]