Wall Street Journal: Je čas ukončit magické myšlení o ruské porážce

It’s Time to End Magical Thinking About Russia’s Defeat

podle překladače

Je čas ukončit magické myšlení o ruské porážce

Vzhledem k tomu, že ruský prezident Vladimir Putin vyhlíží druhé výročí svého  útoku na Ukrajinu, je těžké přehlédnout jeho sebevědomí . Dlouho očekávaná ukrajinská protiofenzíva nedosáhla průlomu, který by Kyjevu poskytl silnou pozici při vyjednávání. Vřava na Blízkém východě dominují titulkům a podpora pro Ukrajinu od obou velkých stran  v USA byla vyvrácena polarizací a dysfunkcí  Kongresu, nemluvě o proputinovských sklonech republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa.

Putin má důvod věřit, že čas je na jeho straně. Na frontové linii nic nenasvědčuje tomu, že Rusko snad prohrává to, co se stalo opotřebovací válkou. Ruská ekonomika byla zasažena, ale není v troskách. Putinovo držení moci bylo paradoxně posíleno po červnovém neúspěšném povstání Jevgenije Prigožina. Podpora lidu pro válku zůstává pevná a elitářská podpora Putina se nezlomila.

Sliby západních představitelů o oživení vlastního obranného průmyslu se střetly s byrokratickými překážkami a překážkami v dodavatelském řetězci. Mezitím sankce a kontroly vývozu brání Putinovu válečnému úsilí mnohem méně, než se očekávalo. Ruské obranné továrny zvyšují svou produkci a staré sovětské továrny překonávají západní výrobu, pokud jde o tolik potřebné předměty, jako jsou dělostřelecké granáty.

Technokraté odpovědní za řízení ruské ekonomiky se ukázali jako odolní, přizpůsobiví a vynalézaví. Zvýšené ceny ropy, zčásti tažené úzkou spoluprací se Saúdskou Arábií, plní státní kasu. Ukrajina je naopak životně  závislá na infuzích západní hotovosti.

Putin se také může spokojeně dívat na své zahraničněpolitické výsledky. Jeho investice do klíčových vztahů se vyplatily. Čína a Indie poskytly ruské ekonomice důležitou pojistku tím, že zvýšily dovoz ruské ropy a dalších komodit. Místo toho, aby se Putin trápil ztracenými trhy v západní Evropě nebo neochotou Pekingu opovrhovat sankcemi USA a EU, rozhodl se Putin, že je krátkodobě výhodnější jednoduše se stát juniorským partnerem Číny v ekonomické sféře. Zboží z Číny tvoří téměř 50 % ruského dovozu a přední ruské energetické společnosti jsou nyní závislé na prodeji do této země.

Dokonce i sousední země, které mají všechny důvody obávat se Putinovy ​​agresivní taktiky, jako je Arménie, Gruzie, Kazachstán a Kyrgyzstán, dosáhly tučných zisků tím, že sloužily jako prostředníci umožňující obcházení sankcí a jako překladiště pro zboží, které Rusko přímo dováželo.

Navzdory obžalobě Putina Mezinárodním trestním soudem a množství důkazů o válečných zločinech na Ukrajině ruských státem podporovaných  je Putin stále přijímán v různých částech takzvaného „globálního Jihu“. Ukrajinská válka nemá pro mnoho zemí valný význam,  zejména  pro ty, které se brání zejména  tím, co vnímají jako dvojí standardy USA a Evropy nebo nedostatek angažovanosti v otázkách, které se týkají jich.

Nic z toho by nemělo být překvapením. Více než šest měsíců před rozsáhlou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 podepsal Putin novou strategii národní bezpečnosti pro Rusko. Hlavním cílem tohoto dokumentu bylo připravit zemi na dlouhodobou konfrontaci se Západem. Dnes může Putin říci národu, že jeho strategie funguje.

Putin necítí žádný tlak na ukončení války ani obavy o svou schopnost ji udržet víceméně donekonečna. Jak se blíží zima, ruská armáda zahájila vlastní omezenou pozemní ofenzívu a jistě rozšíří raketové a bezpilotní útoky na ukrajinská města, elektrárny, průmyslové areály a další kritickou infrastrukturu. Putin minimálně očekává, že americká a evropská podpora pro Ukrajinu se rozplyne, že Ukrajinci budou unaveni z nekonečného teroru a destrukce, která jim byla způsobena, a že kombinace obojího mu umožní diktovat podmínky pro dohodu o ukončení války a nárokovat si vítězství. Z jeho pohledu je ideálním člověkem, který by takovou dohodu dal dohromady, Donald Trump, pokud se v lednu 2025 vrátí do Bílého domu.

Ruský vůdce je připraven militarizovat vše, co má k dispozici, aby vyhrál válku na Ukrajině. Kontrola jaderných zbraní a evropská bezpečnost jsou nyní rukojmím ruského naléhání na to, aby Západ ukončil svou podporu Ukrajině. To, co zbylo z rámce kontroly zbrojení z dob studené války, bude v roce 2026 zcela pryč a existuje rostoucí riziko nepředvídatelných třístranných závodů v jaderném zbrojení mezi USA, Ruskem a Čínou. Putin využije každé globální a regionální téma – ať už jde o válku mezi Izraelem a Gazou, potravinovou bezpečnost nebo klimatickou akci – jako páku k vítězství ve válce proti Ukrajině a Západu.

Celkově vzato tento stav věcí představuje pro západní vůdce bezprecedentní výzvu. Washington a jeho spojenci byli pozoruhodně efektivní při řešení nejnaléhavějších aspektů tohoto problému: odvrátili kolaps Ukrajiny, udrželi ji dobře zásobenou pokročilými zbraněmi a zpravodajskými informacemi v reálném čase a navrhli sankce proti Rusku.

Nyní je však čas přejít na dlouhodobou strategii, která zvýší a udrží tlak na zlotřilý režim v Kremlu. Neměli bychom si dělat iluze, že jakákoli možná kombinace krátkodobých kroků bude dostatečná k tomu, aby přinutila Putina opustit svou válku.

To, co západní vůdci očividně neudělali, je, že by se s veřejností shodli na trvalé povaze hrozby ze strany vyzývavého, revizionistického Ruska. Až příliš často se oddávali magickému myšlení – sázeli na sankce, úspěšnou ukrajinskou protiofenzivu nebo přesuny nových typů zbraní, aby donutili Kreml přijít k jednacímu stolu. Nebo doufali, že uvidí Putina svrženého palácovým převratem.

Během studené války američtí myslitelé v oblasti zahraniční politiky nevsadili na náhlou změnu názoru Kremlu nebo na noční kolaps sovětského systému. Místo toho vložili svou víru v dlouhodobou vizi vzdorování nebezpečnému režimu a provádění požadovaných investic do národní obrany a vojenských schopností našich aliancí – politiku, v klasické formulaci George Kennana, „trpělivého, ale pevného a bdělého omezení“. ruských expanzivních tendencí“.

Dnešní politika omezování by znamenala pokračování západních sankcí, diplomatickou izolaci Ruska, zabránění Kremlu v zasahování do naší vlastní domácí politiky a posílení odstrašovacích a obranných schopností NATO, včetně trvalých americko-evropských reinvestic do naší obranně-průmyslové základny. Znamenalo by to také zmírnit všechny škody – diplomatické, informační, vojenské i ekonomické – způsobené Putinovou válkou.

To neznamená, že bychom měli znovu bojovat  studenou válkou. Pustit se do globální soutěže s Kremlem by nebylo moudrou investicí americké prestiže nebo zdrojů. Odsoudilo by nás to k nesmyslné hře proti všem projevům ruského vlivu. Putinovo Rusko má jen málo z tvrdé síly nebo ideologické přitažlivosti, které učinily Sovětský svaz tak vlivným v různých částech světa.

Navíc dnešní poměry jsou značně odlišné od sovětské hrozby. Evropa už není taková zdevastovaná pustina jako po druhé světové válce. NATO přivítalo dva nové členy, Finsko a Švédsko. Putin se omezil na klepání na dveře v místech jako Peking, Teherán a Pchjongjang. Pověstná korelace sil se naklonila rozhodně proti Rusku.

A co je nejdůležitější, navzdory všem předpovědím Ukrajina odolala ruskému náporu. Za méně než dva roky ukrajinská armáda zredukovala celé desetiletí ruské vojenské modernizace na prach. Udržet Ukrajinu v boji a zásobovat ji zbraněmi a střelivem, jak slíbil prezident Biden v projevu 19. října, není charita, ale nejnaléhavější – a nákladově nejefektivnější – prvek západní strategie.

Neméně zásadní je pomoci Ukrajině dostat se na její právoplatné místo v Evropě. Žádná postkomunistická země v Evropě neprošla tím, čím nyní prochází Ukrajina. Obnova země bude generačním počinem nejen pro její vlastní lidi, ale i pro mnoho jejích přátel, partnerů a spojenců.

Udržení soudržnosti a odhodlání mezi západními spojenci bude pro vůdce na obou stranách Atlantiku zásadní. Kreml už dávno ovládl umění vrážet klíny mezi USA a jejich spojence. Bohužel, vyhlídka na Putinův případný odchod ze scény už startuje úvahy i o novém strategickém otevření se Rusku, které by mohlo nějak odlákat Moskvu z čínského objetí.

Měli bychom však být extrémně opatrní, pokud jde o to, aby jakékoli nové vedení v Kremlu mělo výhodu pochybnosti. Bývalý prezident Reagan potřeboval hodně přesvědčovat, než vzal na vědomí, že Michail Gorbačov je jiný než jeho sovětští předchůdci. Tato výzva je nyní mnohem obtížnější, vzhledem k tomu, že kdokoli by mohl nahradit Putina, musel by ukončit válku a zapojit se s Kyjevem do opravdových a seriózních jednání.

USA a jejich spojenci musí mít jasno v dlouhodobé povaze tohoto závazku. Konec války, kdykoli k tomu dojde, pravděpodobně neutlumí konfrontaci mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Ukrajinci a jejich přátelé oprávněně chtějí vidět vzestup prosperující, nezávislé Ukrajiny, která je bezpečná a plně integrovaná do politického a ekonomického života kontinentu. Putin a jeho nástupci by to viděli jako konečnou porážku Ruska. Udělají vše, co je v jejich silách, aby tomu zabránili.

Autoři

Eugene Rumer, bývalý zpravodajský důstojník se  specializací na Rusko v National Intelligence Council, je ředitelem programu Rusko a Eurasie v Carnegie Endowment for International Peace.

Andrew S. Weiss, který pracoval na ruských záležitostech v administrativě George HW Bushe i Clintona, je Carnegieho viceprezidentem pro studium.

****

Abych pravdu řekl, uniká mi, co vlastně pánové Rumer a Weiss hodlali svým článkem ve  WSJ čtenářům sdělit!

Buď  to,  že  dosavadní západní politika  na Ukrajině  nevede a nevedla  k ničemu, tedy kromě toho, že se Zelenského režim ještě  nezhroutil,  ale  je zcela odvislý  od  Západu a jeho  všemožných transferů, jinak  rychle  exne  a  že je  na  čase najít  nějakou novou politiku a uznat, že Rusko se ukázalo být  daleko silnějšíma  odolnějším a  tudíž  je nejvyšší  čas  odhodit  chiméry  jeho vojenské porážky, nebo vnitřního zhroucení a  to ať  už  kvůli ekonomické slabosti skrze  nevýkonnou ekonomiku a brutální kolektivně  západní sankce  nebo/a  ztrátu podpory  u veřejnosti,  ruských  elit  či kvůli palácovému převratu.  Nic  z  toho dosud zatím viditelně  nezafungovalo.

Až potud ok. Až potud.  Ale  lámu si hlavu  nad  tím, co vlastně navrhují….

Sdělit  veřejnosti,  že  konflikt  s Ruskem bude dlouhý?  A  co jako?  Jak to pomůže  Ukrajině  vyhrát  válku, když její podpora  logicky  se  stane  stále nepopulárnější, a nebezpečnější? A  s Ruskem prý  nemá  smysl vést studenou  válku… Zvláštní,  když  právě  tohle  soustavně  děláme. Já takhle  horkou  studenou  válku nepamatuji  ani za Kubánské  nebo Berlínské krize.

A  prý  jako z Ukrajiny  Západ musí vytvořit  prosperující, nezávislou Ukrajinu, která je bezpečná a plně integrovaná do politického a ekonomického života kontinentu. Putin a jeho nástupci by to viděli jako konečnou porážku Ruska.

Jak to zařídit pánové  už  neprozradí. Asi  příliš  hluboká  úvaha, aby ji běžný  čtenář  WSJ  pochopil.

Já při svém  vysloveně  jednoduchém  myšlení v tom přečteném nevidím nic  jiného,  než  že  WSJ  vyzývá  ke  dvěma  zcel a se  vylučujícím věcem  – na jedné straně k pokračování  války  na Ukrajině,  na  straně  druhé je prý třeba  najít  novou strategii, protože  ta  stará, založená  na porážce  Ruska se ukázala  býti  psychydelickým  blouzněním  bez reálného  základu.

A  teď  si vyberte!

Řečeno  česky  – tahle  už  to dál nejde! Nevadí, jedeme  dál!

Nicméně – když  už  i WSJ  veřejně konstatuje, že  dosavadní  strategie  i taktika  USA  a kolektivního Západu  na Ukrajině  selhala  selhává a  že  je nutné  vše přehodnotit  a něco vymyslet,  pak se  asi za kulisami snad  něco děje. Snad  něco rozumného. Snad.