Vlády zavedou nové blokování, pokud si budou myslet, že jim to může pomoci

Před březnem 2020 je nepravděpodobné, že by si mnozí politici – natož mnoho obyčejných lidí – mysleli, že by bylo možné nebo pravděpodobné, aby vládní úředníci přinutili stovky milionů lidí k „izolaci“.

Ukázalo se však, že vlády skutečně dokázaly přinutit značnou část populace, aby opustila zaměstnání, náboženské praktiky, početné rodiny a komunitní život ve jménu „zploštění křivky„.

Ať již ze strachu vyvolaného sdělovacími prostředky, nebo z přímých hrozeb trestu, majitelé firem zavřeli své obchody a kanceláře, zavřeli se kostely, divadla a školy.

V průběhu doby většina vlád redukovala svá omezení, hlavně ze strachu, že by se zhroutily daňové příjmy, a ze strachu, že by veřejnost nebyla ochotna neomezeně dodržovat blokovací nařízení.

Tyto obavy – nikoli vědecká objektivita – vedly v posledních týdnech k postupnému uvolňování uzamčení a omezení souvisejících s uzamčením. Koneckonců, v mnoha jurisdikcích – jak v USA, tak v Evropě – jsou počty „nakažených“ a jejich růst daleko vyšší než v březnu a dubnu, kdy nám bylo řečeno, že celkové počty velkých případů absolutně vyžadují přísné blokování. Pokud jsou počty nakažených nyní vyšší než během předchozí špičky, proč není žádné nové uzamčení?

Nemyslete si, mnozí politici by rádi zavedli blokování znovu a na neurčito. Koneckonců, moc mikromanažovat chování každého podniku a domácnosti způsobem Covid lockdowns je síla, o které ani nesnil i ten nejdespotičtější starý císař. Není to moc, kterou by režim lehce opustil.

Mohli by se však z toho dostat? To je otázka, kterou si klade každý politik pro lockdown. Za to, do jaké míry bylo uzamčení omezeno a zmenšeno, nelze poděkovat jakémukoli osvícení, nebo nějaké lítosti ze strany politiků. Pokud vidíme, že blokace nyní ustupuje, je to proto, že se tvůrci politiky obávají, že další kolo uzamčení by bylo uvítáno spíše odporem než poslušností. Stručně řečeno, ústup uzamčení je výsledkem neklidného příměří mezi protiblokovací veřejností, (která v žádném případě není celou veřejností) a vedoucími politiky. Politici nepřijali nic, co se týče jejich prosazované autority, ale přesto se obávají většího odporu v budoucnu.

Vlády nadále vyhrožují dalšmí blokováním.

I když prozatím pomalu ustupují před úplným uzamčením, vlády přijaly řadu opatření, aby si zajistily pravomoc je znovu kdykoliv nasadit, včetně přísného a bezohledného uzamčení. V některých oblastech k tomu již došlo, například v jižní Austrálii a na Novém Zélandu. Například ve státě Victoria v Austrálii byli obyvatelé v posledních týdnech vystaveni přísným zákazům vycházení a dokonce uzavírkám silnic, které jim bránily cestovat dále, než několik kilometrů od jejich domovů. Proti těm, kteří nesouhlasí – například těhotná matka, která byla zatčena za pouhou diskusi o nadcházejícím protestu – jsou nasazeny brutální prostředky. Mezitím armáda prosazuje stanné právo a odvádí lidi z jejich aut.

Čína nadále ukládá regionální a částečné blokování. Belgie mezitím trvá na tom, že ještě může zavést „úplné zablokování“ . V červenci řekl britský Boris Johnson obyvatelům země, aby se nyní řídili pravidly pro sociální distancování, nebo budou v budoucnu čelili tvrdším blokádám. Minulý týden Johnsonova vláda oznámila nová přísná pravidla pro distancování se od společnosti, která ve většině případů zakazují shromažďování více než šesti lidí.

Ani američtí politici neopustili tyto nově nabyté pravomoci. V Utahu, kde uzavření v březnu a dubnu nebylonařízeno, úřady stále vyhrožují možnou budoucí „úplnou blokaci“. Guvernéři ve státech, jako je Texas, Pensylvánie, Illinois, New York a Michigan, všichni hrozí novými blokádami, pokud obyvatelé neudělají to, co jim bylo nařízeno. (Poznámka Admina: Porovnejte si to u nás. Nastoupil nový ministr zdravotníctví a ihned zavedl další nová opatření – zavření restazrací po 22:00 hodině, zavření škol, atd., jež způsobí další škody podnikatelům a omezení lidem.)

Pouze dva guvernéři, pokud vím, prohlásili, že nebudou ukládat nové uzamčení. Začátkem tohoto měsíce guvernér Floridy Ron DeSantis z Floridy slíbil „nikdy nebudeme provádět žádné z těchto uzamčení“ a guvernérka Kristi Noem z Jižní Dakoty, která nikdy neuložila uzamčení, také uvedla, že uzamčení není na stole.

V mnoha případech politici opět nařídili nošení roušek a cílené blokování, (restaurací, barů a nočních klubů atd.) Namísto uvolnění na plný provoz. To omezuje veřejný disent tím, že zvyšuje počet podniků a průmyslových odvětví, kde jsou lidé vyhozeni z práce a majitelé firem jsou účinně okradeni o jejich majetek.

Lze tak očekávat trvalé prosazování „stavu nouze„. Vlády dlouho používaly krize jako záminku k rozšiřování vládní moci, často se zářivým souhlasem voličů. Například po skončení druhé světové války se stranická platforma britské Labour Party výslovně snažila prodloužit válečné ekonomické plánování na neurčito. Myšlenkou bylo, že centrální plánování vyhrálo válku a nyní „vyhraje mír“. To znamenalo celou řadu rad a komisí, které kontrolovaly vše, od zemědělství až po bydlení.

Ale to je jen jeden příklad. Jak ukázal Robert Higgs ve své knize „Krize a Leviatan„, používání válek a jiných krizí k trvalému rozšiřování státní moci je standardním operačním postupem pro nespočet režimů. Dělají to všechny vlády.

Vlády jsou omezeny pouze odporem veřejnosti.

Na druhé straně jsou vlády omezeny tím, kolik je veřejnost ochotna tolerovat. Jak ukázal Étienne de La Boétie, všechny režimy – i ty autoritářské – jsou nakonec omezeny souhlasem veřejnosti a poslušností. Bez veřejného mínění na své straně jsou režimy omezeny, a to i v policejním státě.

Ludwig von Mises stavěl na této představě, když ve své knize „Liberalismus“ uvedl :

Nikdy neexistovala politická moc, která by dobrovolně upustila od bránění volného rozvoje a fungování instituce soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Vlády tolerují soukromé vlastnictví, když jsou k tomu nuceny, ale neuznávají jej dobrovolně jako uznání jeho nezbytnosti. I liberální politici, po získání moci, obvykle své liberální principy odsouvají víceméně do pozadí. Tendence uvalit na soukromý majetek represivní omezení, zneužívat politickou moc a odmítat respektovat, nebo uznávat jakoukoli volnou sféru mimo, nebo nad nadvládou státu, je příliš hluboce zakořeněna v mentalitě těch, kteří ovládají vládní aparát nátlaku a donucení k tomu, aby tomu dokázali dobrovolně odolat. Liberální vláda je contradictio in adjecto . Vlády musí být k přijetí liberalismu nuceny silou jednomyslného názoru lidu. To, že by se mohly dobrovolně stát liberály, nelze očekávat.

Jinými slovy, vlády se nezdržují vykonávání stále větší moci, pokud jim v tom nebude bráněno. Co však myslel tím, že vláda byla „nucena k přijetí liberalismu mocí jednomyslného názoru lidu“? Mises byl velký muž, který chápal, jak státy fungují v reálném světě. Je tedy jisté, že si nemyslel, že „jednomyslný názor veřejnosti“ se nějakým způsobem magicky promění v omezující vládu.

Mises spíše pochopil, že vlády jsou omezeny tlaky vyvíjenými skupinami mimo samotný státní aparát. Mohly by mít podobu rozsáhlého nesouladu, pokojných protestů, nebo dokonce ozbrojeného odporu. Ale myslet si, že vlády se omezí, aniž by se alespoň obávaly nějaké formy odporu, by byly přinejmenším fantazijní.

A to je pravděpodobné, co právě teď omezuje vlády v jejich snech o stále tvrdších blokádách. Tuto dynamiku jsme již viděli například v Srbsku, kde se režim pokusil znovu zavést celostátní uzamčení. Tento návrh byl uvítán pokojnými i násilnými protesty. Stát částečně ustoupil a místo toho se rozhodl pro mnohem slabší regionální blokování. Protesty také nadále rostou v Německu a dokonce se objevily v Londýně.

V USA se samozřejmě od dubna objevily protesty různých typů a vzhledem k objemu hněvu nad uzamčením a zavíráním podniků vyjádřeným v široké škále médií, je snadné pochopit, proč by státní a místní vlády měly očekávat potíže, pokud se pokusí o další úplné uzamčení. V mnoha oblastech stačí vystoupit z předních dveří, abyste viděli bezpočet příkladů pasivního nesouladu a odporu k maskování, různých omezujících příkazů a společenských distančních nařízení.

Komplikující záležitosit je nízký stav veřejné podpory policejních sil. Je pravdou, že policie zpúravidla přijímá veřejnou podporu, když bojuje s výtržníky a násilníky. Pokud však policie nasadí tvrdá opatření vůči lidem ze střední třídy, kteří neplní příkazy zůstat doma, pravděpodobně veřejná podpora se rychle ztratí.

Pokud se američtí a evropští vládci pokusí o novou blokádu, jak daleko budou ochotni zajít, aby je prosadili? Zavolají národní gardu, nebo armádu a zahájí palbu na disidenty střední třídy? Pokud se policie pokusí vloupat do domovů způsobem, kterého jsme byli svědky v Austrálii, může to dopadnout úplně jinak. V takových situacích se alespoň v USA někteří obyvatelé budou bránit střelnými zbraněmi.

Zajištění souladu bude také obzvláště obtížné, protože uzamčení vyprázdní veřejnou peněženku. S oslabením ekonomiky se budou snižovat i daňové příjmy a programy veřejného blahobytu nemohou navždy existovat z nově vytištěných peněz. Vzhledem k tomu, že místní, státní a federální vybavení a programy volných peněz nemají dostatek finančních prostředků, bude těžší odkupovat voliče dalším šekem vlády.

Je pravdou, že vlády vždy mohou znásobit prosazování svých zájmů zavedením přísných policejních států. To může krátkodobě fungovat. Ale co potom? Mimo země, jako jsou Čína a Austrálie, to zatím vypadá tak, že mnoho režimů k tomu ještě není připraveno. Ale také nejsou ochotni přiznat porážku. Pokud voliči a daňoví poplatníci to dopustí, nový stav uzamčení bude přípravou k nástupu policejního státu.

Ryan McMaken (autor), je vedoucí redaktor Mises Institute. Ryan vystudoval ekonomii a politické vědy na University of Colorado a byl ekonomem bydlení ve státě Colorado. Je autorem knihy Commie Cowboys: The Burgeoisie and the Nation-State in the Western Genre.

• Mises Wire, Desítka