21.3.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Vládnou nám asociálové?

Sdílejte článek:

OD: MILOSLAV MACHAČ 21|03|2014

Již hezkou řádku let slyším od našich politiků zastoupených v parlamentu, bez rozdílu politických stran, jak neustále někomu a něčemu vyhlašují boj a současně někoho a něco chrání a podporují a nepřetržitě startují hospodářský růst. Prohlašují, že to vše dělají v zájmu všech občanů, v zájmu tzv. sociální spravedlnosti. Dle své momentální politické potřeby vyhlašují boj proti nezaměstnanosti, proti korupci, proti drogám, alkoholu a kouření, proti hazardu, proti CO2, globálnímu oteplování, nezdravé výživě, proti znečišťování životního prostředí atd. atd. Dalo by se pokračovat, ale nebralo by to konce. Každý to denně slyší či čte ve sdělovacích prostředcích.

 

[ad#hornisiroka]

 

Aby nezůstali jen u slov a prokázali svůj bezbřehý zájem o náš spokojený a bezstarostný život, schvalují spoustu zákonů, které by tu sociální spravedlnost ve společnosti zajistily. Ty pak následně mnohokrát novelizují, jelikož se jim zřejmě napoprvé nepovedly tak, abychom byli všichni chráněni co možná nejlépe, proti všemu možnému i nemožnému a hospodářský růst byl co největší. Výsledek jejich bohulibých aktivit se dá shrnout do jedné věty. Místo růstu hospodářský pokles, 630 tisíc nezaměstnaných, více jak padesáti procentní daňové zatížení příjmu každého občana a rozpad rodinných a mezigeneračních vazeb. Co na tom kdo vidí sociálně spravedlivého, je mi záhadou. Co však není záhadou, je prokazatelné chudnutí společnosti jako celku.

 

Jestliže společnost chudne jako celek, neznamená to ještě, že chudnou všichni občané, a že všichni chudnou stejně. Někteří naopak bohatnou. Mezi nimi pak jsou i tací, co bohatnou nikoli v důsledku své záslužné práce, tedy že by o jejich práci, výrobky či služby projevil někdo zájem a byl ochoten za ně dobrovolně platit. Bohatnou v důsledku politického rozhodnutí „sociálně“ smýšlejících poslanců parlamentu, kteří příslušným zákonem nařídili všem občanům platit vybraným jedincům, aniž by od nich za své peníze získali cokoli užitečného pro svůj život a garantovali jim tak bezpracný příjem.

 

Jako zářný příklad takového bezpracného bohatnutí jedinců a na druhé straně chudnutí většiny občanů mohou sloužit např. majitelé slunečních a větrných elektráren, ale i majitelé stanic na výrobu bioplynu, pro které vláda a parlament svým rozhodnutím vytvořily umělý trh a smluvně jim zajistily příjem na úkor všech ostatních občanů. Na základě politického rozhodnutí tak musí každý občan platit v příštích dvaceti letech o cca 15% vyšší cenu za jednotku odběru, než kdyby o podpoře jejich výstavby nerozhodli. Zhruba deseti tisícům nejmajetnějším občanům jsou všichni odběratelé elektřiny povinni zaplatit v průběhu následujících dvaceti let cca 1 500 mld. Kč, aniž by zvýšili svou dosavadní spotřebu elektrické energie či získali něco na kvalitě dodávek. Není třeba připomínat, že v této vynucené platbě není započítána částka, kterou všichni občané zaplatí ve zvýšených cenách ostatních výrobků a služeb nabízených trhem, kam se zvýšená cena energie různou mírou promítla. O kolik více při stejné spotřebě zaplatí občané za tyto výrobky a služby se zatím nikdo nepokusil spočítat. Politickým rozhodnutím vlády a parlamentu se pochopitelně nezvýšily jen rodinné výdaje, zvýšily se i výrobní náklady firem, kterým se tak snížila jejich konkurenceschopnost a v důsledku toho jsou nuceni omezovat výrobu a propouštět své zaměstnance. Kam se poděly ty sociálně spravedlivé hlasy poslanců při schvalování tohoto opatření, nikdo dosud nezjistil.

 

Velmi silné sociální cítění několika posledních vlád a parlamentů vyzařuje rovněž z jimi zavedeného přerozdělovacího mechanismu, na základě kterého je každý občan povinen převést, prostřednictvím daní a dotací část svého majetku obchodním společnostem vybraných vládou, resp. do vlastnictví majitelů těchto společností. Jde vesměs o majitele akciových společností, bank, společností s ručením omezeným a ostatních obchodních společností. Tedy opět převod od nemajetných k nejmajetnějším osobám společnosti, včetně osob zahraničních. Jen v roce 2011 zvýšili občané hodnotu majetku čtyřiceti tisícům osmi stům vybraným společnostem o 551 mld. Kč. V průměru se tak každé vybrané společnosti zvýšila hodnota majetku o 13,5 mil. Kč., aniž musela usilovat o přízeň zákazníků, tedy bezpracně. Při srovnání s posledním zvýšením starobních důchodů o 45 Kč, je jen těžko představitelné, že by se našla osoba, která by takové rozhodování vlády a parlamentu považovala za sociálně spravedlivé.

 

Neméně asociální je i poslední rozhodnutí ČNB, kterým banka znehodnotila korunu. Všeobecný růst cen výrobků a služeb, který musí z podstaty takového rozhodnutí následovat, nebude ve všech výrobních komoditách stejný a stejný nebude ani dopad růstu cen na jednotlivé skupiny občanů. Nejhůře se s růstem cen budou vyrovnávat důchodci a skupina občanů, zaměstnanců s pevně fixovanou mzdou, kteří nevlastní komodity, jako jsou nemovitosti, drahé kovy nebo cenné papíry. Zkrátka ti, co žijí, jak se říká, z ruky do huby. Těm se totiž platové výměry a výměry důchodů neupravují každý den či každý měsíc. Než dojde ke zvýšení jejich platů a důchodů bude již dávno předtím cenová hladina spotřebních komodit zvýšena uměle vyvolanou inflací ČNB. Za stejné peníze si tak budou moci koupit méně životních potřeb. Naproti tomu majitelé nemovitostí, drahých kovů a cenných papírů, tedy majetní občané, budou z inflace profitovat. Inflace hodnotu jejich majetku zvýší tak, jak se do těchto jednotlivých komodit promítne. Profitovat budou i ti, kteří se k nově vytištěným penězům dostanou jako první, což jsou většinou stát, majitelé bank a majitelé některých velkých obchodních společností. Jen oni budou těmito novými penězi nakupovat zboží pořád ještě za staré, nezměněné ceny. Opět to ukazuje, jak inflace, řízená ČNB, urychluje zvětšování propasti mezi majetnými a nemajetnými občany, a jak se centrálně, zcela uvědoměle, rozděluje společnost na majetné a nemajetné.

 

 

Mohlo by se uvést nespočetné množství dalších příkladů asociálních důsledků politických rozhodnutí poslanců parlamentu a vlády „usilujících“ o sociálně spravedlivou společnost. V tom případě by však článek nikdy neskončil. Nicméně, truchlit se kvůli tomu nemusí. Každý další příklad by stejně jen potvrzoval, jak vlády a parlamenty ve složení v jakém byly v posledních dvaceti letech a v jakém jsou nyní, vždy jen škodily a škodí všem občanům, zejména pak nemajetným zaměstnancům, pracujícím za fixní platy a nemajetným důchodcům. Tito ochránci sociální spravedlnosti sice čím dál víc kritizují společenské nerovnosti, přitom bohužel netuší, že jsou to právě oni, kdo je zodpovědný za popsanou situaci, kdo vytváří sociální nerovnosti, kdo rozděluje společnost na chudé a bohaté a činí lidi závislými na sociálních dávkách.

 

Namístě je otázka, co se s tím dá dělat? Odpověď zní kupodivu prostě a jednoduše. Maximálně snížit daně a maximálně omezit přerozdělování příjmů občanů! To je ovšem pouze věcné řešení, které nelze naplnit bez politické moci. Potřebnou politickou moc k řešení nemají, jak by se mohlo zdát, ve svých rukou politici, ale všichni občané. Stačí jen, aby přestali sami sebe stavět do pozice bezmocných a nevolili strany, které sice svou rétorikou hájí sociální spravedlnost, ale jejich praktické činy prokazují naprostý opak.

 

 

[ad#velkadolni]

 

 

ZDROJ: Miloslav Machač, člen Republikového výboru Svobodných

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Covid u jelenů – něco tu nesedí

    LUBOMÍR VYLÍČIL Drobnou, ale potenciálně výbušnou zprávičku přinesla před pár dny americká média. Týkala se jedné, zdánlivě okrajové, veterinární studie. Průzkumu

    Za co nás bůh trestá?

    JINDŘICH KULHAVÝ V poslední době, a netýká se to jen letošních událostí, se může zdát, že se množí počet