Více peněz pro Českou televizi?

Fialova vláda chce zvýšit poplatky za veřejnoprávní média. U televize ze 135 Kč na 160 Kč, u rozhlasu ze 45 Kč na 50 Kč. Nově mají platit i lidé, kteří nemají televizi, ale teoreticky ji mohou sledovat třeba na mobilu, a firmy podle počtu zaměstnanců. Obě média by tím dohromady získala dvě miliardy a jejich rozpočty by vzrostly o 25 až 30 procent. Vláda svůj krok obhajuje s tím, že poplatky se naposledy zvyšovaly v roce 2008, i odkazem na „vysokou kvalitu a důvěryhodnost“ obou médií. Nicméně právě o kvalitě a důvěryhodnosti má řada kritiků oprávněné pochyby. Poukazují na nedostatek názorové pestrosti a klientelistické vazby. Lze v současných podmínkách vůbec naplnit veřejnoprávní ideál? Je navrhované zvýšení vhodnou cestou? Většina účastníků dialogu se shoduje na katastrofální úrovni veřejnoprávní publicistiky a zpravodajství, které se staly nástroji čisté propagandy, někteří si však všímají kvalitní produkce v jiných oblastech, která veřejnou podporu zaslouží. Byla by na místě debata o tom, jak lépe naplňovat veřejnoprávnost.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Petr Hampl, sociolog

Česká televize a Český rozhlas byly významnou součástí mocenské koalice, která zvítězila ve studené občanské válce. Je tedy naprosto logické, že se podílí na rozdělení kořisti. Jakkoliv to může někomu znít cynicky, nic hlubšího v tom nemůžeme hledat. „Kvalita a důvěryhodnost“ je výrazem ocenění, že jiní členové stejné mocenské koalice opravdu pokládají televizi a rozhlas za silné a užitečné partnery. Nesprávné či nesystémové je vlastně jen to, že podstatnou část navýšené částky zaplatí jiní členové vítězné koalice. Co se týče ideálu veřejnoprávnosti a objektivity, nikdo neví, jak přesně by to mělo vypadat, jak něco takového měřit, jak posuzovat, jak vymáhat. Nezbývá než smířit se s tím, že velká média budou vždy ovládat vítězové. Vítězům vždy připadá jejich pohled spravedlivý a objektivní, poražení jsou pokaždé nespokojeni. Případ Českého rozhlasu a České televize ale ukazují, že předchozí Babišova vláda nikdy nepřevzala moc ve státě.

Jan Jirák, mediální odborník

Česká společnost nepochybně potřebuje informační a komunikační kanály, které budou poskytovat relevantní, spolehlivé, vkusné, inteligentní služby… Pokud chceme zachovat stávající způsob zajišťování této „mediální“ služby veřejnosti a stávající způsob jejího financování, určitě nezbývá než příjmy obou institucí (ČRo a ČT) zvýšit. Je ale možné – ba, dokonce vhodné – uvažovat o tom, zdali by tuto službu nešlo (a) financovat jinak a (b) zorganizovat jinak. Jako zdroj financí se pochopitelně nabízí přímá daň (což koncesionářský poplatek, zejména v navrhované podobě, fakticky je), resp. státní rozpočet. Redakční a tvůrčí nezávislost předmětných médií lze zajistit legislativně, a zejména úrovní politické kultury. Pokud jde o alternativní organizaci, nabízí se grantový systém, který by formou soutěže přiděloval prostředky na konkrétní služby (na zpravodajský kanál, na zábavní pořady, na vzdělávací pořady atd.). O různých alternativách zajištění „mediální“ služby veřejnosti se bohužel nevede diskuse.

Jan Keller, sociolog

Současná vláda, která mezi jiným před volbami slibovala, že nebude zvyšovat daně, ani tento svůj slib nedodržela. Poplatky za televizi a za rozhlas jsou v našich podmínkách v podstatě daní placenou za ochotu sledovat tu nejprimitivnější propagandu. Vláda postupuje systematicky, takže je logické, že zvyšuje i tuto daň. Já nesleduji zprávy ani pořady České televize a rozhlasu už déle než dvacet let. Uznávám ovšem, že to vládu nemusí zajímat. Nezajímají ji věci mnohem důležitější a pro osudy naší země podstatnější. Zvědav jsem jen na to, jak mi bude Fialův vládní a dohlížitelský tým, který je pověstný svojí odborností, vysvětlovat, že bych mohl televizi potajmu sledovat na hodně starém tlačítkovém mobilu.

Petr Kužel, filozof

O každé vládě, která momentálně vládne, je zvykem v Česku říkat, že je to ta nejhorší vláda, jakou jsme kdy měli. V případě kabinetu Petra Fialy však takovéto tvrzení není vůbec přehnané. Reálné mzdy klesají podle ČSÚ již sedmé čtvrtletí za sebou, čímž vláda vytvořila nový rekord v období samostatné ČR. Bezprecedentním způsobem poklesly také reálné důchody, inflace je jedna z nejvyšších v EU, a také v tempu růstu zadlužení se pětikoalice stala rekordmanem v porovnání s jakoukoli vládou předchozí. Ve výčtu dosažených rekordů by bylo možno dlouze pokračovat. Nic nenasvědčuje tomu, že by se schopnosti vlády měly v budoucnu nějak zázračně zlepšit. Toho si je nejspíše i ona sama vědoma a pochopila, že pozitivní mediální obraz tak bude potřebovat více než kdy jindy. Zatímco se tedy snad všichni kromě resortu obrany musí dle Petra Fialy uskromnit, rozpočet veřejnoprávních médií si výrazně polepší. Bude jistě zajímavé sledovat, jak po této finanční injekci, budou veřejnoprávní média jistojistě ještě vyváženější a objektivnější. Bude-li se však propast mezi realitou a mediálním obrazem dále prohlubovat, může to mít jen jeden důsledek: narůstající celkovou nedůvěru a rostoucí radikalizaci.

Matěj Stropnický, novinář a politik

Můj postoj je ambivalentní. Publicistiku a zpravodajství českých veřejnoprávních médií, řečeno s Kunderou, „unesli“ liberální novináři a tudíž kdokoli, kdo nemá ten správný liberální názor na svět, v němž má vždy a ve všem pravdu Západ, Ukrajina, liberální demokracie a kapitalismus, je pro ně už delší čas na straně jakéhosi populistického, komunistického, nedemokratického nebo dokonce proruského či ještě zlejšího zla. Skoro bych tedy řekl, že „nesouhlasím s jejich zpravodajstvím“, protože namísto informování fandí, a to nejen Ukrajině. Jenže Česká televize a rozhlas nejsou jen zpravodajství a publicistika. Je to také původní dramatická tvorba (z posledních let třeba dobré seriály Božena, Kukačky nebo Dobré ráno, Brno!), podpora českého filmu, rozhlasové hry, audioknihy, dabing převzatých pořadů, digitalizace archivů, platy zaměstnanců apod. A protože komerční média vlastněná miliardáři (tj. všechna ta ostatní hlavní), mají kromě zjevných nebo skrytých ideových cílů také zjevné nebo skryté byznysové zájmy, což považuji pro novinařinu za ještě horší, zůstávám kritickým zastáncem veřejnoprávnosti. Zvýšení koncesionářských poplatků o navrženou (velmi nízkou) částku proto považuji za snesitelné.

Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu

Navrhované řešení v podobě zvýšení příjmů na základě de facto daně od občanů tento problém nevyřeší a ani žádný řešit nechce. Současná vláda si ani nemyslí, že je s kvalitou veřejnoprávních médií cokoliv špatně. Jako v jiných případech rozhodne i o tom bez jakékoliv další veřejné debaty, prostě oktrojem. Je to poloha vládnutí, která pětikoalici vyhovuje. To, že tato média dostanou od lidí víc peněz nezmění, jak dnes fungují. Fungují tak ostatně roky, jestli za 180 korun nebo za 210 korun to je opravdu malý rozdíl. Je totiž nutné si přiznat, že způsob financování tu nijak nesouvisí s obsahem, které veřejnoprávní média nabízejí. Je to samozřejmě tragédie, protože dnes veřejnoprávní média potřebujeme víc než kdy jindy; bohužel i ona se (nejen) v českém kontextu stala obětí současné krize demokracie. Lidé mají ale pořád možnost hledat, číst a podporovat alternativy zdola.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Nutit občana, který by raději sledoval plameny šlehající ze střechy vlastního domu než zpravodajství a publicistiku ČT, aby toto médium (a Český rozhlas k tomu) ještě ke všemu pomáhal financovat jakousi „daní“ za to, že pouze vlastní počítač a mobil, je jednání vskutku odpovídající charakteru Fialovy vlády. Nepřekvapuje, pouze děsí svojí arogancí. Problémem koncesionářských poplatků není jejich výše, ale jejich příjemce. A to se týká především zpravodajství a publicistiky, které se zcela míjejí s veřejnou službou občanům, tedy se zákonem, jemuž podléhají. Nabízejí se v podstatě tři řešení. Buď zcela přestavět personální složení těchto redakcí, nebo zpravodajství a publicistiku od obou médií oddělit a svěřit jejich financování nejlépe velvyslanectví Spojených států. (Každý ať si platí své služby hezky sám. No ne?) Třetím řešením by pak bylo svěřit zpravodajství a publicistiku (i s poplatky) některému soukromému subjektu, a tento „vykolejený vagón“ u ČT a Českého rozhlasu prostě zrušit.

Michal Ševčík, publicista

Drzost Fialovy vlády se dostala do absurdní polohy; je naše ekonomika před pádem na dno? To je díky dobré práci naší vlády. A jak ocenit práci z veřejných peněz placených propagandistů? Zvýšíme koncesionářské poplatky všem a zavedeme je jako bonus těm, kteří se nenechávají, často ze zdravotních důvodů, indoktrinovat veřejnoprávními médii. V době, kdy se pomalu vrací praktiky všeprostupující kontroly z jednoho mocenského centra, které se zaštiťuje západními hodnotami, jež samo dávno opustilo (svoboda myšlení a bádání, nutnost se vystavovat kritice, úcta k soukromí apod.), chtějí pohůnci této ideologie zvyšovat rozpočet pro lepší korekce vašeho přesvědčení. Jenom zkoušejí, co jim dovolíme. Nemalá část nás voličů je v zajetí binárního vidění, proto někteří věříme, že třeba Jakub Železný odvádí skvělou práci a zaslouží si větší podporu v boji s dezoláty. Jak to zlepšit? Nemáte televizi ani rádio? Nevadí, na rozpočtu spravedlivého boje s dezinformacemi se budete podílet navzdory vaší svobodné volbě služeb veřejnoprávních médií nevyužívat.

Jana Turoňová, právnička

Tento návrh je obecně velmi kontroverzní, jelikož zvýrazňuje hned několik současných celospolečenských problémů. Mezi ty nejzávažnější patří právě otázka vyvážené a kvalitní informovanosti občanů ve veřejném prostoru. Taková informovanost totiž v českém prostředí jednoznačně schází. Veřejnoprávní média by měla pokrývat celospolečenskou realitu a řádně o ni informovat, ovšem tuto roli neplní a v dnešním světě fungují spíše jako profesionální marketingové týmy vládnoucí garnitury a zájmových skupin stojících v pozadí. Narušit tento systém, který byl v naší zemi po dlouhá léta systematicky budován, a přiblížit se tak k ideálu mediální důvěryhodnosti, není v současných podmínkách příliš reálné. Ale možná právě snaha o zvýšení koncesionářských poplatků může být dobrým impulsem pro rozvíření diskuze a pro uvědomění si závažnosti dané situace. Právě ve chvíli, kdy má člověk za něco zaplatit konkrétní sumu, začne přemýšlet o smyslu, obsahu a účelu toho, co za to dostává.

Vlastimil Veselý, zakladatel Brno Expat Centre

Koncesionářské poplatky za sledování ČT a ČRo se tímto stávají novou daní – za přístup k internetu. Nově ji mají platit i firmy podle počtu svých zaměstnanců, což jen potvrzuje záměr vlády uvalit další daň a koupit si za ni mediální propagandu. Kdyby zpravodajství a publicistika sloužily jako státní kanály vyjadřující vládní postoje, bylo by řešením platit tato média ze státního rozpočtu. Tak tomu ale není. Političtí aktivisté, kteří v nich pracují, si je privatizovali pro sebe a zneužívají je pro prosazování progresivistické politiky, kterou preferuje pouhá pětina až čtvrtina populace. Jednou proti vládě, jindy provládně. To je pro pluralitní demokracii smrtelně nebezpečné a nelze proto jinak, než se vydat cestou britské BBC. Kolébce veřejnoprávní publicistiky výši poplatků naopak zmrazují a v roce 2027 mají být zrušeny úplně. Je nejvyšší čas na to moloch ČT připravovat a vrátit se k modelu, kde do politického soupeření stran nezasahuje médium placené z kapes nás všech. Tendenční zpravodajství ke slovenským volbám je další ukázkou toho, že politické zpravodajství ČT nemá s veřejnoprávností ani profesionalitou nic společného.

Adam Votruba, historik a etnolog

Samotné zvýšení poplatků je s ohledem na inflaci oprávněné. Jinak je tomu se zpoplatněním uživatelů internetu. Nic nebrání tomu, aby veřejnoprávní rozhlas a televize umožnily přístup k pořadům pouze těm, kdo platí koncesionářské poplatky. To, aby platily firmy podle počtu zaměstnanců, je úplně absurdní. Navržená reforma vyvolává až dojem, jako by měla občany proti veřejnoprávním médiím popudit. Může to být tak trochu danajský dar. Pravicoví komentátoři mají dobrou příležitost otevřít téma úplného zrušení těchto médií. Veřejnoprávní rozhlas a televize mají ovšem obecně svůj smysl a připravují řadu kvalitních pořadů. Velká část obsahu se vůbec netýká politiky. Samozřejmě politicky jsou tato média velmi nevyvážená. Někdy odvádějí vyloženě špatnou práci, např. tehdy, když označují legitimní hypotézy za dezinformace a odvolávají se (jako instituce s mnoha profesionálními novináři!) na amatéry z neziskovek. V tom jsou poplatné stavu společnosti a mocenskému establishmentu, jenže těžko čekat něco jiného.

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Zvyšování poplatků není cesta k odstranění nedůvěry, která obecně k veřejnoprávním médiím narůstá, není to cesta ke zvýšení kvality pořadů, zpravodajství. Nejednou zkreslené, jednostranné, či dokonce nepravdivé informace, které na zpravodajských veřejnoprávních portálech může občan sledovat, nejsou o financích, ale o morálních hodnotách, či vzdělanosti zaměstnanců těchto médií. Považuji veřejnoprávní média za vazaly státní moci. Pokud mají být nezávislá, měla by být financována z dobrovolných poplatků diváků, posluchačů. Informační, vzdělávací, zábavné programy jsou v dnešním digitálním světě tak rozmanité a všeobecně přístupné, že bychom měli ponechat výběr na uživatelích, která média si chtějí zaplatit. Osobně jsem pro zrušení všech povinných poplatků a samozřejmě proti jejich navyšování.