Utrpení německých novinářů aneb Jak zastavit AfD na “liberální” způsob
JAROSLAV N. ZAMAZAL
V Německu opět obchází strašidlo “nacismu”. To zní dramaticky, ale i jen mírně o politiku se zajímající čtenář nad tím pouze mávne rukou, protože v určitých “liberálních” redakcích je “nacismus” cokoli napravo od středu. A speciálně v Německu je těchto redakcí více než jinde a nepřekvapivě zejména v kontextu německé politiky má toto neoriginální stylistické klišé alespoň o trochu větší potenciál zaujmout a tedy je při jejím popisu používáno s obzvláštní vehemencí.
V praxi tedy jde o to, že v Německu, jak je ve federaci 16 států běžné, se už zase blíží volby a voliči vyjádří své preference, což je z pohledu mainstreamových německých médií (jejichž redakce jsou disproporčně levicové a “liberální”) vnímáno nikoli jako běžná součást demokracie, nýbrž jako téměř krizový stav.
Konkrétně jde o to, že Alternativa pro Německo, navzdory vehementní snaze o její izolaci a diskreditaci, které ona sama částečně chodí naproti svou snahou vytahovat proruskou nostalgii či Benešovy dekrety (což však vůbec, ale vůbec nevadí jejímu maskotu, českému senioru Klausovi), vévodí volebním průzkumům. Nachází se na prvním místě v celoněmeckých preferencích a v některých spolkových zemích průzkumy dokonce naznačují, že by mohla v zemském sněmu získat absolutní většinu hlasů, což by snahu o její izolaci učinilo bezpředmětnou. Této obavě lze do značné míry rozumět, neboť v postojích vůči Rusku a vůči středoevropským zemím, které se Rusku vzpírají, má AfD postoj, jaký by v české politice měla hypotetická strana s dvojicí předsedů Andrej Babiš (Alice Weidel) a Tomio Okamura (Tino Chrupalla). Jedná se zejména o Sasko-Anhaltsko, kde budou volby letos počátkem září, které vyvolává výše nastíněnou paniku. Jedním z mnoha jejích projevů byl článek, který vyšel v Die Zeit a následně expandoval i do spřízněné české mediální komunity pod názvem “Dá se Alternativa pro Německo ještě zastavit?” (viz německá a česká verze).
Sebekritika o marnosti strašení
Článek začíná sebekritickým přiznáním, že dlouholetá snaha izolovat AfD či alespoň omezit její vliv a zabránit jejímu růstu selhala. Autoři znepokojeně konstatují: “Ve východním Německu několikrát použitá strategie, která voliče stavěla před dilema “My, nebo AfD” by tentokrát mohla voliče místo úleku dovést k rozhodnutí: “Tak tedy AfD!”, čímž fakticky připouští, že se dosavadní kampaní i prováděnou politikou podařilo těm (z jejich pohledu) “správným” stranám AfD nikoli oslabit, nýbrž ji dostat do pozice menšího zla.
Zároveň konstatují, že dlouholeté upínání se na prosazení zákazu AfD má malou šanci na úspěch, a připouští, že tato snaha není výrazem síly demokracie, nýbrž naopak ukázkou slabosti ostatních stran. Dokonce kriticky přiznávají, že nenávist a hněv, které bývají předhazovány “pravicovým populistům” (autorům slouží ke cti, že toto slovní spojení používají namísto tak oblíbeného “nacismu”), se vyskytují i u nominálně tolerantních “liberálních” stran, které tyto pocity ostentativně a netolerantně dávají najevo právě vůči pravicovým populistům. Projevem toho je, že: “Zástupci demokratických stran mezi sebou soutěží o to, kdo dokáže AfD pohrdat nejelegantněji a nejvýřečněji. Morální a rétorická nadřazenost je oslavována.” Autoři toto jednání hodnotí jako kontraproduktivní a dokonce poukazují na jeho rozpor s deklarovanými ideály.
Překvapivé volání po změně
Z toho logicky vyplývá nutnost dosud zvolenou strategii, jak v kampani, tak i v praktické politice, přehodnotit a vskutku autoři po obligátní zmínce, že ne všechno bylo špatně, s překvapivou upřímností píší: “… to však neznamená, že bychom měli pokračovat ve stejné strategii jako dosud – jen s větším nasazením, hlasitostí a morálním zápalem.” Tento závěr je správný, objektivní, logický a nikoli náhodou to představuje pravý opak toho, co extrémisté obvykle dělají, tj. když jimi zvolený postup nefunguje, tak jejich preferovaným řešením bývá prosazovat to samé s větším důrazem. Ilustrací je i samotný postoj Německa k energetice, kdy na zjištěnou nestabilitu produkce OZE (když nefouká a nesvítí slunce) byla jako standardní řešení dlouhodobě ordinována výstavba dalších OZE, což vedlo k situaci, že dostupná kapacita se znásobila (což vyvolalo navíc nové problémy s nadprodukcí), ale nestabilita zůstala (viz aktuální ukázka).
V tomto kontextu je tedy výše citovaný realistický a logický závěr překvapivý a neobvyklý, což je poněkud smutné vezmeme-li v úvahu, že se jedná sice o “liberální”, ale přeci jen stále renomované periodikum. Je to podobný případ, jako když nedávno v jednom podobném, taktéž “liberálním”, českém periodiku zazněl názor, že je nutno přehodnotit a zredukovat některé aspekty Zeleného údělu (co tím bylo míněno a jak to dopadlo viz zde a zde). A jakou konkrétní změnu tedy autoři textu po takto slibném a odvážném úvodním odhalení nabízí?
Liberální údiv
Správně identifikují zjevnou skutečnost, že zásadním tématem, na němž AfD (jež kdysi začínala jako marginální strana zaměřená na kritiku eurozóny a fiskální opatrnost v souvislosti s dluhovou krizí) roste, je migrace. Vzápětí však jejich pochopení naráží na tvrdé limity nastavené specifickým vnímáním reality, tak rozšířeném mezi “liberály”. Ohledně migrace autoři prohlašují: “Právě ta se však současné německé vládě řešit daří. A AfD se přesto zastínit nenechala.” Jelikož z pohledu “liberálních” dogmat prakticky jakékoli omezení migrace, kterou vnímají, zvláště v případě té neevropské, jako a priori pozitivní a jako morální povinnost, hraničí s “fašismem” a vzbuzuje reflexivní odpor, tak není překvapivé, že i velmi dílčí pokroky Merzovy vlády v tomto směru vyvolávají u autorů dojem, že jde o dramatické změny a že problém migrace je vyřešen (i když aktuální kroky jsou v kontrastu s počty neevropských migrantů dorazivších od proslulého “Wir schaffen das.” spíše marginální – viz například zde a zde).
V tomto kontextu je pro autory zjevně obtížně pochopitelné, že v rozporu s jejich názorem se většina německých voličů domnívá, že opatření vlády sice možná míří správným směrem, avšak nejdou dost daleko a nejsou dost radikální a v praxi zaostávají za sliby a rétorikou (a při pohledu na disproporční zastoupení migrantů například v násilné kriminalitě se tomu lze sotva divit – viz třeba zde). Toto pochopení by totiž zároveň znamenalo připustit si zjevný fakt, že když je nominálně pravicová CDU-CSU nucena vládnout v koalici s levicovou migračně vstřícnou SPD a jedinou další (povolenou) alternativou jsou ještě více levicoví a radikálně promigrační Zelení, tak své záměry bude moci realizovat jen ve velmi omezené míře, což přirozeně zklame její voliče. Logicky se nabízející závěr, že by v zájmu splnění přání voličů dávalo pro CDU-CSU větší smysl utvořit koalici s (přinejmenším v tomto tématu) názorově více kompatibilní stranou (AfD), je přirozeně pro autory naprosté tabu. A než aby připustili jeho oprávněnost, tak se raději uchylují k od reality odpoutaným spekulacím ve smyslu, že migrace ve skutečnosti pro německé voliče není hlavním problémem a že podpora pro AfD tedy stojí nikoli na reálných problémech, nýbrž na jakýchsi temných pudech a iracionálních emocích německých voličů.
Projekce na emoce
Tuto tezi autoři, jak už to u neobjektivních a na emocích postavených názorů bývá, prezentují jen vágně, avšak o to jednoznačněji. Dozvídáme se, že vláda s účastí AfD by “umožnila společenskou diskriminaci odlišných lidí, ať už jde o migranty, homosexuály, osoby se zdravotním postižením nebo queer osoby.” Toto však neprezentují jako svůj názor či jako hrozící riziko, nýbrž jako “nevyhnutelný” fakt, a to i v případě koaliční vlády AfD, v níž by AfD nebyla sama. Zkouší to zdůvodnit tvrzením, že AfD bude chtít “tyto menšiny bez zábran ponižovat – právě to tvoří jádro její identity.”
Nepřekvapivě tedy z pohledu “liberálních” novinářů nepříjemné téma migrace a jejích důsledků je vyhodnoceno jako irelevantní a je nahrazeno obecnější a vágnější touhou “diskriminovat odlišné lidi”. Rovněž nepřekvapivě je použit taktický manévr “míchání jablek s hruškami” a migranti (z nemalé části původně ilegální), kteří se do Německa dostali z vlastního rozhodnutí a překročením platných zákonů, jsou dáváni na stejnou úroveň jako zdravotně postižení či homosexuálové, jejichž “odlišnost” je vrozená. A drobný detail při popisu těchto “menšin”, že migrantů je v německé společnosti výrazně více a v některých lokalitách (například v mateřských školkách) již nezřídka nepředstavují menšinu, pro autory přirozeně neexistuje.
Při tomto jejich “spravedlivém rozhořčení” nad údajnou identitou AfD, založenou na potírání odlišnosti obecně a té sexuální zvláště, přirozeně realita musí jít stranou. Takže rovněž z jejich pohledu neexistuje (případně je taktéž vyhodnocena jako irelevantní) skutečnost, že Alice Weidelová, spolupředsedkyně AfD, je lesba žijící v registrovaném partnerství se ženou, jakož i častý jev, že největší netolerance vůči názorové odlišnosti se vyskytuje na “liberální”, tj. levicově progresivní, části politického spektra (viz hojně rozšířený fenomén tzv. “cancel culture”).
Objektivní úvod a otevřené pojmenování neúspěchů se následně rozplizly do emotivních spekulací, což nesvědčí příliš o ochotě změnit dosavadní postup. A jak to tedy dopadlo? Jaký je tedy ten nový a z pohledu progresivních médií správný postup pro zastavení vzestupu AfD?
Óda na zeď
Jelikož se jedná o redaktory renomovaného německého periodika, dalo by se to brát jako určitý punc kvality a zdroj očekávání, že po úvodním pojmenování chyb bude následovat neméně odvážný návrh originálního řešení. Toto očekávání však naráží na neúprosná dogmata německého “liberalismu”. Základem dosavadní strategie vůči AfD je “protipožární zeď” (v originále “Brandmauer”), což hezky ilustruje, jak je AfD vnímána. Jedná se o klasický model “sanitárního kordónu”, tj. snahu vyhýbat se spolupráci či vůbec kontaktům s příslušným subjektem, což je prováděno s typicky německou umanutostí a neschopností rozpoznat přiměřenost. Tedy to neznamená pouze neochotu podpořit jakýkoli (bez ohledu na obsah či oprávněnost) návrh předložený AfD, nýbrž i zákaz schválit jakýkoli jiný (třeba i svůj vlastní) návrh, pokud by jej AfD podpořila.
Ilustrací toho je letošní příklad ze zemského sněmu v Sasku, kde tamní malá skupina poslanců za Zelené předložila návrh vcelku marginálního zákona týkajícího se zjednodušení administrativy pro malé podniky a ten byl k jejich zděšení přijat, protože pro něj hlasovali poslanci AfD, a následně se vedení Zelených za tento čin veřejně kálo (blíže viz zde).
Úvodem citovaný článek tedy na jedné straně vyzývá ke změně dosavadního postupu, ale zároveň většina textu je paradoxně věnována zdůvodňování, proč je nezbytné hlavní složku tohoto dosavadního postupu, “protipožární zeď”, zachovat. Základní tezí je: “Ochranná zeď neslouží k tomu, aby AfD porazila, ale aby ochránila zemi před jejím vládnutím.” Tedy cílem není vyhrát volby, nýbrž nepustit AfD do vlády, což je zdůvodňováno autoritativně prezentovaným názorem, že AfD nejde o uplatňování konkrétní, voliči požadované politiky, nýbrž o vágně definované zlo jako “ponižování menšin” a “diskriminaci odlišných lidí”, což má být pro AfD “základem její identity”.
Dále se autoři vymezují proti názorům, že pokud rostoucí podíl voličů preferuje AfD, tak by z hlediska demokracie i logiky dávalo smysl ji zapojit do vlády. Kromě výše uvedené emocionální pozice ve stylu “AfD je zlo.” argumentují tím, že AfD je aktuálně příliš silná a tedy by v případné koalici měla příliš silnou pozici. To je pravda, avšak opět “zapomínají” zmínit příčinu tohoto stavu, právě onu rigidní “ochrannou zeď”, jež zabránila vládní spolupráci, když ještě AfD byla slabší.
A její hlavní účel
Ačkoli jsou postoje podstatné části AfD vůči Ukrajině a vůči obraně proti ruské agresi varovné a jsou často zmiňovány jako argument proti případné spolupráci s AfD, je typické, že v citovaném německém článku, byť vyhraněně kritickém, tento argument není vůbec zmíněn. Důvod je prostý. Navzdory ostentativnímu focení se v Kyjevě a slovům podpory, z hlediska německých “liberálů” a Zelených (nemluvě o početné neokomunistické levici) je Ukrajina pouze obtížnou lapálií (což se netýká pouze “liberálů” německých – viz například zde). Proto také autoři tak vehementně plédují za totální odmítání spolupráce s AfD i na zemské úrovni, ačkoli v Německu spolkové země neřídí zahraniční politiku. Ovšem mohou zasahovat do implementace opatření v oblastech jako energetika či migrace, což je zjevně vnímáno jako důležitější než Ukrajina či Rusko (viz dřívější snaha Německa i po ruském útoku v roce 2014 se dále orientovat na ruský plyn v zájmu “vyššího cíle”, tj. odstavování jaderných elektráren a boje s klimatem).
Ochrana voličů
Proto tedy názor, že by v rámci respektu k voličům i praktické politiky bylo vhodné umožnit AfD vládní účast na zemské úrovni, což by ji “odmaskovalo” a zbavilo pohodlné opoziční pozice, je pro autory zcela nepřijatelný. Tak moc, že proponentům tohoto názoru podsouvají touhu používat východní spolkové země jako “laboratoř pro experimenty v oblasti lidové výchovy”, jakož i aroganci a bezohlednost ve stylu pozice: “Nechte stodolu shořet, když si někteří z těch, co ji používají, pořád hrají se sirkami.”
Demonstrativně se tak staví do pozice těch ochránců před “pokusy na lidech”, což je v Německu snadné implikovat v kontextu boje proti nacismu, ale fakticky pouze provádí klasický a v levicových kruzích zvláště oblíbený manévr, kdy z vlastních negativních postojů nebo činů obviní protivníka (viz jak stoupenci Hamásu obviňují Izrael z genocidy a znásilňování, stoupenci Ruska obviňují NATO z agresivní války, notoricky sektářští a rasovou selekci prosazující progresivisté kohokoli jiného z netolerance a rasismu atd.). Z jejich pohledu jsou němečtí voliči ve východních spolkových zemích nesvéprávní a je nutno je “ochraňovat” před důsledky jejich volby. Jaké dopady má takto arogantní postoj na tyto voliče a jejich názory je vcelku zřejmé.
Levicová “záchrana”
Nepřekvapivě vedl k onomu posílení AfD a do budoucna bude mít důsledky stejné. Ale i na to autoři mají odpověď. Za podstatné považují, aby AfD nezískala absolutní většinu. Poté by následoval z jejich pohledu pozitivní scénář, kdy “středopravicová CDU by se zachránila v menšinové vládě s podporou Levice (Die Linke).” V této souvislosti je nutno si uvědomit, že Die Linke je nástupce komunistické státostrany, která vládla v NDR, jenž pouze prošel změnou názvu a kosmetickou úpravou rétoriky, kdy méně mluví o revoluci proletariátu a více o sociální spravedlnosti a míru. A přesto redaktoři mainstreamového německého periodika (přejímaní v českém mainstreamovém a nominálně liberálním tisku) neironicky navrhují, že středopravicová CDU se má “zachránit” skrze spolupráci s touto stranou. To je podobný kalibr, jako by v českých poměrech byl návrh, aby se ODS “zachránila” tím, že opře podporu své menšinové vlády o hlasy “Stačilo!” (tj. kosmeticky rebrandovaných komunistů). To by bylo vnímáno jako bizár i ze strany samotných komunistů. Tedy u nás. V Německu ne, což ukazuje, že v určitých kruzích tak oblíbené stížnosti na údajnou nevyspělost naší politické scény ve srovnání s našimi západními sousedy jsou poněkud přehnané. Nicméně by bylo chybou usínat na vavřínech, protože ještě loni probíhala vehementní snaha přejmenované komunisty prezentovat jako “národní konzervativce”, opakovaně zvané na akci Konzervativní kemp, jež byla následně v některých konzervativně se profilujících médiích prezentována jako „velké setkání českých konzervativců a dalších přátel svobody“.
A cesta k ní
Typickým rysem fanatismu bývá, že když jeho ideologie narazí na realitu, tak je to “samozřejmě” chyba té reality a preferovaným řešením je tlačit ideologii větší silou. A zjevně to platí i pro německé “liberální” novináře. Z nedávné historie vyplývá, že CDU pod vedením populistické Angely Merkelové doplatila na velké koalice s SPD a s tím spojený posun doleva. A to německá SPD je sice levicová, ale stále relativně mainstreamová, tj. je vstřícná vůči migraci a boji s klimatem a touží se vykašlat na Ukrajinu (viz obohacení německého jazyka o sloveso “scholzen”), ale stále s určitou míru pragmatismu. Přesto však CDU zeslábla natolik, že i Merkelová, do té doby ve spřízněných médiích označována jako “paní nepostradatelná”, byla přinucena složit funkci (viz zde a zde). Následně dva její preferovaní nástupci byli ve volbách neúspěšní, CDU skončila v opozici a Německo dostalo vládu SPD a Zelených.
V důsledku toho se předsedou CDU stal Friedrich Merz, kterého se “Mutti” Merkelové dočasně podařilo ze strany vyštípat. Ten kandidoval s vizí odklonu od merkelovského populismu a návratu k pravicové politice a ve spolkových volbách v únoru 2025 zvítězil. Ovšem se stranickým aparátem plným merkelovských loajalistů a pod tlakem mediální monokultury byl jeho manévrovací prostor omezený a následně musel uzavřít opět koalici s SPD, protože jediná další alternativa byla uzavřena za “protipožární zdí”. Důsledkem bylo opětovné a nepřekvapivé zklamání voličů CDU, jež za pouhý rok od vítězných voleb klesla k bezprecedentním 20 procentům voličských preferencí, zatímco AfD na prvním místě atakuje 30 procent.
Ostružinová past
A přesto autoři s vážnou tváří navrhují, aby se CDU “zachránila” opřením se o neokomunisty z Die Linke. Pikantní však je skutečnost, že toto navrhované opatření není nic nového. Již v roce 2020 v Durynsku CDU nepřímo podpořila vznik menšinové zemské vlády Die Linke (v koalici se Zelenými a SPD) a následně v roce 2024 se menšinová vláda CDU tamtéž opřela dokonce o hlasy více klasických komunistů z BSW, kteří se oddělili od Die Linke, protože namísto progresivního maskování chtějí více otevřenou podporu pro Rusko. V Německu se tomuto jevu říká “ostružinová koalice” a přispěl k tomu, že podpora CDU ve východních spolkových zemích klesá a že v nadcházejících volbách v sousedním Sasku-Anhaltsku AfD má šanci získat absolutní většinu.
Odkud pochází láska
Tedy jako řešení současného stavu autoři citovaného článku doporučují plnění přání voličů (kromě těch volících AfD či nefandících spolupráci s komunisty) a udržování “protipožární zdi”, kterou je potřeba lépe prezentovat, tj. obsah neměnit a jen více ozdobit marketingový obal. Konkrétně se dočteme: “A čtyři věci, o které bychom se snažit měli: veselost, láska, řešení problémů – a zachování ochranné zdi proti spolupráci s AfD.” To zní hezky a zároveň, kromě doporučení držet zeď, dosti ezotericky. Co se tím míní? Odpověď je v textu naznačena otázkou: “Nemělo by se znovu zkusit klidné merkelovské vládní jednání, jež politické soupeře spíše obejme, než aby s nimi vstupovalo do konfrontace?” Tedy doporučení AfD izolovat, ale zároveň objímat. V praxi to znamená dát za vinu současný stav tomu, kdo se jej snažil vyřešit (Merzovi), a vrátit se k politice, jež je způsobila.
Otázkou zůstává, zda toto vychází z nepochopení situace, kdy si autoři z ideologických důvodů nejsou schopni připustit určité skutečnosti. Aneb zda situaci chápou, ale její důsledky jim jsou jedno, případně je vítají, včetně vynucené spolupráce CDU s co nejvíce levicovými stranami a včetně její takto způsobené marginalizace či postupem času faktické likvidace. To by odpovídalo skutečnosti, že procento německých novinářů preferujících levicové strany je daleko vyšší než volební preference těchto stran.
Německá tradice
Závěrem je zjevné, že navzdory slibnému úvodu a navzdory mýtům o pragmatickém a racionálním přístupu k problémům a o politické vyspělosti, jež nám (a obecně “novým” členským státům EU) má být vzorem, se spíše potvrzuje přísloví: “Němci nedělají malé chyby.” To vychází z historicky ověřené (viz příklad) neschopnosti Němců připustit si chybu jednou zvolené strategie a jejich autistické nutkání držet se jí ztrátám a škodám navzdory až do “konečného vítězství”. Anebo do hořkého konce.
Co to bude tentokrát?
D-FENS
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč
Celkem za měsíc: ... 3 900,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
Podobné příspěvky
Myslím to vážně!
VIDLÁK Dnes se konečně dostaneme k tomu, co jsem chtěl pustit už v sobotu, ale prezidentské téma hýbalo mým
Střelec z Prahy i střelec na Fica měli ně...
VK Atentát na Roberta Fica vede k obrovskému spiknutí CIA a k její operaci na odstranění nejvíce exponovaných odpůrců