Útok na Kvitovou: Údajný pachatel odsouzen na základě zpackaného důkazu. Jiný ale nebyl

Jaká jsou pro a proti? Základním problémem je, že tenistce Kvitové byla nejprve ukázána Žondrova fotografie a až pak “poznala” pachatele při rekognici. Nejde jen o to, že se jedná o formálně nesprávný postup. Jde o pochybení, které anuluje jediný důkaz – a Žondra tedy neměl být odsouzen.

Na místě činu – v luxusním bytě wimbledonské vítězky tenistky Petry Kvitové – nebyly nalezeny Žondrovy otisky prstů, přestože podle výpovědi napadené útočník neměl rukavice. Na druhou stranu si ale po vstupu do bytu vzal na boty igelitové návleky, které si s sebou přinesl. Tento moment je velmi zvláštní – Žondrovy otisky prstů policie navíc měla k dispozici z jiné kauzy a on to dobře věděl.

Návleky na nohy a ruce bez rukavic? To působí dojmem, že byl pachatel buď zmatený feťák – a nebo bylo všechno jinak.

Žádný svědek Žondru neviděl ani v domě, ani nikde v okolí. Na záznamu z kamer, umístěných na domě Kvitové, není Žondra zachycen, ačkoliv je k dispozici plný záznam. Žondru ani jeho auto nezachytila žádná z kamer ve městě, ani žádná na cestě z Napajedel, kde bydlel (a kde prokazatelně ten den byl).

Kamery na domě nezachytily nikoho, kdo by mohl být pachatelem útoku. To je také podivné a vede to k mnoha spekulacím.

Znalecké posudky však vyloučily, že by si zranění mohla Kvitová způsobit sama. Kdyby to tak nebylo, mohli bychom spekulovat o tenistce, která si doma omylem poranila ruku, v šoku pak vše nahlásila a později z rozpaků trvala na své původní verzi. Policie by se tak ocitla ve svízelné situaci, kdy by honila neexistujícího pachatele. Takto to však zřejmě padá.

Podle svědků byl Žondra v době činu 20. prosince 2016 v práci – na stavbě vzdálené od místa činu 80 kilometrů – což mu dosvědčilo několik lidí: Jeho přítelkyně Žaneta, stavbyvedoucí na pracovišti v Napajedlích a šéf firmy.

Soud však považoval všechna svědectví za nevěrohodná a odkázal se na stavební deník, ze kterého prý Žondrova přítomnost na stavbě nevyplývá. Dodejme však, že stavební deník ani nepotvrzuje, že Žondra na stavbě nebyl.

Podle České televize tenistka Kvitová původně označila za útočníka někoho jiného (54letého recidivistu). To se ukázalo jako nepravdivá informace, za kterou se ČT omluvila. Otázkou však je, jak se k reportérům České televize tato informace dostala. V tomto médiu mají několikastupňovou kontrolu faktů, a pokud už jde něco ven, musí to být z opravdu důvěryhodného (zde zřejmě policejního) zdroje.

Jak si vlastně policie vytipovala právě Žondru? Tohle je také velká záhada: Údajně na základě “anonymního tipu”.

Za zmínku stojí, že policie případ po takřka dvou letech tápání odložila (k velké nelibosti nadřízených) – a kauza pak byla “zázračně” vyřešena během několika dní poté, co se do ní pustil specializovaný tým Tempus.

Nečekaná rychlost nového týmu poté, co ten původní “selhal” by mohla vést k domněnce, že žádný “anonymní tip” neexistuje. Že zde mohl sehrát roli tlak veřejnosti na dopadení pachatele v mezinárodně sledovaném případu. V nadsázce: “Tak už někoho zavřete, ať to máme z krku”.

To by mohl být klíčový důkaz – že Kvitová označila Žondru jako pachatele při rekognici (mezi čtyřmi osobami) – pokud by ovšem tenistka neviděla nejprve fotku údajného pachatele – a až poté šla na rekognici. Takový postup je nezákonný a samotný výsledek rekognice by měl mít nulový význam.

“Žondra byl normálně dostupný a policie měla provést rekognici in natura přímo s ním. Ne nejprve ukazovat poškozené fotku a až pak jí posílat na rekognici,” uvedl k tomu pro Security magazín Václav Peričevič ze spolku Šalamoun a dodal, že u Kvitové mohlo mimo jiné také dojít ke „kognitivnímu zkreslení“. Tenistka přece po činu potkala stovky lidí, což mohlo její rozpoznávací schopnosti (na rekognici o rok a půl později) zásadně ovlivnit.

Konkrétně jde o § 104b. Rekognice (2) Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. (4) Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému

Je záhadou, proč tomuto klíčovému momentu nevěnoval soud patřičnou pozornost. Nemělo by být přece přípustné, aby byl na policii napadené nejprve ukázán snímek pachatele se slovy “to je on” a pak byla poslána “poznat ho” při rekognici. S touto zásadní slabinou celého případu se budou muset vypořádat až odvolací soudy.

Žondra už jeden škraloup měl, před čtyřmi lety dal údajně zlodějům tip na přepadení advokáta ve vile v Lysicích. I v tomto případě však bylo Źondrovo dopadení obestřeno záhadou. Policie se Žondrovi jako tipařovi dostala na stopu tak, že mu jeden ze zatčených pachatelů napsal z vězení dopis. To vede k doměnce, že byl pachatel (vězeň), který na Žondru ukázal, buď úplný idiot, nebo to bylo na Žondru celé podivně narafičené a šlo o nějaké vyřizování účtů.

Vedle již zmíněné podivné rekognice (kdy Kvitová označila pachatele až na druhý pokus a poté, co jí policie ukázala Žondrovu fotografii) není proti Žondrovi jiný důkaz, než pachová stopa.

A to je také problém. Metoda pachových stop je dlouhodobě terčem ostré kritiky a vrhá nové světlo na mediálně známé případy, jako je kauza Nečesaný (údajné přepadení kadeřnice), nebo Balhar (vražda pošťačky). V některých zemích je důkaz pomocí “čuchání psů” tato metoda zakázána.

I kdyby byla v případě Žondry použita “pachovka” jen jako doplňující důkaz, pak je problém i zde – Co je tedy důkaz hlavní? Snad ne zpackaná rekognice?

Autor: Ondřej Höppner