Úředníci z “Brusele” mají své občany u … (kašlou na ně)

Ale příčinu rozhořčení (nejen svého) znám už předlouho. Znovu a znovu si to, co bude v následujících řádcích, ověřuji při každém televizním zprávovém šotu z jejich jednání, především z Bruselu.

Jde o to, že jedním z témat technik duševní práce, s nimiž jsem před více než třiceti lety u nás veřejně začínal na trhu učit, je mimoslovní komunikace. Neboli body language neboli „tajná řeč těla“, pro informované však už nikoliv tajná ale velmi zřetelně vypovídající.

Všimli jste si řeči těla politiků – přímo bruselských nebo těch špičkových národních, když se tam sjíždějí, když vystupují z nóbl aut, když se potkávají a zdraví, když jsou záběry na ně v průběhu jednání?

Člověk by čekal v dnešní vážné situaci ustarané tváře, shrbené šourání se směrem k určeným křeslům v zasedacím sále, trpké povzdechy, strnulé skelné pohledy… Tedy přesně to, čím jediným mimoslovně vrcholný politik vyjadřuje, že má o občany svého státu nebo své unie opravdovou starost, kterou sdílí a zodpovědně nese na svých bedrech.

A skutečnost? Vysmátá uvolněná gesta, prohýbání se smíchem při vtipkování. („Evropa možná zmizí ve své dosavadní podobě pod přívalem migrantů, to je ale sranda, chachacha, že ano pane kolego… co asi dobrého bude dnes večer na rautu, to si zase spolu dáme do nosu…“) Různí ministři, premiéři, tajemníci, sekretáři generální i maršální se poplácávají, jako by oběma zrovna vyhrál jejich klub evropskou ligu mistrů…

Jistě, k diplomatickému chování patří určitá etiketa, určitá pravidla a zvyklosti netvářit se zděšeně, i když se řeší vážné věci. Ale – jsem přesvědčen – právě takováto okázalá bezstarostnost je s touto etiketou v rozporu. A jak se všichni spolu furt znovu a znovu sebezahleděně fotí… Před týdnem nestačilo, asi se od té doby velmi změnili ve vzhledu… Jak žertují a vtipkují, když se staví do těchto póz před fotografy…

Vážné tváře nasazují snad jen tehdy, když se dovídají, že nějaká alternativní nová strana získává ve volbách dobrá procenta, a že tedy jejich opulentní parazitický život by mohl být ohrožen. To bývají fakt vážní.

Vždyť přece – správný politik by za svůj lid i duši vypustil; správný politik by pro své občany obětoval všecko, hýčkal by je… A sám by rozhodně nebyl tak marnotratný, že by si pořizoval co pět let nový mobil, co deset let nové sako a co patnáct let nové auto…

V jedněch zprávách nedávno byly záběry na vrcholnou evropskou politickou sešlost při večeři: Dlouhé stoly vyrovnané v perfektních řadách, bělostné ubrusy, na nich založené drahé nádobí a příbory, číšníci nachystaní opodál v sevřených šicích – a už se rozbíhají úslužně kolem těch stolů, už servírují, už nalévají, už přidávají – klidně i druhé masíčko, když papaláš sní to první a ještě nemá dost.

Řekl jsem tehdy ženě: „Proč by si ti lidé taky jednou nemohli po jednání vybalit z tašky housku se salámem junior a posvačit takhle z papíru?“

„Právě proto celý život tu politiku dělají, aby si žili tak, jak to teď vidíme.“

A stačilo, aby tato technika duševní práce – nauka o mimoslovní komunikaci – byla už od doby svého proslavení ve školních osnovách. Pak by i poslední dělník, i poslední uklízečka u večerních zpráv věděli, že takováto body language evropských papalášů jednoznačně prozrazuje sobeckou zločinnou povýšenost, odtrženost od těch, kterým mají do posledního dechu sloužit.

Ani hlasatelka zpráv by si netroufla okomentovat ty záběry bezstarostné rozjařenosti jinak než záběry někoho, kdo by se v sále třeba vykálel doprostřed místnosti. Všichni by to měli probráno už někdy od šesté třídy základní školy. A věděli by, že to je stejné „fuj“.

[ad#clanek-respo]

Body language je totiž pro byť jen trochu rozumně vzdělaný národ velmi jednoznačně čitelná…

Tak, přátelé, přeji vám pevné nervy u televize, až se zase bude „elita Evropy“ vesele řadit ke společné fotce.