Ukrajina, Izrael: Dvě strany mince chybné politiky USA

Izrael vyzval generální tajemníka OSN Antónia Guteresse k rezignaci. Izraelský velvyslanec při OSN Gilad Erdan vyzval generálního tajemníka organizace Antónia Guterrese, aby okamžitě odstoupil z funkce. Reagoval tak na jeho slova, že útok Hamásu na Izrael „nevznikl ve vakuu“ a že Palestinci trpěli 56 let „dusivou okupací“. Izraelská armáda na sociálních sítích už déle vede s OSN spor. Guterres se vůči kritice ohradil.

Vyjádření Guteresse je vskutku pozoruhodné. Místo toho, aby jako nejvyšší představitel nejdůležitější světové organizace jasně odsoudil teroristický útok proti civilistům v Izraeli, spojil tuto událost s „okupací palestinského území“, kterou navíc omezil na 56 let, tj. od roku 1967. V tomto roce totiž proběhla tak zvaná šestidenní válka , v níž Izrael porazil koalici arabských států. Šestidenní válka (hebrejsky מלחמת ששת הימים‎, milchemet šešet ha‐jamim, resp. třetí arabsko-izraelská válka) z 5.–10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko. Válka propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku – Egypt ztratil Gazu a celý Sinaj, Jordánsko Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes.

Izrael v roce 1967 ale fakticky žádné nové palestinské území neokupoval, nýbrž okupoval území Egypta, Sýrie a Jordánska. Jak známo, podle rezoluce OSN byl tak zvaný Britský mandát Palestina (skládající se z Palestiny a Zajordánska) rozdělen tak, že na západní části tohoto území (Palestině) měly vzniknout dva státy – židovský a arabský a na východní části (Zajordánsko) mělo vzniknout Jordánsko. Protože však arabský svět se vznikem židovského státu nesouhlasil, vypukla prakticky ihned po schválení rezoluce válka, v níž Izrael vyhrál a na většině území Palestiny vznikl právě stát Izrael a Západní břeh u řeky Jordán a polovina Jeruzaléma skončila v Jordánsku. Izrael tak de facto „okupuje“ území Palestiny od roku 1948. Pokud se dnes člověk podívá na mapu toho, jak měla být Palestina podle OSN rozdělena, nevěří svým očím. Území bylo rozděleno přibližně 50/50 mezi a arabský a židovský stát a hranice mezi arabským a židovským státem byly prakticky nerealizovatelné.

Podívejme se nyní na hlavního spojence Izraele, a to USA. Aktuální situace ve světě je dána výsledkem amerických voleb v roce 2020. V nich díky korespondenčnímu hlasování zvítězil výrazně Joe Biden a ujal se prezidentské funkce. USA byly ale zatíženy vnitřními rozpory (přepadení Kapitolu v lednu 2021 příznivci poraženého prezidenta Donalda Trumpa) a Bidenova administrativa ztratila na řadu měsíců o situaci ve světě zájem. Ještě za vlády Trumpa podepsaly USA s Talibanem dohodu a stažení vojáků USA z Afghánistánu, a to bylo prvním velmi významným zahraničním počinem nové Bidenovy administrativy. Stažení vojáků USA z Afghánistánu, po němž zůstalo na místě obrovské množství vojenské techniky, vedlo k prudkému pádu podpory Joea Bidena americkou veřejností. Navíc se od počátku výkonu prezidentské funkce projevoval u Bidena jeho věk a jeho „překvapivá“ slova tam či onde vedla k tomu, že se váha politiky USA ve světě začala vytrácet.

Dostáváme se tak k ruské agresi proti Ukrajině. USA měsíce před jejím zahájením informovaly o tom, že se ruská intervence chystá. Dokonce oznámily i datum a provedly významné opatření, ne však na podporu Ukrajiny. Těsně před ruskou invazí totiž Biden stáhl americké vojenské poradce s tím, že by střetem ruských a amerických vojáků začala III. světová válka. Válka na Ukrajině je tak důsledkem pasivní americké zahraniční politiky. USA a EU zavedly po ruské agresi významné ekonomické sankce, které však Rusko nejen že neoslabily, ale naopak jeho politiku sblížilo s nejhoršími režimy světa včetně komunistické Číny. Tyto režimy jsou v naprostém protikladu se západními demokraciemi a spolupráce Ruska s nimi jednak umožňuje obcházení západních sankcí (to platí pro Čínu) a roste tak agresivita těchto režimů, zejména Íránu. Rusko navíc uplatňuje významný vliv ve sdružení BRICS a velmi dovedně využívá i dnešní válku na Blízkém východě ve svůj politický prospěch. Podle analytiků, kterým důvěřuji, by tak dnes hlasování OSN v případě ruské agrese proti Ukrajině již zdaleka nebylo tak jednoznačné jako doposud a většina tak zvaného Jihu by se zřejmě zdržela hlasování proti Rusku.

Pasivní politika USA, která dala Rusku možnost invaze na Ukrajinu, byla významnou chybou. Ukrajina je dnes zcela rozvrácený stát, který má funkční jedině svou armádu, která je Západem zcela přezbrojena. Rusko okupuje asi pětinu Ukrajiny a rozhodně se dobrovolně dobytého území nevzdá. Občas upozorní na existenci svých jaderných zbraní, a to je zřejmě zásadní role při ruské zahraniční politice. Nyní už Rusko svými poslanci schválilo odchod z dohody o zákazu zkoušek jaderných zbraní a je možné, že provede svůj jaderný test, aby demonstrovalo připravenost použití jaderných zbraní.

OSN je v současné situaci zcela ochromena. Rusko jako stálý člen Rady bezpečnosti s právem veta znemožní jakoukoliv rezoluci, která by mu byla proti srsti. Rovněž tak přesunulo na Blízkém východě podporu Palestincům a ochladly vztahy Ruska s Izraelem. Generální tajemník OSN Guterres se snaží dělat „vyváženou politiku“ a naštve tím vlastně každého. Jakpak je to dlouho, co naše média podporovala Guterresova slova o klimatické krizi, na kterou máme jako lidstvo pět nebo deset let? Vždyť to poslední vyjádření panelu IPCC a Guterrese proběhlo v tomto duchu před pár týdny. Nyní podporujeme izraelskou výzvu na odstoupení Guterrese, protože se vyjádřil, že si Izrael za své potíže může sám svou okupací Palestiny.

K válce o další osud Izraele tak dochází v situaci, kdy jedinou brzdou proti invazi izraelské armády do Gazy jsou USA. Obávají se, že sice Izrael Hamás zničí, ale na místo Hamásu přijdou „noví bojovníci“. USA rovněž nemají žádnou páku ani na Rusko, protože Rusko se sankcemi žije a jeho zbrojní výroba jede na plný výkon. Problém války na Ukrajině tak nakonec skutečně bude v tom, čemu se nehezky říká „živá síla“. Rusko bude mít stále kde brát ale Ukrajině už budou vojáci významně chybět.

Válka na Ukrajině i na Blízkém východě jsou tak neuralgickým bodem americké zahraniční politiky. Ani v jednom případě nelze očekávat vítězství politiky USA, spíše jen jakousi „remízu“ a status quo, který v budoucnosti opět může přeskočit do horké válečné fáze. A z čeho musí mít USA oprávněné obavy je sblížení Ruska s Čínou. Tchaj-wan se tak stává prubířským kamenem zahraniční politiky USA a pokud prezidentské volby na Tchaj-wanu v lednu příštího roku povedou k vítězství kandidáta pročínského, bude to další významná porážka americké politiky. Bidenova administrativa se tak s blížícím se termínem dalších prezidentských voleb v listopadu 2024 bude potýkat v zahraniční politice s nelehkými problémy a Biden, pokud skutečně kandidovat bude, na svou nevýraznou a neúspěšnou zahraniční politiku může i doplatit. Americké volby obvykle nejvíce ovlivní ekonomika v USA a ta se výrazně zvedla, ale významnou roli může hrát i imigrace z jihu. Republikáni hrají tuto kartu dlouhodobě a úspěšně. Bude-li se ale mezinárodní situace dále zhoršovat, může i tento proces výrazně do voleb zasáhnout a Biden by pak mohl být odstaven samotnými demokraty.