Trump a bláhový sen Teheránu

Kdo koho vodí za nos? To je otázka, kterou vyvolává chování prezidenta Donalda Trumpa a toho, kdo z Teheránu po více než sto dnech války vládne Íránu.

Donald Trump i jeho protivníci v Teheránu působí dojmem, že jsou připraveni válčit třeba sto let. Zároveň však Trump i íránský režim předstírají, že dohoda vedoucí k příměří na dobu neurčitou je na dosah ruky.

Podle CNN Trump během dvou měsíců již osmatřicetkrát prohlašoval, že dohoda je na spadnutí.

Podle tiskové agentury Tasnim napojené na Íránské revoluční gardy Teherán v této soutěži za Trumpem zaostává: blížící se dohodu vyhlásil jen dvaadvacetkrát.

Jisté však je, že ani jedna strana si nepřeje návrat k počáteční fázi konfliktu, během níž Írán zažil nejintenzivnější letecké útoky, jaké svět viděl od 2. světové války.

O víkendu se ve Francii uskuteční protitrumpovské demonstrace, protože Donald Trump se zúčastní summitu skupiny G7, který proběhne ve dnech 15. až 17. června 2026 ve francouzském lázeňském městě Évian.

Organizátoři protestů z řad krajní levice a ultrapravicových podivínů sdružených v protiamerické koalici označují Trumpa za „válečného štváče“ a „břídila“.

Jsou ale takové nálepky v Trumpově případě oprávněné?

Donald J. Trump se jako jediný americký prezident opravdu pokusil zlepšit vztahy s Íránem.

Jedním z jeho prvních kroků v úřadu bylo odstoupení od neokoloniální dohody prosazené prezidentem Barackem Obamou, podle níž měl být Írán pod dohledem pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta a Německa, a to pod záminkou zabránit mu v získání hypotetického jaderného arzenálu.

Dalším Trumpovým krokem během jeho prvního funkčního období bylo napsání pětistránkového dopisu tehdejšímu nejvyššímu vůdci Alímu Chámeneímu, v němž navrhl jednání směřující k „novému začátku“ mezi dvěma národy, které podle něj neměly žádný objektivní důvod ke vzájemnému nepřátelství. Dopis měl v Teheránu osobně předat Šinzó Abe, první japonský premiér, který navštívil Írán od nástupu mulláhů k moci v roce 1979.

Chámeneí však Abeho veřejně odbyl a Trumpův dopis odmítl převzít. Obsah dopisu nebyl zveřejněn, ale Abe íránským představitelům sdělil, že Trump jim předložil velkorysou nabídku a usiluje o skutečný nový začátek ve vztazích s Teheránem.

I když byl Trump vtažen do dvou nedávných válek v únoru a červnu, bylo zřejmé, že není válečníkem z přesvědčení. Benjamin Netanjahu ho přesvědčil, že krátká a intenzivní bombardovací kampaň spojená s likvidací nejvyšších představitelů přivede íránské vedení k rozumu.

Když se v červnu ukázalo, že tento plán nefunguje, tak Trump po třech dnech bombardování prosadil příměří.

Teherán si příměří vyložil jako americkou slabost a znovu rozdmýchal konflikt obnovením útoků svých proxy sil proti Izraeli.

Ve druhé fázi války Trump dospěl k závěru, že bombardování samo o sobě protivníka nezlomí, ať je jakkoliv ničivé. Připomíná to neúspěšnou strategii nacistického Německa, které na počátku 2. světové války bombardovalo Londýn i další anglická města, včetně Coventry, v naději, že zlomí vůli Britů pokračovat v boji.

Bombardování Coventry bylo tak ničivé, že dalo vzniknout novému anglickému slovesu „to coventrize“ – coventrizace – znamenajícímu totální zničení či vybombardování města a jeho proměnu v doutnající trosky. Britové se však nevzdali a bojovali sami ještě dalších osmnáct měsíců, než se k nim připojily Spojené státy a Sovětský svaz.

Trump pochopil, že samotná letecká válka vítězství nepřinese.

Na druhou stranu se vyhnul chybě některých svých předchůdců, kteří vyslali americké pozemní jednotky do konfliktů s protivníky, jež nepředstavovaly pro Spojené státy existenční nebezpečí.

Prezident John F. Kennedy se této chyby dopustil, když zatáhl Spojené státy do války ve Vietnamu, která se později rozšířila do Kambodže a Laosu a skončila symbolickým odletem posledního amerického vrtulníku ze Saigonu.

Mnozí pozorovatelé považují Trumpovo vedení této války za chaotické, a na první pohled tomu tak skutečně je. Ve skutečnosti však Donald Trump sleduje několik jasně vytyčených cílů.

Prvním cílem je minimalizovat americké ztráty na životech. V tak dlouhém konfliktu Spojené státy ještě nikdy neutrpěly tak nízké ztráty – za sto dní podle posledních údajů padlo šestnáct amerických vojáků.

V roce 1993 za vlády prezidenta Billa Clintona svedly americké jednotky, podporované malajsijskými a pákistánskými vojáky, dvoudenní bitvu se somálskými silami v Mogadišu. Během tohoto krátkého střetu přišlo o život 18 amerických vojáků a dalších 84 bylo zraněno.

Trump se zároveň snaží nezahnat zraněnou perskou kočku do kouta, odkud by mohla vést již jen poslední sebevražedný útok. I proto s takovou trpělivostí tančí vyjednávací tango, které začalo ještě před prvními výstřely.

Tím, že před jednotlivými frakcemi v Teheránu mává lákavou odměnou, kterou chce každá z nich získat jen pro sebe, se mu podařilo prohloubit rozkol, jenž je charakteristickým rysem režimu již od roku 1979.

Dalším Trumpovým cílem je držet Teherán pod tlakem, aniž by ho úplně srazil na kolena. Blokáda íránských přístavů poškozuje jak režim, tak íránské obyvatelstvo. Je však uplatňována takovým způsobem, aby íránskou ekonomiku úplně neudusila.

Podle Teheránu dorazilo během posledních deseti dnů do pěti íránských přístavů více než 1,6 milionu tun „zboží základní potřeby“. Íránské vedení na oplátku přimhouřilo oči nad rostoucím počtem lodí proplouvajících Hormuzským průlivem.

Podle odborníků je válka především psychologickou hrou. Součástí této hry jsou i iluze vítězství a porážky. Někteří íránští představitelé si zřejmě dodávají sebevědomí řečmi o „ohromných úspěších“.

Faktem však je, že alespoň prozatím je vítězem této války Trump. Ztráty Íránu jsou odhadovány na více než 7 000 osob, z toho nejméně 3 000 vojáků, včetně desítek vysoce postavených důstojníků. (Poznámka překladatele: V originálu se píše o ztrátách, nikoliv o padlých. Může se tedy jednat o padlé, zraněné, nezvěstné i zajaté.)

Škody způsobené íránské vojenské a průmyslové infrastruktuře jsou odhadovány na více než 400 miliard dolarů. Některá klíčová aktiva, včetně několika pobřežních ropných polí, mohou být ztracena navždy. Škody na některých památkách kulturního dědictví možná nebude možné nikdy napravit.

Spojené státy americké mají ekonomickou i vojenskou sílu pokračovat v konfliktu nízké intenzity prakticky neomezeně dlouho, nebo alespoň tak dlouho, dokud bude Donald Trump u moci a bude ochoten tuto hru dál hrát.

Až oslaví své narozeniny, skončí mistrovství světa ve fotbale a proběhnou oslavy 250. výročí americké nezávislosti, tak může konflikt znovu vyostřit. (Poznámka překladatele: Donald Trump oslavil 14. června 80 let.)

Teherán si namlouvá, že pokud vydrží do amerických průběžných voleb, o nichž se domnívá, že je Trump prohraje, bude se moci prohlásit za vítěze. (Poznámka překladatele: Tzv. midterm elections proběhnou v USA 3. listopadu 2026.)

To je bláhový sen.

Čím déle bude íránský režim s přijetím příměří otálet, tím větší budou íránské ztráty.

Podle mého názoru války, do nichž je Írán zapojen, neskončí bez změny režimu v Teheránu. Tu však mohou uskutečnit pouze samotní Íránci a vnitřní politické procesy jejich společnosti, poznamenané padesáti lety krizí.

Amir Taheri byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat. Amir Taheri je předsedou Gatestone Europe.