To jsou paradoxy

Než jsem se pustil do článku o statečném brněnském obránci evropských hodnot, který pokojně srazil zákeřnou stařenku, která ho provokovala zapálenou svící a tichým postojem, prostě jsem si za paní Libuškou dojel, abych vše slyšel přímo od ní. Mám to do Brna kousek, s některými „světluškami“ se znám, slovo dalo slovo a nakonec jsem měl možnost mluvit skoro se všemi, kteří u toho incidentu byli.

Článek se mi pak napsal v hlavě sám, než jsem dojel domů. Stačilo to jenom naťukat do klábosnice. Měl jsem co dělat, abych svou vzkypělou krev nějak uchladil. Naštěstí mám ještě dieselové auto, takže klimatizaci jsem mohl mít puštěnou naplno.

Víte, ono to není jen o tom, že se nějaký liberální neandrtálec neumí chovat, je to od výchovy křivák (což se projevuje i tím, že neplatí zdravotní pojištění) a díky tomu nemá problém vztáhnout ruku na ženu a ještě k tomu na seniorku, protože na nikoho jiného si pro jistotu netroufne, aby náhodou nedostal. On totiž nevztáhl ruku na ledajakou ženu…

Paní Libuška se narodila v roce 1940. Za války. Dodnes na ni má živé vzpomínky a běsy. Byla totiž jako pětiletá určena gestapem k transportu a zachránilo ji jen to, že Rudá armáda přišla o chvíli dřív než si pro ni došla německá byrokratická mašinérie. Kdyby se maršál Malinovskij o týden opozdil, tak by Fialův nácíček dneska neměl do koho mlátit. Libuška by skončila jako spousta jiných českých dětí.

Kdo neví, jak skončily, ať se zajede podívat do Lidic…

Až zase bude nějaký chytrolín vyprávět, že s Rudou armádou přišla jiná okupace, tak mu řekněte, že Rusové neposílali děti do plynu v Chelmnu a nevyvražďovali vesnice. A pokud dotyčný nepochopí rozdíl, doporučte mu psychiatrické vyšetření… nebo návštěvu u Libušky. Je to správná herdekbaba, ta mu to vysvětlí ajn cvaj.

Při osvobozování zahynula paní Libušce před očima její teta. Granáty si nevybírají. Ferdinand Schorner nenechával města volná, naopak, jeho vojáci se v nich bránili, protože to šlo lépe než ve volném terénu. Na nějaké šajse čechen, co tam bydleli, sere pes. Když stojíte uprostřed frontového města ve válečné vřavě, je snadné, mít smůlu. Libuška o tom dodnes vypráví velice živě a emotivně. Stejně tak emotivně vzpomíná na svého tatínka, který bojoval u Tobruku, ale z války se vrátil živý a přiměřeně celý.

Kdo jiný v této zemi má právo mluvit o míru, než ten, kdo ještě zažil, jak to vypadá, když mír není? Kdo jiný má mluvit o míru, než člověk, který už kvůli jedné válce o blízké přišel? Kdo jiný má co mluvit do vznešených keců o svobodě a vítězství než člověk, který přímo viděl krev, kterou jsou ty papalášské řeči zaplacené? Kdo jiný by se měl stavět proti válce, než žena, která ji přežila jen s plným rancem štěstí?

Svým způsobem to bylo symbolické, protože ďábel se v těchto věcech nikdy nemýlí. Neomylně udeřil na nositelku autentických vzpomínek. Udeřil na tu, která se to neučila, ale ještě to prožila. Protože to je to jediné, díky čemu dnes Třetí světová ještě nejede na plné obrátky. Ještě jsou tu lidé, kteří si pamatují a vědí, jak hrozné je to ve skutečnosti a prožili dost dlouhý život na to, aby věděli, jak zbytečná ta válka na Ukrajině je.

Pro deset spravedlivých totiž ušetří Hospodin město… a tak musejí být nalezeni a odstraněni jako první.

Hitler ve své době dobře věděl, že se musí opřít o svoji hitlerjugend. Tedy o mládež, která nezažila První světovou. Věděl, že starší generace nebude nadšená perspektivou nového Verdunu. A věděl, že první musí spálit knihy těch, kteří o válce psali. Knihy od Remarqua hořely jako jedny z prvních.

Teď to není jiné. Jak vidíte, satan svoje metody nemění. Akorát není zapotřebí pálit knihy, protože ty už stejně dnešní mlamodyjové (mladí moderní a dynamičtí jinoši) nečtou. Stačí se zbavit těch posledních světélek paměti. Je jim už pětaosmdesát, jsou poměrně křehké a ke sražení postačí jediná rána. Jsou snadno k nalezení. Postávají v pátek někde na náměstí, mají nad sebou plakátek s nápisem „mír“ a v ruce drží svíčku. Jsou to stejní vlastizrádci jako ten Remarque.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se na scéně neobjevil anděl strážný, kterého byste nečekali. Kde se vzal, tu se vzal, najednou stál u paní Libušky dvoumetrový stořicetikilový vazoun typického etnika, které jsme ještě nedávno verbálně posílali „zpátky do Rumunska.“ Tedy, než se ukázalo, že brzy k nám dorazí inženýři z Afriky a od té doby máme s Romy vysloveně přátelské vztahy a jsme rádi, že právě oni jsou naší „nepřizpůsobivou minoritou.“ Už víme, že to s tou jejich nepřizpůsobivostí není tak hrozné, třeba ve srovnání s Molenbeckem. Nebo ve srovnání s ukrajinskou mafií…

Tento romský Samson vydal za deset seniorů a náš útočník se poradil s (Ferdinandem) Vaňkem, usoudil, že by si sice moc rád do stařenky na zemi ještě kopnul, ale už to nestihne, protože vazoun na první pohled vypadal, že nevyznává moderní duhové a evropské hodnoty, nepomůže obránci liberální demokracie, ale pomůže ženě v nouzi. A tak se pan obránce pravdy a lásky dal na útěk, při kterém ještě dlouho křikem dokazoval svou morální převahu nad „Putinovou děvkou,“ se kterou se tak odvážně vypořádal.

Kdybych chtěl být drzý, řekl bych, že paní Libušce podruhé nejspíš zachránil život někdo, kdo přišel zdaleka a jeho manýry nám někdy úplně nevoní… Paradoxy… samé paradoxy.

Jasně, bez problémů mohli paní Libušku zachránit normální čeští policisté, ale ti byli někde zalezlí, ani nedutali. Jak jsem psal včera, ti se báli i převzít její trestní oznámení. Ti přemýšleli, jestli jim to náhodou neohrozí jejich pracovní místo. Podobně kdysi čeští četníci uzavřeli Lidice. To víte, také věděli, že jsou Němci zlí a chtěli se s nimi vypořádat, ale ono to bylo zakázané a přísně se to trestalo… A také museli živit rodiny, takže bylo lepší, dělat povstání až pět dní před koncem války.

A tak se obrany paní Libušky musel ujmout chlap, kterého bychom skoro považovali za cizince. On ovšem takhle blbě nepřemýšlel co je bezpečné a co není, ale prostě viděl hajzla, co bije ženu a šel jí na pomoc.

Asi nemá hypotéku…

Prosím, kdyby někdo věděl, kdo je ten vazoun, ozvěte se mi. Dnes jsem naplnil lahev portským napsal jsem na ni „Samson“ a schoval do sklepa. Počká tam na něj.

Musíte uznat, že je to lepší příběh než od Svěráka. Máme v něm mikrokosmos od Druhé světové války až dodnes. Máme v něm pacifistický étos, romantickou snahu o pokojnou nápravu poměrů, nechybí nám správný nácíček, jen si dnes říkají jinak, místo hákenkrajcu přísahá na vlčí zub a za svého Vůdce považuje Petra Fialu. Máme tam protektorátní četníky, kteří vědí, že se mají dívat jinam, máme kolaboranty a udavače, kteří tomu na sociálních sítích tleskají, máme osvoboditele, který nezapadá… Sákryš, já když se rozjedu…

A teď vážně!

Jestliže Policie České republiky nebude konat, už to není naše policie a je nejvyšší čas jim přemalovat ty nápisy na „kolaborovat a okupovat.“

Jestliže Česká televize k tomuto případu mlčí, ačkoliv o něm ví, je nejvyšší čas jí přestat platit. Že pak nebude schopna provozovat archiv a přestane natáčet večerníčky? Tuto oběť jsem ochoten podstoupit.

A jestliže Fiala potřebuje takové příznivce, je nejvyšší čas na vypovězení poslušnosti.