1.2.2019
Kategorie: Politika

Studená válka o Venezuelu

Sdílejte článek:

FRANTIŠEK SCHILDBERGER

Zprávy z kdysi bohaté a klidné Venezuely zanechávají pocity hrůzy a zmatku. Bývalý řidič autobusu Nicolas Maduro to dotáhl až na prezidenta, ovšem nikdo to nepovažuje za splněný „americký sen“: střelba do demonstrantů, desítky mrtvých; hlad a prázdné obchody; chybějící léky i všechny základní potřeby; zneuznání (ještě) demokraticky zvoleného parlamentu a nedemokratická volba jiného, „ústavodárného“ shromáždění, absurdně zfalšované prezidentské volby.

[ad#textova1]

Všemocná armáda, která řídí nikým jiným nekontrolovanou těžbu ropy, černého zlata – i skutečného zlata, na něž je tato latinskoamerická země rovněž bohatá. Přitom všem hustá levicová propaganda. A jako třešnička na dortu stovky ruských žoldnéřů, o kterých Kreml samozřejmě nic neví. 

Je to konflikt jako ze studené války; a myslím si, že je to skutečně konflikt, který je dědictvím studené války: na jedné straně Rusko a jeho spojenci, na druhé Spojené státy americké a většina významných zemí Latinské Americky; na jedené straně levicová rétorika o imperialistech z USA, o domácích vykořisťovatelích a osvobození chudého lidu – na druhé straně realita: totální ekonomický chaos a rozvrat zásobování, dokonce nedostatek pohonných hmot, přičemž Venezuela je země ne snad jen s velkými, ale přímo s největšími zásobami ropy na světě; stačí srovnat státy Perského zálivu (kapitalistické, feudální a já nevím jaké ještě) – s tímto rájem reálně aplikovaného marxismu. A jako všude, kde se k moci dostane extrémní levice volební podvod, potlačování všech lidských a občanských svobod, bezbřehé násilí – a v důsledky toho zástupy emigrantů, kteří hledají záchranu v sousedních zemích; není rozdíl, jestli se to stalo v Evropě, Asii nebo Latinské Americe.

Ovšem rozdíly oproti časům studené války jsou přece na první pohled patrné: Nicolas Maduro, ač je přes svého politického otce Huga Cháveze přímým šlahounem z Castrovy kubánské revoluce, už si netroufá označovat se za komunistu: komunismus je dnes všude na světě s výjimkou České republiky politicky zcela neprodejné zboží. Ani moskevský vládce Vladimir Putin už dnes není komunista; což ovšem neznamená, že by všichni jmenovaní z prokletého komunistického dědictví nečerpali, a to výrazně.

Také seznam podporovatelů spojenců Venezuely je zcela jiný, než jaké byly koalice za studené války: co mají společného ruský prezident, který se tak rád ukazuje ve společnosti pravoslavných křesťanských hierarchů a fanaticky muslimská Íránská islámská republika? Co má společného Íránská islámská republika, která označuje Spojené státy americké za ďábla, a Turecko, které je jako člen NATO oficiálně americkým spojencem a vysílá poctivě své kontingenty do všech bojových nasazení Severoatlantické aliance? Co spojuje Čínu, nejkapitalističtější a oficiálně komunistickou zemi s nekomunistickým, ale protikapitalistickým venezuelským režimem?

Odpověď je jasná: slova a deklarace plus nějaké gesto či členství v nějakém spolku neznamenají nic. Všechny tyto země spojuje reálné nepřátelství vůči Západu.

Tak tedy přece: studená válka.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: František Schildberger

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 2,84 out of 5)
Loading...