
Sociální deprivace státem
ŠTĚPÁN CHÁB
Volně navážu na můj pondělní text, kde jsem se pokusil ukázat prstem na bezdětného člověka (který nemusí být nutně sobec, třeba děti chtěl a prostě to nevyšlo – stává se) e a na fotra od rodiny. A to na příkladu sociálního a zdravotního pojištění.
Teď bych upřel supí zrak na položku má dáti – dal, ze strany státu.
Na úvod k odpočtům na děti u zaměstnanců a úlevám na dani u OSVČ, kde se nacházím já.
Superdávka, donedávna rozdělená na přídavky na dítě a doplatky na bydlení a dorovnání životního minima.
Musí se jako ta nejposlednější striptérka finančně obnažit. Úřad získá právo nahlédnout žadateli do bankovního účtu. Pokud s tím žadatel nesouhlasí, je okamžitě vyřazen ze soutěže – získej pár stovek od státu.
U obnažování musí žadatel státu prokázat, kolik bere, kolik vydává ze svého skrovného výdělku (a ano, pokud je na úřadě s žebračenkou v ruce, má jistě skrovný výdělek).
A pozor, tady se dostáváme k Hlavě XXII té naší sociální pomoci rodinám.
Stejně, jako správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovna odmítají u plateb za sociální a zdravotní pojištění vidět počet vyživovaných dětí a adekvátně tak snížit rodině výpalné na platbách (s vděkem, že mu vychovává budoucí daňové poplatníky), rodič tedy dostane stejnou pálku jako bezdětný, stejně se chová i úřad práce při žádosti o superdávku.
„Dobrý den, takovéhle mám měsíční výdaje,“ vece rodič se skrovným výdělkem do výrazu znuděné úřednice. V lejstru hezky na pankáče uvedl, že z jeho výdělku si ČSSZ a pojišťovna odhryznou přes deset tisíc měsíčně. Je to výdaj? Pro rodinu sakra výdaj, který dokáže ohrozit i náležité plnění vyživovací povinnosti pro jejich děti. Co na to zpruzená úřednice?
„To tam nemá být, nesmí to tam být,“ povídá.
„Ale já to platím,“ odpoví rodič.
„To nikoho nezajímá, to vám do výdajů nezapočítáme.“
„I když to je výdaj?“
„I když je to výdaj.“
„Zákonem daný?“
„Zákonem daný.“
Hlava XXII jako vyšitá. Jedna strana neuzná existenci dětí. Druhá strana neuzná existenci povinných plateb. Deset tisíc tak pluje ve vzduchoprázdnu, protože se vyskytuje v kolonce má dáti a dá, nebo jej provětráme u exekutora. A to samozřejmě na straně žadatele. Takže na úřadu práce rodiče vyhodnotí jako nechutně bohatého, protože odmítají zaregistrovat a vést v patrnosti výdaj, který násobně převyšuje životní minimum pro jednu osobu a který je pod hrozbou uvalení exekuce vyžadován. Ve stejné výši jako u bezdětného.
I na to konto si o žádné dávky už mnoho let nežádám. A ani nechci. Ta ponižující procedura, to obnažování před výsměšným pohledem úřednice, to žmoulání žebračenky v ruce, to čekání ve frontě před úřadovnou, ten pocit prohry. Zatímco nadnárodním korporacím a bankám stát sype investiční pobídky a daňové úlevy po desítkách miliard bez mrknutí oka, po fotrovi čtyř dětí požaduje kompletní finanční kolonoskopii. To není sociální záchranná síť, to je státem organizované ponižování.
Přičemž do roku 1995 byly přídavky na děti zcela automatickou dávkou vyplácenou plošně. Dobrý den, vážíme si toho, že pro stát sekáte jako prkna na katru budoucí daňové plátce, tu máte na přilepšenou. Od roku 1996 pak pod vládou Václava Klause přechod na vysvlékání. Do té doby to byla investice státu do dítěte. Od té doby je to stigma chudoby a žebračenka. Od Jurečkovy reformy pak i s nahlížením do osobního bankovního účtu, tedy sice částečné, ale přesto porušení bankovního tajemství.
Stát vlastně stigmatizuje rodiny jako ty, které „musí“ přiživovat. Stigmatizuje je jako potřebné. Přitom z nich sám potřebné vyrábí nechutným zdaněním a prachmizernou podporou.
Tady je klíčový fakt – rodina vytváří budoucí daňové poplatníky, další součástky stroje, které je nahradí. Bezdětný člověk z rozhodnutí (nikoliv ze zdravotního důvodu) nevytváří nic pro budoucnost. Vytvoří hodnoty teď a tady, které se teď a tady projí, zužitkují. Pro budoucnost je bezdětný zátěž pro systém. Rodič nikoliv, protože za sebe vytvořil náhradu. Přesto je rodina systémem zdaněná téměř stejně jako bezdětný. A pokud se to danění dostane až do absurdit dnešních dní, je nucen vyrazit na každoměsíční potočení na kolotoči snad až dehumanizačního ponižování na úřadě (kolik máte, kolik vydáte, povolte nám nahlížení do vašeho účtu, máte auto, máte bydlení…?).
Místo aby stát rodičům prostě nesahal do kapes a nechal jim peníze, které sami vydělali, vybudoval obří armádu úředníků. Té armádě zaplatí kanceláře, počítače a platy jen za to, aby zkoumala, jestli má rodina nárok dostat zpátky zlomek toho, co jí stát předtím sebral. Je to absurdní perpetuum mobile na byrokracii. Všechno to vyházet, tím ušetřit, a nechat rodinám v peněžence co nejvíc. Nenechat to požrat tu tupou byrokratickou mašinu na neefektivitu.
Nikoliv nabízet systém dávek a s ním spojenou povinnost se před úřadem neustále vysvlékat, ale zvýhodnit rodinu u toho, co všechno má odevzdávat, aby tolik odevzdávat nemusela. Opět zopakuju klíčový fakt. Rodina vytváří budoucí daňové plátce, tedy zajišťuje budoucnost státu. Bezdětný z rozhodnutí nic takového systému nedává.

Stát nechce vaše děti. Nedávno se v lepševických sdělovacích prostředcích objevilo, že v ČR se rodí málo dětí a proto potřebujeme XX desítek tisích pracovních migrantů ročně. Neboli na vytvořený problém je již připraveno řešení vedoucí ke správnému výsledku. To by tak hrálo, pokračovat v národním státě. Nacismus je povolený jen na ukrajině, ale i tak je už nahrazují západními asiaty. Ale nebojte se. Bezdětní si na stáří bez ochrany potomků užijí s novočechy hezké chvilky.