22.1.2025
Kategorie: Exklusivně pro PP, Ze světa

Smíření

Sdílejte článek:

DAVID GRUBER

Tento text píšu v černobílé době.

V době, kdy se u nás všechno ruské oficiálně mainstreamově, úředně, vládně, zákonodárně i soudně zdá být fuj, černočerné.

A všechno západní, tedy hlavně německé, americké nebo bruselské stoprocentně skvělé a pozitivní, prostě výkvět zářivě bílé dokonalosti; a nekritizovatelné – jinak hon na člověka, očerňování a postihy rázu až existenčního.

Dlouhé desítky let své pouti tímto světem jsem však prožil i v oficiální černobílé atmosféře – přesně opačné.

To ruské (coby rozhodující tresť toho sovětského) bylo tehdy stoprocentně skvělé a pozitivní, prostě výkvět zářivě bílé dokonalosti; a nekritizovatelné – jinak hon na člověka, očerňování a postihy rázu až existenčního.

A všechno západní, tedy hlavně (západo)německé, americké nebo bruselské bylo fuj, černočerné. Prý zahnívající imperialismus, směřující neodvratně na smetiště dějin.

Zažít desítky let obojí, včetně metod, jakými se toto (tento „narativ“, ha) oficiálně prosazuje – to je zkušenost k nezaplacení.

Dnes tedy Rusko na straně jedné a kolektivní západ (dále KoZa) rukama a těly Ukrajinců na straně druhé stojí proti sobě. Nejzuřivěji, nejnásilněji, jak je jen možné si představit.

Existuje autorita, která by mohla ty dva smrtelně nabroušené kohouty smířit?

Ano, víme, v Bílém domě nastupuje akční Doník; sebevědomý, nebojácný, „chlap s koulemi“. Jistě, on jako jeden z mála Američanů ví, kde je Valašsko a Zlín. A jeho spolupracující prvorozený syn Donald Trump jr. to ví ještě lépe, protože tam mnohé prázdniny jezdil za českým dědečkem Zelníčkem chytat v bystrých beskydských říčkách ryby.

Ale toto je málo, pramálo k tomu, abychom si my Češi fandili, že přes něj ke smíření válečných kohoutů něčím podstatnějším přispějeme.

Doník má nejsilnější armádu světa, my v tomto směru máme… eh!

Doník má nejvlivnější diplomacii světa s nejmocnější vyjednávací autoritou, my máme… eh!

Doník ovládá světové oceány, my ovládáme… eh!

Ano, jsou na zeměkouli i další velcí šéfové. A velké národní státy – dva miliardové a několik dalších stamilionových. O velkou sílu se může opřít například předseda Sedící Ping (= soudruh Si). Vždy, když jej vídám v záběrech kamer, mne zaujme jeho výraz ve tváři: Neměnná mimika, podle mého pocitu taková nadhledová, snad až trochu humorná a sebeironická. Jako by řečí svého obličeje říkal: „Je to fuška velet skoro miliardě a půl poddaných; abych se z toho nezbláznil, beru ten mumraj kolem mne lehce, s nadhledem – vždyť život je nakonec jen velká komedie.“ Kdo ví…

Ale ve chvílích hlubokého pesimismu, kdy mi připadalo, že jiné státy mají hodně, více a téměř vše – a my nemáme v ruce téměř nic – mi přišel na mysl takový denní sen. Taková představa. Jak by řekl Martin Luther King, „I have a dream.“

Ten sen začal mou nahodilou dvacet let starou vzpomínkou, jak jsem se stal náhradníkem za Karla Gotta. Ve zpěvu ne, to by bylo absurdní. Ale zaskočil jsem za něj v jeho nepřítomnosti v Praze coby porotce mezinárodní soutěže Miss Junior Europe. Snaživý asertivní organizátor té missky Viktor Krča tehdy chtěl sehnat do poroty co nejlepší mezinárodní výkvět celebrit. Já jako jeho učitel a méně viditelný pomocník jsem míval v jeho soutěžích Miss Poupě a Miss Junior jen malou roličku jako předávač svých knižních cen vítězkám – většinou o poctivém a rychlém ovládnutí angličtiny, o dalších cestách k úspěchu osobním rozvojem. Moje témata tehdy prakticky neměla na našem trhu větší než nepatrnou alternativu, takže jsem byl misskám vzácně užitečný.

Finále Miss Junior Europe se konalo v Kongresovém centru v Praze. Karel Gott předem přislíbil účast v porotě, ale na poslední chvíli odřekl. Udělal to s těžkým srdcem – on, poctivec smluv a dodržovatel daného slova. Natočil tedy pro diváky soutěže miss aspoň krátké omluvné video, které bylo v sále promítnuto. A mně pár hodin před začátkem celé té večerní finálové slávy Viktor Krča suše sdělil: „Jsi v porotě.“ Ostatně, coby nejčtenější žijící autor populárně naučné literatury a zakladatel nového potřebného oboru beneopedie jsem nebyl zase tak mimo mísu. A navíc, v Kongresovém centru ve stejný den odpoledne strhujícím humorným proslovem uváděl tehdejší špičkový prominent našeho šoubyznysu Petr Novotný na trh můj bestseller o mužích a ženách; takže část večerních diváků byla ohledně mne v obraze. Nicméně Gott je Gott, nenahraditelný, že jo.

Důležitý pro můj níže popsaný smiřovací sen mezi velmocemi je však důvod, proč Karel Gott svou roli porotce odřekl. Dostal totiž na stejný den nabídku do Moskvy – zazpívat si Kalinku s Alexandrovci. A to se tehdy v uměleckém světě nedalo odmítnout.

No a tak jsem se teď hned na tu Kalinku Gotta s Alexandrovci podíval na videu na You Tube. A, dámy a pánové, stálo mu to tehdy opravdu za to. Nabitý sál, lidí snad jako na vrcholné sportovní události… věrchuška a lepší vrstvy Rusů dojaté k slzám, standing ovations, moře kytic… Desítky ruských slečen a paní, které si po koncertu týden nebudou mýt tvář, protože je velký Karel při děkovačce s kyticemi osobně políbil… Prostě – citlivá slovanská duše v pozitivním hromadném davovém transu.

Moskva byla Karlova – a snad by v ten moment učinila cokoliv, o co by si Mistr řekl.

Pak jsem si pustil videa z několika koncertů Karla Gotta v Německu. A atmosféra? Hádejte jednou: Lepší vrstvy Němců dojaté k slzám, standing ovations, moře kytic… Desítky německých slečen a paní, které si po koncertu týden nebudou mýt tvář, protože je velký Karel při děkovačce s kyticemi osobně políbil… Prostě – jindy trochu cynická germánská duše tentokrát rozcitlivělá v pozitivním hromadném davovém transu.

Německo bylo Karlovo – a snad by v ten moment učinilo cokoliv, o co by si Mistr řekl. Přičemž toto tehdy platilo sjednoceně jak pro NSR, tak pro NDR.

Skoro stejné to s popularitou Gotta bývalo, myslím, v Polsku; podobné i v jiných státech západní Evropy. A také trochu v USA – nesmíme zapomínat na Gottův pobyt v Las Vegas a třeba na fenomenální koncertní úspěch Karla a Heleny Vondráčkové v newyorské Carnegie Hall 2000.

A ten můj denní sen? Takovýto: Hodně velká koncertní hala, snad sportovní hala nebo otevřené prostranství, pěticiferný počet diváků. V obecenstvu většinou vedle sebe sedí Rus – Němec – Rus – Němec – Rus… Hodně je samozřejmě po sále roztroušených Ukrajinců, ale i Poláků, Francouzů, Američanů, obyvatel pobaltských republik…

Na pódiu na ně stačí Karel sám, snad se svým obvyklým orchestrem nebo větším českým symfonickým orchestrem.

Dá Kalinku – a Rusové tají. Přidá Oči barvy holubí – Rusové slzí dojetím. A do značné míry strhávají i ostatní národy v publiku.

Karel přejde na Biene Maja. Němčouři se mohou utleskat – až se jim od kožených kraťasů práší!

Karel pokračuje. Jsem si jist, že by stačila třetina, ba čtvrtina toho, co německy předvedl na velekoncertě v Berlíně 1987 – a všichni jsou hotoví.

Možná – pro jistotu, kvůli tvrdým hrdým palicím Poláků v hledišti – by Karel mohl mít ještě s sebou Banjo band Ivana Mládka. Na závěr písně Jožin z bažin by Ivo Pešák při svém nenapodobitelném tanci vykopl do publika svou botu

Něco anglicky a něco francouzsky by Karel Gott přidal už jen jaksi navíc, pro jistotu.

Závěr koncertu by patřil snad největší perle ze dvou a půl tisíců Mistrových písní…

Páni a paní, vím jak se ruší žal…

No, bodejť bys to nevěděl a neuměl, Karle! Právě jsi to dokázal, a to v celém euroatlantickém prostoru.

Rusové by se hromadně obraceli na své německé sousedy v sále a nabízeli stakan stoličnoj vodky. Němci by potáhli – pít ve velkém jim nikdy nečinilo potíže – a hned by to zhodnotili: Fabelhaft! Grossartig! Erstaunlich! Wunderbar! Märchenhaft! Toll! Prima! Ausserordentlich! Lecker! Appetitlich! Však oni umějí přátelská nadšená emoční adjektiva, když chtějí… A kolik jich ve svém jazyce mají!

Němci by hromadně vedle stojícím Rusům nabídli tu nejlepší bílou klobásu, Weisswurst. Rusové umějí hodně jíst, to je také známo. Co by řekli? Že jejich chuťový pocit je превосходный, великолепный, вкусный, сказочный, уникальный, восхитительный…

A se vzájemným pohoštěním by se vytasily i ostatní přítomné národy – nikdo by nezůstal na suchu ani hladem.

Pak by diváci šli domů – a s mocnými politiky už by si to vzápětí vyřídili. Stručně a důsledně.

A byl by klid a pohoda. Jo.

P. S.: No jo, řeknete si, jak může strhávat davy někdo, kdo už není mezi námi na tomto světě? K tomu bych podotkl, že díky moderní záznamové technice obrazu a zvuku je stále více lidí nesmrtelných. Tak snad místo živého Karla Gotta a spol. by stačilo velké, ale opravdu obrovské plátno…

Ale kdo to u nás zorganizuje? V devadesátkách dokázal Petr Novotný téměř vyprodat strahovský spartakiádní stadion na „pouhý“ koncert bratří Nedvědů. Sedmdesát tisíc lidí…

Ale to už není úkol pro snílka Davida, ale pro nějakého důsledného organizátora-dotahovače.

Já jsem coby psavec kreativně udělal aspoň ten první krok. Snovou představu.

Zajímavá, což?

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 3,60 out of 5)
Loading...
3 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)