Smějí banky rušit účty euroskeptiků a pravičáků?

Zdá se, jako by šlo o další krok k postupnému zavádění modelu tzv. sociálního kreditu, kdy určité vybrané služby jsou poskytovány jen na základě politicky „správného“ chování. Zatímco v totalitářské Číně, kde tento systém zavedli již před několika lety a postupně jej rozvíjejí, je původcem a zdrojem takového systému státní moc, v našem prostředí tzv. liberální demokracie je zaváděn soukromými firmami. Ty si vytvářejí své vlastní etické kodexy vesměs v duchu dnešních vládnoucích -ismů. Ať už jde o přístup k zelené politice nebo třeba názor na transgenderistickou propagandu, firmy se začínají orientovat nikoliv jen na dosahování zisků pro své majitele, ale daleko více na kulturní a společenskou, a tím automaticky také na politickou revoluci.

V současném politickém systému se však na toto právo nenahlíží stejně. Zatímco zákazník není v žádném ohledu omezen na svém právu vybrat si firmu, jíž dá vydělat, a jestliže si zákazník odmítne koupit svačinu ve stánku, který vlastní dejme tomu Ukrajinec, nemusí se obávat žádné perzekuce, na rovný přístup firem vůči zákazníkům dohlíží antidiskriminační legislativa. Podle etatistů, zastánců silného státu, je potřeba prostřednictvím silné ruky státu posilovat svobodu zákazníků a naopak omezovat svobodu firem, protože jejich podmínky údajně nejsou srovnatelné. Tento rozpor a existence státních zásahů, které omezují svobodu majitelů firem, však není tématem tohoto článku. Platí, že firma nesmí diskriminovat své zákazníky – ať už na základě rasy, pohlaví nebo třeba politického přesvědčení. Nigel Farage je očividně obětí diskriminace.

V poslední době se často mluví o svobodě projevu na sociálních sítích. Ty se snaží omezovat diskuzi na svých platformách, často ve prospěch politicky „správných“ postojů. Názory, které odporují současnému politickému mainstreamu jsou potlačovány, ať už skrytě nebo viditelně, pod pláštíkem boje proti nenávisti a nesnášenlivosti. Zcela záměrně jsou tak zejména před volbami upozaďovány profily pravicových, euroskeptických či ekoskeptických politiků. Sociální sítě s globálním dosahem jsou tak alespoň potenciálně schopné výraznou měrou ovlivnit výsledek voleb a tak politické směřování té či oné země.

I zde platí, že sociální sítě jsou soukromé firmy, jejichž majitelé mají určité politické preference. Jestliže uznáváme právo na svobodu, musíme uznat právo majitele Facebooku či Twitteru omezovat na své platformě takové názory, s nimiž z jakéhokoliv důvodu nesouhlasí, i kdybychom ty důvody oprávněně považovali za iracionální či nemorální. Na druhou stranu zaznívají hlasité a mnohdy pochopitelné námitky oponentů, kteří tvrdí, že se zde zavádí jakási zprostředkovaná cenzura.

Kritici, jako je například u nás Společnost na obranu svobody projevu, poukazují na to, že síla sociálních sítí je již tak mohutná, že jsou schopné vytvářet vlastní politickou agendu, jakýsi nikým nevolený stát ve státě, a že ostrakizovat z politického důvodu určitou jasně vymezenou skupinu lidí znamená nejen upřít jí kratochvíle, které sociální sítě poskytují, ale výrazně omezit jejich práci či podnikání, možnost účastnit se politického života, možnost vyjadřovat se, ale vlastně i život jako takový. Jsou to pádné argumenty – i když principy svobody a práv majitele by měly být v každém ohledu nepominutelné.

Příznačné je, že právo sociálních sítí potlačovat euroskeptické a pravicové postoje mnohdy hájí nejen principiální zastánci čistého kapitalismu, ale také ti, kteří jinak žádná přirozená práva jednotlivce, tedy na život, svobodu a majetek neuznávají. Hodí se jim to totiž do krámu.

Téma omezování a potlačování určitých politických postojů není potřeba, jak vidíme na příkladu Nigela Farage, omezovat jen na oblast sociálních sítí. Kreditní systém, chceme-li to tak nazývat, má potenciál prorůst celou ekonomikou, do mnohem širší oblasti lidského jednání než jen projev. Ať už jde o sociální síť nebo o banku, je to nepochybně stejná problematika. Jde o o trend, který nás celkově vzdaluje svobodné společnosti – třebaže je vlastně, narozdíl od Číny, uplatňován v souladu s majetkovými právy soukromých společností.

Koncem května odvysílala Česká televize v pořadu 168 hodin reportáž, v níž se věnovala údajným dezinformátorům a proruským aktivistům, kteří získávají nemalé peníze od svých příznivců skrze různé transparentní účty a sbírky. Reportéři se dotazovali mluvčích několika bank. Zatímco mluvčí banky FIO odpověděl, že „banka nemá být cenzorem“ a FIO tedy nijak nekontroluje politické či ideologické názory svých klientů, zástupce České spořitelny uvedl, že jeho banka může zrušit či neotevřít (a v loňském roce tak několikrát učinila) bankovní účet, u něhož je podezření, že souvisí s praním špinavých peněz nebo je využíván v rozporu se zákonem, dobrými mravy, nebo, a teď pozor, s etickým kodexem banky. Zatímco banka FIO se orientuje především na vydělávání peněz, Česká spořitelna se staví do role arbitra dobrých mravů. Na jakém základě a jakých morálních principech staví svůj tzv. etický kodex, si můžeme jen rozmýšlet.

Znovu je potřeba zopakovat, že soukromá firma má mít právo jednat svobodně podle svých preferencí. I kdyby byl etický kodex České spořitelny jakkoliv iracionální, má mít právo podle něj rozhodovat o tom, s kým uzavře smlouvu. Zajímavý byl spíš postoj redaktorů České televize, kteří vyjádřili velmi jasně patrný údiv nad tím, že FIO nic takového nedělá. Že FIO nestaví tzv. dezinformátory na okraj společnosti tím, že jim neumožní otevřít si účet. Česká televize jako hlásná trouba současného politického statu quo zcela jasně zastává názor, že lze diskriminovat – ale terčem diskriminace se musejí stát ti, které stát označuje za své nepřátele.

Přitom pojem dezinformátor je samozřejmě naprosto nesmyslný a je libovolně ohýbán ve prospěch čehokoliv, co je právě potřeba politickou mocí prosadit (třeba očkování proti kovidu). Kdo je dezinformátorem dnes, nemusí jím být po příštích volbách. Pokud někoho současná (a vlastně jakákoliv) vláda označí za dezinformátora, je to cejch, proti kterému se lze jen velmi těžko bránit – okamžitě tento cejch začne používat armáda jejích příznivců společně se spřátelenými médii. Není potřeba daného člověka trestně odsoudit – nálepka dezinformátora naprosto stačí. A jak je vidět, má potenciál dostat jej na okraj, naprosto jej zničit. Firma, zde tedy banka, se nemusí bát žádného postihu dle antidiskriminační legislativy.

Smí židovský pekař odmítnout upéct dort na oslavu party neonacistů? Smí hoteliér odmítnout ubytovat hosty z Arábie? A směla by třeba banka, která předtím zrušila účet bývalému poslanci Volnému, zrušit účet také premiéru Fialovi?

Ve svobodné společnosti, tedy v čistém kapitalismu, by samozřejmě nebyl problém s tím, že každý má svobodu diskriminovat, tedy uzavírat či neuzavírat smlouvy dle svých osobních preferencí. Za prvé by zde byla daleko širší škála možností a dostat někoho zcela na okraj společnost by prakticky nešlo. Ostatně i dnes, kdy jsme od svobodné společnosti nekonečně vzdáleni, zde působí banka FIO, která se orientuje především na business a nikoliv na uplatňování jakési ideologické agendy a vytváření „pokrokovější společnosti“. Lze také říci, že svobodná společnost by byla daleko racionálnější, a různé zhoubné -ismy, ať už jde o environmentalismus, multikulturalismus nebo LGBTismus, by byly přirozeně vykázány na úplnou periferii společenského a politického života, podobně jako dnes nikdo nezastává otrokářství a jen málokdo horuje pro monarchismus.

Lze zrušit Nigelu Faragovi kvůli jeho politickým názorům bankovní účet? Jistě, však se tak stalo. Může kvůli svým názorům přijít o smlouvu na telekomunikační služby? Může přijít o hypotéku? Lze mu zrušit mailové služby? Nájem bytu? Zdravotní pojištění? Smlouvu na dodávky energií? Lze zrušit studium jeho dětem? A když se to stane tak viditelné osobě jakou je Farage, může se to stát komukoliv jinému? Ostatně princip sociálního kreditu tak, jak jej vymysleli soudruzi v Číně a jak po něm pošilhávají naši tzv. liberální soudruzi politici, funguje přesně takto. Jako bič na občany. Jako prostředek vydírání k poslušnosti. Myslet si, že se takové věci začnou dít pouze jako projev individuálních preferencí majitelů té či oné firmy či společnosti, je naivní. Je zřejmé, že vedoucí pozice v klíčových společnostech tvoří společně s politickým establishmentem velmi úzce propojený konglomerát postavený na sdílení progresivní ideologie, jejímž důležitým aspektem je odlidštění těch, kteří neodpovídají charakteristice „nového člověka“. Zeleného a přesto duhového, multikulturního, probuzeného (woke) světoobčana, který přemýšlí nikoliv v kontextu „já“, nýbrž „my“.

Měli bychom tedy dnes volat po zákazu diskriminace? Měli bychom zaujmout stanovisko, že člověk v pozici zákazníka má právo dostat službu či zboží bez ohledu na preference prodávajícího? Vracím se tím zpět k tématu svobody projevu na sociálních sítích. Ti, kteří dle svých slov bojují za svobodu projevu na sociálních sítích, požadují mnohdy právě toto: zákaz diskriminace. Zákaz omezování účtů a mazání postů na základě politických názorů jejich autorů. Smazání účtu na Facebooku je v tuto chvíli zatím asi to nejhorší, co se vám může stát, nezastáváte-li ty „správné“ postoje. Situace se však může velmi rychle změnit.

Kudy ale má vést hranice, chceme-li bojovat za jakýsi zákonný zákaz diskriminace. Má být taková legislativa zaměřena striktně na globální sociální sítě nebo i na menší sítě lokálního významu? A co noviny nebo knižní vydavatelství? Na základě jakého principu by levičácký Facebook neměl smazat účet euroskeptickému politikovi, zatímco lokální knižní vydavatelství by jeho knihu odmítnout smělo? Mělo by výsledkem takové legislativy být všeobecné právo publikovat kdekoliv? V praxi lze takové právo uplatnit jedině jako povinnost vydavatele neodmítnout jakoukoliv žádost jakéhokoliv autora, včetně naprosto absurdní povinnosti židovského vydavatele vytisknout a distribuovat Mein Kampf. Kam se dostaneme, začneme-li přijímat principy a uplatňovat metody našich nepřátel?

Pohnutky těch, kteří volají po zákazu diskriminace z politických důvodů, lze chápat. Obava, že spojením ekonomické a politické moci (přičemž pouze dnes, v prostředí státních zásahů a intervencí do tržního prostředí, lze mluvit o nějaké ekonomické moci v pravém slova smyslu; na svobodný trh nelze pojem moci vztáhnout) vzniká smrtící koktejl, který bude znamenat konec svobody projevu a především základního občanského práva na nesouhlas, je pádná. Společnost, v níž se každý bude bát vyjádřit svůj názor, protože bez energií, bankovního účtu, zdravotního pojištění a vzdělání pro své děti nelze žít, si lze velmi barvitě představit. Podle všeho k ní směřujeme a šance vyhnout se je mizivá. Věci mají vývoj a svoji neúprosnou setrvačnost.

Chceme-li změnit směr, stojí před námi zdánlivě neřešitelný problém. Máme v úmyslu hájit svobodu, ale pokud takových lidí nebude dost, míříme k totalitě. Jenomže regulovat „ve prospěch svobody“ je rozpor a tedy to z logiky věci nemůže být to řešení, které otočí kormidlem nazpět. Nedává tedy smysl stavět odpor proti korporátnímu fašismu, který je schopen udržovat potenciální opozici paralyzovanou strachem, na obdobném pouze jinak namířeném a motivovaném omezování svobody trhu. Navíc lze tvrdit, že podstatná část veřejnosti si takové regulace, které by zamezovaly ostrakizaci kvůli politickým názorům, ani nepřeje. Problém spatřuje pouze menšina. Pokud by naopak významná část občanů, která udává pomocí politického života směr celého státu, hromadně odmítala všechny ty dnes sílící iracionální a svobodě škodící -ismy, a postavila by se za svobodu se vším všudy, nebylo by vůbec potřeba o nějakém zákazu diskriminace diskutovat. Zásadní intelektuální a kulturní podpora myšlenky svobody je však dnes velmi tichá.

Patrně se dočkáme toho, že se budou rušit účty blogerům, protiekologistickým veřejným intelektuálům, euroskeptickým nezávislým publicistům, či pravicovým aktivistům. A nejen účty. Stejně jako ve 20. letech minulého století nešlo odvrátit nacistickou totalitu v Německu a stejně jako začátkem téhož století bylo možné zabránit nástupu totality v Rusku, protože intelektuální prostředí těchto zemí tehdy udávalo dlouhodobý směr a setrvačnost pohybu, obávám se, že i my se řítíme někam, co budou jednou budoucí generace k nacismu či komunismu přirovnávat. Je nesmysl chtít zázraky a přehlížet, jak funguje neúprosný vztah filozofie a dějin. Naše principy by měly být stále zachovány, máme-li nějaké. Pouze tak lze založit nějaký myšlenkový disent a rozvíjet jej na principiálních, kategorických myšlenkách, a jednou třeba opět přivést k životu svobodu. A nakonec stále ještě existuje alespoň hypotetická šance, že lidé, postupně si vědomi poklesu své životní úrovně, začnou naslouchat těm, kteří se nekompromitují. Nedosáhneme však ničeho, ani v krátkém ani dlouhém období, pokud neuchopíme svobodu jako nepřekonatelný princip. Třebaže nás nyní pomyšlení na to, že nám banka bude schopna kvůli našim názorům zrušit účet, rozhořčuje a děsí.