Školní bufety krachují, sociální inženýrství nefunguje

[ad#clanek-respo]

Osobně jsem byl od začátku proti takovéto přehnané regulaci, sám jsem svého času na gymnáziu velmi ocenil možnost koupit si kávu z automatu, když jsem byl ospalý nebo vyčerpaný a špatně jsem se soustředil na výuku, a to i v období, kdy jsem byl jinak natchnut pro zdravou výživu, omezoval jsem maso, vysoce kalorická jídla a k obědu (škola nabízela na české poměry dosti nadstandardní výběr…) jsem si často dával kupř. salát s malou dávkou pečiva.

Na univerzitě, i když na dotyčné fakultě rovněž byly automaty na kávu a na limonády, jsem si často na výuku nosil kávu z domu v půllitrové pet-lahvi. A myslím si, že místo zlepšení zdraví školáků se stane právě to, co tvrdí výše uvedená citace. V mých gymnaziálních letech jsem školní kantýnu v podstatě nevyužíval, často jsem byl k svačině vybaven perníkem, který by jako „kalorická potravina“ asi novými limity neprošel.

Ostatně již za časů mé babičky se říkalo: „Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli.“ Už tehdy (40tá a 50tá léta…) se obecně vědělo, že právě v první půli dne je vhodné jíst vydatnější potraviny (i po kalorické stránce), a naopak pozdě odpoledne a večer (kdy už je z pravidla po škole) je lepší konzumovat jídla „dietní“, dát si na sváču nějaké to ovoce, atd. Podle mých informací (mohu se samozřejmě mýlit), mají české děti (zjm. ale ne jen děvčata…), na rozdíl od některých západních zemí…, problémy spíš s mentální anorexií než s obezitou.

Pravda, obézní děti v naší zemi existují, ale je nutné mít smysl pro proporce a ptát se – je opravdu situace tak vážná? Nemůže takto extrémní nápad nadělat více škody, než užitku, totiž že část školáků se dostatečně „zásobí“ z domova, a naopak, že mezi některými jinými vzroste riziko podvýživy či anorexie, v důsledku ještě ostřejšího tlaku na „štíhlou linii“?

Také si myslím, že je obecně závažnou chybou, když se tvůrci podobných, byť třeba dobře míněných novot, dostatečně neporadí se zástupci různých zainteresovaných stran (rozmanité asociace učitelů, ředitelů škol, rodičů, dětští psychologové…), případně je sice vyslechnou, ale nakonec si stejně budou trvat na svém. A zdaleka se nejedná jen o školství, tento problém se týká mnoha aspektů našeho, čím dál regulovanějšího, života.

Věřím, že z toho vzejde poučení pro ty, kteří rozhodují (ne jen) o podmínkách vzdělávání našich dětí, ale pro všechny, kteří o někom či za někoho rozhodují.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Adam Mikulášek