Sešli se umělci

Dne 5. 6. se sešli před ministerstvem kultury umělci a stěžovali si na nesnesitelné podmínky svého bytí.

Požadavky

Umělci hlavně požadovali, aby bylo schváleno širší pojetí statusu “umělec”, který v podstatě znamená člověka, majícího nárok na přijímání dotací od státu.

Zdá se jim, že jejich podmínky jsou naprosto neúnosné, neschopné zajistit jim důstojný život.
Chtějí tolik, aby “mohli důstojně žít”.

Stěžují si na “nerespekt”, mikroagresi a nedůstojné postavení, negativně vnímané jejich rodinami, přáteli, spolužáky apod.

Realita

Umění, a tím spíš “umění” je u nás naprosto šíleným způsobem dotováno státem, přičemž některé dotace jdou jeho provozovatelům do rukou přímo od centrálních státních institucí, jiné se pasírují přes kraje nebo jiné státní složky.

Na každé místo v dotovaném divadle, bez ohledu na to, kolik stojí lístek a zda se vůbec prodá, přistává tisícovka (+- dle velikosti divadla a šikovnosti jeho vedení).

Všechny ty dotace jdou, pochopitelně, z daní občanů, protože stát žádné hodnoty nevytváří, má jen to, co vybere z daní a podobných poplatků.
Jistěže jsou výjimky. Avšak i umělecky kvalitní divadla jsou nucena získávat dotace, protože bez nich by neměla v konkurenci s dotovaným šuntem sebemenší šanci. Podobná situace panuje jistě i v jiných kategoriích umění.

Nicméně

Vedle oněch “státních umělců” jsou zde mnozí další, kteří od státu nedostanou ani korunu, a buď si dokáží na sebe vydělat přízní publika, nebo to mají jako koníčka, vedlejší aktivitu, kterou platí či alespoň si pro ni živobytí zajišťují, z jiných zdrojů.

Obávám se, že právě toto jsou opravdoví umělci, kteří tvoří něco ze své vnitřní potřeby, což jejich obecenstvo pudově (přinejmenším takto) vycítí a nutí je chodit na koncerty, kupovat knihy (ale třeba i počítačové hry) apod.

A někteří vytvářejí významné a přínosné hodnoty i přes skutečnost, že jim stát, nebo různí pochybní aktivisté, házejí klacky pod nohy.

Hodnocení

Opravdu si nemyslím, že může fungovat umění na bázi nějakých “žebračenek” od státu. Naprostá většina toho, co je dotováno, by v podmínkách reálné ekonomiky nemělo šanci přežít. Výjimky jistě existují, ale těm by fakticky zrušení dotací spíš prospělo, protože by zlikvidovalo jejich umělecky bezcennou konkurenci, drženou nad vodou jen těmi dotacemi.

Existence zmíněné kategorie umělců bez dotací ukazuje, že i v takových podmínkách lze vytvořit kvalitní a konzumenty žádaná díla.

Budu strašně ošklivý: Přestože jsem napsal pět románů žánru fantasy a dostal za ně honorář, rozhodně se nepovažuji za profesionálního umělce a ona cena za prodej autorského práva nakladateli byla jen příjemným bonusem, kvůli kterému bych to, kdyby mě samotná tvůrčí práce na nich nebavila, nedělal. A jistě mě potěšilo to, že se jim ten nákup vyplatil, protože většinu nákladu bezproblémově a rychle vyprodali.

Umělec prostě buď má touhu něco tvořit, protože je to cosi, co uspokojuje jeho hlubokou vnitřní potřebu, nebo je jen jakýsi profesionál, který za dotace “střihne” v podstatě cokoli ve stylu “koho chleba jíš …”

A, je mi velice líto:

Ta první kategorie, tvořící z hluboké vnitřní potřeby a překonávající nejrůznější překážky, bránící jí v umělecké tvorbě, je v podstatě ta, která zanechává v naší kultuře a civilizaci vůbec nějaké pozitivní (nebo alespoň kontraverzní) stopy.

Ta druhá skupina umělců, fungující na základě hesla “zadarmo ani kuře nehrabe”, by měla hluboce zvážit, zda skutečně chce dělat umění nebo brát dotace.

V tom druhém případě by měla pověsit umění na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Jistěže jsou mezi nimi skvělí profesionálové, perfektně znalí uměleckého řemesla (které se dá, na rozdíl od umění jako takového naučit). Nicméně řemeslná kvalita díla nezaručuje, že toto dílo bude i umělecky na výši.

Věnuji pietní vzpomínku Františkovi “Mroži” Novotnému, který začínajícím autorům doporučoval sledování jihoamerických telenovel s tím, že “umělecky jsou to totální s*ky, ale jsou naprosto perfektně zvládnuté po stránce strukturování děje a výstavby zápletky a jejího řešení, charakteristiky postav i prostředí a podobných řemeslných prvků, které se dají z nich okoukat a vylepšit si tím své řemeslné znalosti a dovednosti.

Tato skupina umělců by se zcela jistě mohla alespoň zčásti uplatnit v uměleckém školství. A pokud ani tohoto nejsou schopni, nechť jdou dělat nějakou užitečnou a nedotovanou činnost. Ta bude pro společnost jako celek přínosem, i kdyby to mělo být kompletování hamburgerů v “mekáči” nebo mytí nádobí či “management podlahových krytin”.

Je mi velice líto, díla umělců, kteří nejsou s to se uživit bez dotací, a o které publikum nemá takový zájem, že by bez dotací nepřežili, nejsou ničím, bez čeho bychom se nemohli jako společnost, i jako jednotlivci v ní žijící, obejít. A umělci, kteří se bez dotací nemají šanci uživit, by měli změnit profesi, i za cenu odchodu z oblasti umělecké tvorby.