Rusko a Německo i přes animozity mají k sobě blízko

Úzká meziválečná spolupráce vyvrcholila Rapallskou smlouvu z roku 1922, pojmenovanou podle lázeňského města Rapallo, které leží necelých třicet kilometrů na východ od Janova v severozápadní Itálii. Obě země si na základě této dohody navzájem odpustily finanční dluhy z první světové války a zároveň obnovily diplomatické styky. Německo tím de facto uznalo existenci bolševického systému v Rusku. Smlouva obsahovala ještě tajný dodatek, který upravoval vojenskou spolupráci obou zemí, čímž byla porušena Versaillská mírová smlouva. Byla to první mezinárodní smlouva mezi státem západní Evropy a Ruskem po tzv. Velké říjnové socialistické revoluci. Bolševické Rusko se tak dostalo z diplomatické izolace.

Spolupráce nacistů a bolševiků

Do čela ruské delegace, která měla odcestovat na jednání do Rapalla, byl původně jmenován Vladimír Iljič Lenin. Z bezpečnostních důvodů byl ale nahrazen lidovým komisařem zahraničí Georgijem Vasiljevičem Čičerinem, zkušeným diplomatem, který později dosáhl dalších úspěchů s uznáním své vlasti západními zeměmi. Za Německo podepsal smlouvu 16. dubna 1922 ministr zahraničí Walther Rathenau a říšský kancléř Joseph Wirth.

Jakýmsi vrcholem spolupráce Stalinova Sovětského svazu a Hitlerovy Třetí říše byl přílet nacistického ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa do Moskvy 23. srpna 1939. Jeho úkolem bylo dokončit několik týdnů trvající jednání mezi oběma zeměmi. Pakt Ribbentrop-Molotov byl nakonec podepsán 24. srpna ve dvě hodiny ráno. Smlouva o neútočení byla pro Stalina spíše formalitou, jeho zájmem bylo vyjasnění si sfér vlivu. Přál si obnovit rozsah území Ruska v hranicích původního carského impéria. V dodatku smlouvy například stálo, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a Sovětského svazu totožná se severní hranicí Litvy. Lotyšsko, Estonsko a Finsko tak měly připadnout Stalinovu SSSR. Hranice v Polsku vytýčily řeky Narew, Visla a San.

Hitlerovo Německo 1. září 1939 vpadlo do Polska, čímž vypukla druhá světová válka. Sovětský svaz následoval německého příkladu a o sedmnáct dní později podnikl invazi z východu. Po jedenácti dnech byl pakt upraven na Německo-sovětskou smlouvu o přátelství a spolupráci. Vrcholem vzájemného „přátelství“ byly dokonce společné vojenské přehlídky ve Lvově a Brestu. K dalším tajným ustanovením smlouvy patřilo rovněž prohlášení, že obě strany nebudou na svém území tolerovat jakoukoliv propagandu, která se týká území druhé smluvní strany. Budou na svém území od počátku potlačovat veškerou propagandu tohoto typu a budou se vzájemně se informovat v souvislosti s vhodnými opatřeními pro tento účel. Toto se stalo základem pro vzájemnou spolupráci mezi zvláštními službami obou zemí od přelomu let 1939 a 1940 a bylo tématem čtyř společných konferencí mezi tajnými službami, tj. nacistickým Gestapem a sovětskou NKVD. Dohoda byla pak dodržována až do 22. června 1941, kdy Německo „nečekaně“ napadlo Sovětský svaz.

[ad#article_et21]

Rozdílný pohled na propagaci totalitních režimů

V německém městě Gelsenkirchenu ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko byla v červnu 2020 slavnostně odhalena socha bolševického vůdce Vladimíra Iljiče Lenina, kterou zde instalovala krajně levicová Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD). Slavnostního odhalení dvoumetrové sochy, která byla odlita v roce 1957 v někdejším Československu, se zúčastnilo několik set lidí. Město se pokoušelo instalaci sochy zabránit, zákaz ale zvrátil soud. Představitelé městská části, kde byla socha postavena, jsou toho názoru, že Lenin ztělesňuje násilí, útisk, teror a nezměrné lidské utrpení, které zachvátilo Sovětský svaz po bolševické revoluci v roce 1917. Domáhali se proto u soudu toho, aby takový „antidemokratický“ symbol strana nemohla instalovat na veřejném místě. Svůj požadavek však městská část zdůvodnila tím, že socha ohrožuje památkovou hodnotu přilehlých budov, což soud v Münsteru v březnu 2021 odmítl. MLPD naopak sochu odůvodňovala slovy její předsedkyně Gabi Fechtnerové, která prohlásila, že revoluční vůdce je „světoznámým pokrokovým myslitelem a bojovníkem za svobodu a demokracii pro masy“.  Podle zmíněné marxistické strany jde o vůbec první Leninovu sochu na území někdejšího Západního Německa, která se prý k dělnickému městu, jakým je podle ní Gelsenkirchen, skvěle hodí.

Před několika lety se k roli Lenina v historickém vývoji vyslovila v České televizi komentátorka Petruška Šustrová, která upozornila na mylnou domněnku, že za všechno špatné v SSSR může Stalin. Lenin zpočátku v rámci strany musel diskutovat s oponenty, ale jak narůstala jeho moc, stále častěji své oponenty likvidoval. „Proto mýtus, že Stalin byl horší než Lenin, je nesmysl,“ tvrdí Šustrová. Jedním z výroků Lenina bylo například: „Kdo na církevní svátek nepřijde do práce, má být bez rozdílu zastřelen.“ Jak dále uvedla Šustrová pro ČT, Lenin by bez Stalina vůbec nebyl možný, protože Stalin díky svým kriminálním činům – loupeže v bankách, pirátství, vydírání, vybírání výpalného – financoval Leninovo centrum,“ dodala Šustrová pro ČT s tím, že Leninovi nelze upřít schopnosti, inteligenci či vzdělání, nicméně z jeho pohrdání lidským životem běhá člověku mráz po zádech.

Dokonce samotní ruští komunisté se již příliš k Leninovým myšlenkám nehlásí, i když jeho pomníky stále stojí na náměstích některých ruských měst a jeho jméno se stále objevuje v topografických názvech a institucích. Jeho tělo leží nadále v moskevském mauzoleu. Ruský prezident Putin se svého času vyjádřil o vůdci bolševické revoluce poměrně ostře: „Položil atomovou bombu pod budovu, která se nazývá Rusko, a ta se potom rozpadla.“ Leninovo učení podle Putina v konečném výsledku vedlo ke zničení historického Ruska i k rozpadu Sovětského svazu. Ani vývoz „světové revoluce“ Rusové nepotřebovali, poznamenal Putin, který za sovětských dob býval důstojníkem tajné služby KGB ve východním Německu. Je tedy s podivem, že tak rozporuplná osobnost, která je navíc s odstupem hodnocena záporně i mnohými Rusy, má být v Německu objektem uctívání.

Je přitom naprosto nepředstavitelné, že by na kterémkoli místě ve Spolkové republice mohla být podobným způsobem uctěna jakákoliv postava z období nacistické hrůzovlády. Propagace nacismu v Německu je naprosto striktně zakázána. Někdy tyto restrikce dosahují až absurdní podoby.  V roce 2010 jsem osobně zažil na modelářském veletrhu v Dortmundu, kde jsem byl jako tlumočník s bývalým kolegou z divadla, který má rodinnou firmu vyrábějící mj. kartonové modely vojenských letadel. V jednom okamžiku přišel někdo z vedení veletrhu a začal si slabikovat název BETEXA. Pak majitele rezolutně vyzval, aby okamžitě z modelu letounu Messerschmit 109 odstranil hákový kříž. Když kolega zdvořile namítl, že se jedná o věrnou kopii tohoto německého letadla z druhé světové války, pořadatel velmi nekompromisně prohlásil, že jakákoliv propagace zločinného nacismu je v Německu přísně zakázána a sankcionována. Vystavovatel pak svastiku na modelu bojového letounu zakryl kouskem papíru

Honecker, Gorbačov, Schröder

Od diplomatického uznání bolševického Ruska Německem počátkem 20. let minulého století prošly vztahy obou těchto evropských mocností složitým vývojem. Přes mimořádně krvavou válku v letech 1941 až 1945 zakončenou kolosálním vítězstvím Rudé armády, přes období studené války, kdy hrozil válečný konflikt, v němž mohly dva německé státy bojovat navzájem proti sobě, až po mírové sjednocení Německa v říjnu 1990, mají vztahy mezi dnešní Spolkovou republikou Německo a Ruskou federací specifický charakter, který se vyznačuje jakýmsi zvláštním respektem. V Německu patří například k nejpopulárnějším postavám Michail Gorbačov.

Měl jsem možnost se o tom osobně přesvědčit v roce 1999 v Lipsku, které se stalo centrem oslav desátého výročí pádu komunistického režimu v bývalé NDR.  Mezi hosty slavnosti byla tehdy řada významných osobností. Přijeli tehdejší kancléř Gerhard Schröder, někteří další ministři. Nechyběl ani bývalý velvyslanec ČR v Německu Jiří Gruša. K největším celebritám patřil však bývalý sovětský velvyslanec v SRN a pozdější Gorbačovův poradce Valentin Falin. Tento velmi vzdělaný diplomat se tehdy v Lipsku těšil velké pozornosti hostitelů a německých novinářů i z toho důvodu, že všichni lidé z blízkého okruhu Michaila Gorbačova požívali v té době v Německu velké vážnosti. Ostatně osobní účast Gorbyho, jak ho Němci s oblibou nazývají, na oslavách 40. výročí vzniku komunistické NDR se o deset let dříve stala rozbuškou, která pak během několika dnů doslova smetla režim zavilého východoněmeckého stalinisty Ericha Honeckera.

Sám Gorbačov, který se významně podílel na pádu komunismu, se ve svých 90 letech ve své zemi netěší velkému respektu, vydal v roce 2019 v Německu knihu, jež se dá přeložit jako „Co je nyní v sázce“.  V díle, považovaném za jeho „politickou závěť“, odsoudil Gorbačov v reakci na anexi Krymu počínání Západu (včetně západních sankcí) a vyjadřuje obavu ze vzájemného odcizení Ruska a Západu a z návratu studené války.

Výraznou osobností německé politiky orientovanou na Rusko se stal Gerhard Schröder, který byl v letech v letech 1998 až 2005 sedmým spolkovým kancléřem. Po kancléři Willy Brandtovi se jedná o dalšího výrazného sociálně demokratického politika. Krátce po svém odchodu z funkce začal Schröder působit v ekonomické oblasti, kde je předsedou výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream. Tímto plynovodem proudí pod Baltským mořem zemní plyn z Ruska do Německa. V září 2017 byla nově ustavena dozorčí rada velké ruské naftové společnosti Rosněfťu. Ruská vláda do ní nominovala Gerharda Schrödera, který byl posléze zvolen předsedou této dozorčí rady. Za tuto svou nepochybně velmi lukrativní funkci byl ovšem Gerhard Schröder v Německu kritizován.

Ačkoliv se z Německa občas ozývají kritické hlasy na adresu ruských politických špiček, jako tomu bylo nedávno například z úst kancléřky Angely Merkelové v záležitosti v Rusku vězněného kritika Putinova režimu Alexeje Navalného, který se v Berlíně i léčil, nezdá se, že by ze strany Německa existovala snaha nějak výrazně rozhněvat „ruského medvěda“. Není to ani tak ze strachu, ale jde o jakýsi vzájemný respekt, o kterém se mi v roce 1999 jen tak mezi řečí v Lipsku zmínil Valentin Falin. Tato šedá eminence sovětské zahraniční politiky a vynikající znalec němčiny a německého prostředí měla ve zprostředkující roli Německa ve vztahu Ruska k NATO a Evropské unii určitě jasno.