28.12.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika, Společnost

Římská daň: Oligarchické tendence v zemích moderní Evropy

Sdílejte článek:

MICHAL TICHÝ 28|12|2014

Evropa překonala v kolotoči historie mnoho politických změn a systémů. Některé z nich byly úspěšnější než jiné, ale všechny měly společné jedno: dokud byla většina obyvatelstva zainteresovaná na jejich užívání, byly stabilní a dokázaly se často vyrovnat i s velkými společenskými, politickými, ekonomickými a vojenskými tlaky. Pokud však došlo ke nerovnováze uvnitř systému, bylo vždy jen věcí času, než byl tento systém nahrazen jiným. Domnívám se, že moderní Evropa je opět na prahu (pokud již není krok za ním) překročení od rovnovážného stavu ke stavu nevyváženosti a následného kolapsu nebo v lepším případě na cestě ke významné změně.

[ad#hornisiroka]

Charakteristika historického kolotoče politických systémů

Pokud se podíváme hlouběji do historie Evropy, tak zjistíme, že společenské systémy jsou v neustálém vývoji. Je sporné, zda dochází ke pohybu v kruhu, nebo zda spíše jde o změnu ve formě spirály, vše jednoduše závisí na tom, jak současná změna vymazala změnu minulou. Obecně si však dovolím tvrdit, že nový systém se snaží za všech okolností vymazat co nejvíce ze systému minulého a pokud možno zničit byť jen vzpomínku na svého poraženého rivala. Na toto téma platí jedno staré a prakticky vždy pravdivé přísloví: “Poražení nemají publicitu a vítězové šíleně lžou!” 

…

Tímto “kolotočem” procházejí všechny státy. Počet “oběhů” je však limitován, protože pro stát jsou tyto změny nebezpečné a většinou následuje jeho pohlcení jiným subjektem. Zejména, pokud rozklad společnosti vznikající z výstřelků posledního zřízení dosáhne vysokého stupně, dochází k velkému společenskému krachu a následnému masakru. Pro příklad budu ilustrovat osudem nejmocnějšího státu evropské historie, Římské říše. Počet obyvatel města Řím dosáhl ve druhém století našeho letopočtu přibližně jeden milion. Na konci šestého století, právě ke konci politického kolotoče, mělo město Řím tisíc obyvatel, 99,9% obyvatel pohltilo propadliště dějin. Ani stát s tak silnými kořeny, jaké měl Řím, už neměl sil vyrůst znovu v úspěšný celek a byl zničen a pohlcen.

Srovnání státu Římanů s dnešní Evropou

Stát Římanů jsem si vybral proto, že představuje dostatečně velké území, počet obyvatel, kultur a dostatečně dlouhý časový úsek k tomu, aby bylo možné utvořit paralely se současným vývojem a určit možné cesty vývoje. Tento stát začal jako volné seskupení lidí žijících v oblasti řeky Tiber. Při jejich populačním růstu se zorganizovali do království, kde pozdější vládci začali samozřejmě zneužívat svou moc, což mělo za následek povstání aristokracie vedené iuniem Brutem a nastolení vlády optimátů, která se rychle změnila v krutovládu decemvirů (tedy oligarchů). Po krátkých nepokojích došlo k přechodu na lidový stát, ale tento byl naštěstí pro Římany prakticky ihned změněn na republiku, která jim umožnila dosáhnout jejich pozdější velikost. Římané pochopili nutnost kombinace všech prvků vlády a efektivní dělby moci asi jako první v historii. Díky jejich úsilí, prozíravosti a štěstí se pojmenováním Res publica (věc veřejná) jmenují všechny systémy, které opravdu kráčejí, pokoušejí se, nebo se jen tváří, že jdou v jejich stopách.Až skoro zázračně se jim podařilo zastavit na zhruba 350 let politický cyklus.

Politická síla republikánského zřízení spočívá v jeho vyváženosti, systému dělby moci mezi místodržitelské (prezidentský), aristokratický (parlamentní) a demokratický (lidový) element a na základě, na kterém je toto zřízení postavené, na střední vrstvě.

[ad#hornisiroka]

Kdo je příslušníkem střední vrstvy?

.

Při použití maximální generalizace můžeme občana patřícího ke střední vrstvě identifikovat jako občana státu, který má po naplnění svých základních ekonomických potřeb čas a prostředky k tomu, aby dosáhl potřebné vzdělání a podílel se na správě věcí veřejných. V římské říši byl tímto člověkem občan voják, který znal zákony dvanácti tabulí, hlasoval na lidovém sněmu a když bylo třeba, tak bojoval za Římskou republiku v jejím vojsku.

Tento systém byl tak silný, že ve starověku uměli Římané postavit do pole během Druhé punské války skoro tři čtvrtě milionu občanských vojáků. Tento nevídaný a historicky nezopakovaný počin byl možný jen díky existenci uvědomělé a silné střední vrstvy. Pokud budeme pozorovat následující historii Říma, tak můžeme vysledovat, že společenské změny nastaly, až když významné vojenské úspěchy přinesly nesmírné bohatství, které umožnilo extrémní majetkovou diferenciaci a následné hromadění kapitálu v rukou stále menšího počtu lidí.

Nevyváženost zákonů, které s tímto přílivem nepočítaly a jednoduché principy akumulace kapitálu v rukou, ať už schopných nebo bezskrupulózní lidí, vedlo ke nerovnováze v systému a vytvoření oligarchických klientských struktur. Následek na sebe nenechal dlouho čekat, hned druhá generace oligarchů začala zneužívat svou moc a výsledkem byly občanské války.

Na konci těchto válek vznikl stát, v němž měl silné postavení císař (vladař), garantující určité postavení členům aristokracie, která ho podporovala a zajišťující ochranu většině populace římského impéria. Tvrdím, že náš politický systém je právě v bodě změny republikánského zřízení na oligarchický systém.

Oligarchická paralela

Vzniká nám vrstva nemajetných, kteří závisejí od státu, který však tuto skupinu nijak výjimečně nechrání a tak se nemajetní začínají zapojovat do klientského systému, ve kterém je chrání určitý význačný jedinec. Podporují ho a on jim za to poskytuje právní ochranu a zaručuje za protislužbu základní ekonomické potřeby.Nemajetnou vrstvu je však nutné odpolitizovat a vytvořit z ní ovladatelnou masu, která se není schopna zorganizovat proti oligarchům, protože prostě ke tomuto kroku nemá podmínky. Po přechodném oligarchické období nastupuje období vladařské (princeps inter pares), které však pokračuje v oligarchických trendech, protože ani vladaři nemají zájem o přirozenou opozici, kterou by jim střední vrstva velmi rychle poskytla.

Podívejme se nyní na dnešní Evropu a pojďme hledat společné prvky konce Římské republiky a dnešní doby, v níž žijeme. Aby mohlo dojít ke oligarchizacii republikánského systému, tak musí být splněny základní kritéria:

  1. Akumulace majetku:
    R: Akumulace majetku u Římanů v důsledku punských válek a radikálního nárůstu obchodu a možnosti obcházet zákony a dosáhnout větší zisky právě díky tomuto majetku.
    E: Akumulace majetků v důsledku poválečných (Západní Evropa) a popřevratových (Východní Evropa) příležitostí majetek získat a obcházením zákonů a spekulacemi ho i udržet a významně rozmnožit.
  2. Odpolitizace:
    R: Zaměstnání co největšího počtu členů střední vrstvy existenciálními starostmi a komplikace zákonů.
    E: Jak dlouho musí dnes člověk pracovat, aby splatil hypotéku? 30 let.Je střecha nad hlavou a výživa rodiny jednou ze základních existenciálních potřeb člověka? Je. Komplikace zákonů činí jejich pochopení stále složitějším a náročnost naplnění základních potřeb snižuje čas na jejich možné nastudování a případné zapojení do plnohodnotného politického života.
  3. Odvedení pozornosti:
    R: Chléb a hry – který gladiátor je nejschopnější, dá císař poraženému milost, který tým spřežení je rychlejší a vyhraje?
    E: Chléb a hry – který z kandidátů na Superstar bude zajímavější, vulgárnější a jednoduše úžasnější? Koho si komise vybere za ikonu na tento rok? Chudí občané mají prostě pořád co dělat a nedožadují se podílu na reálné moci a vlivu, protože na to nemají čas.
  4. Demoralizace a rozbití pevných rodinných struktur:
    R: Orgie, změna partnerů, nadměrné užívání omamných a povzbuzujících látek, rozpad rodinné struktury, pokles populačního tlaku a omezení potřeby efektivnějšího využití zdrojů, tím pádem vytváření efektivního nadbytku pro oligarchy.
    E: Orgie, změna partnerů, nadměrné užívání omamných a povzbuzujících látek, rozpad rodinné struktury, pokles populačního tlaku a omezení potřeby efektivnějšího využití zdrojů, tím pádem vytváření efektivního nadbytku pro vlastníky výrobních zdrojů.
    Výsledek: snížení tlaku na efektivní dělení politické moci ve státě.
  5. Snížení závislosti tzv. “Horních 10 000” na zbytku populace:
    R: Otrocká práce.
    E: Pokračující mechanizace a robotizace kombinovaná s ekonomickým otroctvím. Myslím, že kritéria úspěšně splňujeme. Rostoucí odpolitizáce, závislosti, klesající natalita a ekonomické otroctví jsou jevy, které potvrzují, že jsme na “dobré” cestě.

 

rim

Mýty moderní “demokracie” – Vláda lidu – Koho? Čeho? nebo Komu? Čemu?

Samozřejmě, že jelikož moderní systém byl nucen kvůli dosažení vyšší úrovně bohatství poskytnout lidem vyšší všeobecné vzdělání, není možné si vystačit se starými dobrými odpověďmi jako: “Bohové to chtějí a proto zítra nastane zatmění Slunce!”. Moderní oligarchie funguje samozřejmě mnohem komplexněji a sofistikovaněji.

Mýtus č. 1: Systém volné soutěže je spravedlivý!

Jak může být tento systém spravedlivý, když proti Vám v konkurenci stojí někdo, jehož rodina všelijak nakumulovala majetek a tento člověk NENÍ opravdu postižitelný zákony a státní kontrolou? Bude hrát fair play, nebo využije své konkurenční výhody? Nebude ovlivňovat vedení státu a státní úředníky všemi způsoby, aby dokázal získat konkurenční výhody? Kde je dokonalá konkurence, ke které se máme blížit? 

Mýtus č. 2: Máme nezávislé média, které dohlédnou na objektivitu informací!

Kdo je vlastníkem médií? Malá, velmi úzká skupina osob. Kdo je objektivní a investigativní novinář? Člověk, který má hypotéku a rodinu s dvěma dětmi.Hypotéku musí splácet tak 30 let a samozřejmě je třeba vydělávat na výživu a vzdělání dětí. No a manželka chce alespoň jednou za rok jet na nějakou slušnou dovolenou. Nebuďme nefér k manželce, celá rodina chce jet na dovolenou.

Tomuto investigativnímu novináři řekne majitel médií, či spíše některý z vyšších manažerů, že si přeje zveřejnit takovou a takovou informaci. Jak odpoví investigativní novinář? Šéfe, informaci si musím solidně ověřit a pokud není pravdivá, tak ji nezveřejňujme, je mi jedno, že mě propustíte, a protože nebudu mít na hypotéku, tak skončím na ulici a nebudu mít ani co dát jíst svým hladovým dětem? Pan T. Barnum : Dodejte fotografie, válka bude!

Mýtus č. 3: Máme spravedlivý právní systém!

CO je spravedlivého na právním systému, který je tak “jednoduchý”, že je třeba jej studovat 5 let na právnické fakultě, abyste mu jakž takž rozuměli? Jaký je rozdíl mezi dnešním právníkem a císařským úředníkem, od kterého si neznalý práva platí radu, jak postupovat, aby mohl uplatnit své právo? Soudní proces stojí co? Peníze. Kdo může lépe uplatnit své právo? Ten, kdo má k dispozici prostředky na najmutí elitního právníka, nebo ten, kdo musí dát poslední korunu na to, aby mohl zaplatit alespoň průměrného? Případně má k dispozici “zdarma” nezkušeného právníka ex officio? Neznalost práva neomlouvá!

Mýtus č. 4: Jsme ekonomicky svobodní!

Máme pokrok, mechanizaci, robotizaci a miniaturizaci. Úděl člověka je usnadněn! Nicméně je zde špatný trh, který neustále zvyšuje náklady na naplnění základních životních potřeb, takže vlastně celý život děláte na hypotéku, výživu dětí a jejich vzdělání, dvě auta na rodinu a jednu dovolenou za rok. Ostatní prostředky z vašich kapes odčerpává vhodně umístěnou reklamou, která je skoro všude a která vůbec není sugestivní. Tak, jako nejsou pro děti návykové zvýšené dávky cukru v houskách Mc Donnalds a jak reklama mezi dětskými programy vůbec nepřesvědčuje děti, že pokud nemají tu a tu hračku, tak jsou zanedbávány a rodiče je nemají rádi. 

Myslím, že není třeba vyvracet ostatní mýty, protože vyvrácením těchto základních je vyvrácen celý jejich systém. Takže ano, Evropa je na cestě k oligarchii a následné katastrofě. Jaké budou následky?

 

Omyl oligarchie

Oligarchové obecně podléhají jednomu zásadnímu omylu. Myslí si, že budou schopni své bohatství hromadit a zúročovat věčně. Nebudou, protože se o ně nedokážou rozumně podělit. Aby mohl oligarcha udržet svou moc, potřebuje oslabit, odpolitizovat, rozbít a podrobit si většinu ostatní populace, její pozornost odvést mimo podstatné věci ke hrám a radovánkám a pro jistotu tuto populaci zavázat ekonomickými pouty. Nejlépe pomocí metody cukru a biče, vytížení pracujícího člověka na hranici jeho možností a jeho kontroly prostřednictvím zaúvěrování a nákladů na uspokojení základních životních potřeb.

Krátkodobě (a dále se většina oligarchů nedívá) je takovýmto způsobem možné si opravdu udržet a posílit své postavení. Cenou za luxusní životní styl skupiny vybraných je degradace většiny společnosti na povrchní konzumní dav. Povrchní konzumní dav však přestane být schopen plnit základní funkce společnosti a celý systém se začne zadrhávat, protože prostě nebudou k dispozici lidé s dostatkem iniciativy, kteří by řešili příchozí problémy. Výsledkem je nižší schopnost společnosti uspokojovat potřeby jejích členů a tato skutečnost se dotkne i oligarchů. Takto degenerovaná společnost již nemá sílu odolat přicházejícím vlnám problémů a je jen otázkou času, kdy se zhroutí.

[ad#velkadolni]

Globalizace, pokus o univerzalismus?

Teoreticky existuje jedno východisko z pasti, v níž se oligarchové nacházejí: Globální zavedení kultury, která by způsobila celoplošnou likvidaci střední vrstvy a odstranila riziko ohrožení zvenčí, proti němuž se oligarchie neumí bránit. Už tu jeden takový pokus byl a neuspěl. Ano, byl to pokus o římský univerzalismus, o jednotné náboženství, jednotnou kulturu, jednotné prostě všechno. Jednotnost a univerzalismus mají však zásadní chybu. V případě volební prosby univerzální pravdy, následuje prakticky vždy univerzální omyl a v jeho patách kráčí i univerzální následek.

Evropa se zatím vyhnula podobným excesům tím, že od pádu Římské říše byla vždy alespoň dvoupólová. Je jedno, v čem spočívala její dvojpólovost, jestli to byl sever a jih, nebo papež a císař, protože tento základní fakt byl celou dobu zásadní pro vývoj, který nikdo nemohl zastavit ani dokonalým náboženstvím ani dokonalým a neomylným vládcem.

Římská oligarchie zvolila snadnou a jednodušší cestu. Cestu zotročení svých bližních za vlastním prospěchem. Dnešní Evropan si musí odpovědět na otázku zda opravdu chce chléb a hry. Zda je ochoten zaplatit jejich cenu. Čím? Římskou daní 99,9%?

 

Použitá literatura:

Gibbon, Edward: Úpadek a pád Římské říše; Praha, Odeon 1983.

Machiavelli, Nicoll: Vladař, Úvahy o první dekádě Tita Livia, Vojenské umění; Tatran 1992.

Pomian, Krzystof: Evropa a její národy; Praha, Mladá Fronta 2001.

 

ZDROJ: Michal Tichý

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 4,40 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky