Profesionální dezinformátoři

Reakce na tuto propracovanou kanonádu jsou v jádru dvojí — podle osobních preferencí čtenářů. První skupina vidí v sérii textů jen další důkaz škodlivosti církve: „Katolická církev by pořád ráda moralizovala, a přitom je plná homosexuálních pedofilů“. ^[4] Druhá skupina čtenářů pak články podezírá z nové formy boje proti církevním restitucím. Ve skutečnosti se jedná o takřka učebnicový případ profesionálního šíření desinformací.

Co mají všechny tři zprávy společného? Použitý jazyk i načasování vydávání článků v čtenáři vzbuzují dojem, že se jedná o velmi aktuální svědectví o zvrácenosti církevních představitelů, která se projevuje takřka každodenně. Podíváme-li se však na zdroje zpráv, zjistíme, že kauza oněch údajně „znásilňujících jeptišek“ se týká neprokázané události staré 52 let, „znásilňované jeptišky“ jsou případem starým takřka třicet let a pouze vatikánské „Me too“ je relativně nové, neboť se možná odehrálo (a možná také ne) před pouhými deseti lety. Vhodným seřazením a zveřejňováním příspěvků i dobře propracovanou „dramaturgií“ (des)informačního servisu se však zdárně vytvoří požadovaná iluze údajné nové vlny sexuální zhýralostí v církvi.

Citovaným zdrojem zpráv je mimo jiné list Římský pozorovatel (L’Osservatore Romano), respektive jeho pravidelná měsíční příloha pro ženy Donne Chiesa Mondo. Nepoučený čtenář se tedy nutně musí domnívat, že se jedná o „přiznání skandálů“ přímo z nejvyšších míst církevní hierarchie. Ve skutečnosti však za medializací těchto neprokázaných „kauz“ stojí zejména „katolické feministky“ jako editorka Lucetta Scaraffia či neziskové organizace typu Voices of Faith. ^[5] Paní Scaraffiová se v nedávném rozhovoru pro The New Yorker ^[6] přihlásila k názorům pozoruhodným nejen podle měřítek kladených na editorku „katolického listu“: mimo jiné vznesla požadavek na jmenování žen-kardinálek.

Lichtenštejnská neziskovka Voices of Faith jde ještě dále. Kritizuje církev za údajný genderismus, kvůli kterému ženy nemohou zastávat nejvyšší církevní úřady (ano, žena to v katolické církvi skutečně nemůže dotáhnout na papeže — a evangelijní zpráva o narození Ježíše stále ještě staromódně přičítá mateřství ženě nikoli muži či zástupci třetího pohlaví). Požaduje, aby do roku 2030 zastávaly alespoň 30 % nejvyšších církevních funkcí ženy, čehož prý lze dosáhnout mimo jiné díky „politice genderové rovnosti na pracovišti“, ^[7]a především chce poněkud absurdně získat pro ženy hlasovací právo na biskupské synodě. ^[8]V srpnu 2018 zveřejnily pracovnice Voice of Faithprohlášení, ve kterém vyzývají k revoluci pokřtěných.

Ve svých revolučních plánech přitom mimo jiné coby aktuální problém církve zmiňují „diskriminaci LGBTQI osob“ ^[9], což je z hlediska katolické organizace tepající (neprokázané) sexuální nepravosti poněkud nečekané téma. Z týmu zaměstnanců Voices of Faith vyniká především lobbyistka Petra Dankova. Původem Češka žijící v Německu v jednom z „kázání“ (jak jsou tato videa nazývána) například obhajuje legalizaci sňatků homosexuálů, a to z pozice ženy žijící v homosexuálním vztahu. ^[10]

Komplikovaná zápletka s řadou hlavních i vedlejších aktérů sleduje vcelku jednoduchou logiku. Jedním z mála zbývajících ostrůvků rezistence vůči (post)moderním -ismům dnes zůstává katolická církev. Její hlas je ve společnosti stále ještě silný, je mu stále ještě nasloucháno. Feministé, homosexualisté či genderisté prosazující své zájmy se proto potřebují s tímto „nepřítelem“ vypořádat. A tak, jak nechtěně připouští Lucetta Scaraffia, vedou svůj boj zevnitř.

Pokud kněží a biskupové varují před ideologiemi současnosti, budou znevěrohodněni, pošpiněni, zneuctěni. Nic jiného ostatně nedělal komunistický režim. Pokud jsou konzervativní hodnoty udržovány v řádech a kongregacích, pak je nutno znevěrohodnit, pošpinit a zneuctít řeholnice. Nic jiného nedělal Diderot ve svém bizarním románu Jeptiška. Diderotovo vyznání „Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí,“ by ostatně bez váhání podepsali i jeho soudobí dědicové.

Celá minikauza je svou anatomií pravou učebnicí všech dezinformátorů. Jejich postup je stále stejný, stále stejně předvídatelný: znejistit, zpochybnit, zastrašit. Anatomii továren na lži popsal už Karel Čapek v devadesát let staré novele Skandální aféra Josefa Holouška:

 „Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil.“

„My?“ řekl redaktor udiven. „Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly? Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil, a basta!“

„Ale on se neoběsil,“ namítl návštěvník.

„To je jeho věc,“ řekl redaktor. „Copak se máme pořád mazat s tím zatraceným aféristou? Jen ho nechte oběšeného, ať už s ním je konec. My teď máme jinačí aféry, jako s tou Řezbářskou bankou.“

„A prosím vás,“ zeptal se po chvíli návštěvník, „co vlastně opravdu bylo na té Holouškově aféře?“

„To?“ pravil redaktor a zvážněl. „Copak to nevíte? To bylo, panečku, moc vážné. Vždyť on ten Holoušek se měl dostat do komise pro stavbu nové školy! My tam přece musíme dostat našeho člověka, no ne? Ale tuhle si přečtěte, zítra budeme zas mít báječný útok na ministra.“

Dezinformátoři skutečně existují a dezinformují. Většinou se však prozradí sami. Právě oni totiž každou nepohodlnou pravdu označují za fake news, nazývají válku mírem, svobodu otroctvím, nevědomost sílou. Bojují si své dezinformační války, protože se bojí pravdy. My se bát nemusíme.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Hana Lipovská, Ekonomie selského rozumu