18.3.2017
Kategorie: Společnost

Proč věřím ve “náboženství svobody” … aneb kdy bude lépe

Sdílejte článek:

ANDREJ FANDÁK

Tento příběh se odehrál v minulém roce. V našem činžáku jsme řešili jednu nepříjemnou záležitost. Ve společných garážích začala místní omladina pěstovat následujícím kratochvíli. Vystříkat práškový hasicí přístroj jen tak nazdařbůh na zem. Jeden by ani nevěřil, jaká je to mrzutá událost.

[ad#clanek-respo]

Jako kdybyste doprostřed garáže vysypal pár kilo pracího prášku. Do dvou hodin ho průvan a sousedé roznesou na botách i do toho najzastrčenějšího rohu. Správci nezbývá nic jiného, ​​než kompletně vydrhnout celou garáž.

Umíte si představit, jaká je to lahoda pro astmatiky a malé děti. Neboť ať se správce snaží jakkoli, ještě týden po události můžete sousedům na oknech aut prstem psát odkazy.

A úplně na nezaplacení je ten pocit, když se už zdá, že jste nad prachem konečně vyhráli, ráno vstoupíte do garáže a Vystříkán je další přístroj. A po týdnu další.

Minimálně po trojnásobném opakování naštěstí obezřetnost pachatelů opadla a podařilo se je přichytit při činu. Chlapci mohli mít tak dvanáct, třináct let. Byli dva.

Bezprostředně po zadržení byla morálka mladých výtržníků na bodu mrazu. Tekly slzičky, prosby o milost střídaly sliby. Čekalo se na policii, protože hobby těchto mlaďasů nás už kvůli nákupu nových hasicích přístrojů cosi stálo.

Ale dříve než policie se dostavil jeden z tatínků těchto dvou zázraků. Kvůli barvě vlasů mu říkejme pan Šedivý.

Šedivému nechybělo sebevědomí. Na mobilu měl právníka a snažil se nás přesvědčit, že naše smysly nefungují korektně. Stali jsme obětí hromadného přeludu, do kterého se zcela nevinně zamotali tito nevinní chlapci. Pokud se jim omluvíme, tak on na všechno zapomene.

Je třeba říci, že ne všichni nájemníci byli ochotni přistoupit na uvedenou interpretaci událostí. Neskutečné drzé lži pana Šedivého, které mimochodem působily na ty malé výtržníky jako živá voda, zvyšovaly mezi nájemníky agresivitu a blížilo se k fackování. Veřejný lynč visel ve vzduchu. Ještěže přijela policie.

Dva kompetentní pánové v zeleném, jejichž jediným zájmem byl co nejdřívější návrat na policejní stanici. Samozřejmě se spuštěným majákem, aby se stihla ještě poslední třetina. A nejlepší vše vyřešit bez jakékoli administrativy, která by jim znepríjemnila následující den.

Vždyť škoda nebyla nějak zvlášť velká. Jste v důkazní nouzi (pouze jste je přistihli při činu). Skutek se nestal, tvrdili zelení. Pan Šedivý zářil jako Černobyl po setmění.

V tom momentě do garáže vešel soused Jakub se svým fotografickým dělem. A se slovy “Tak tady jsou ti dva hasiči!” Oba uličníky si vyfotil.

A Šedivému zamrzl úsměv na tváři.

V jeho hlavě se zhmotnila představa Trnávky, kde na každém druhém kandelábru visí fotka juniora s barvitým popisem jeho šmejdovin. A není toho líného policisty, respektive spolužáka na okresním soudu, který by byl schopen čemusi podobnému zabránit.

Šedivý nejprve prskal výhrůžky, deset minut volal s právníkem a následně se roztřesenou rukou snažil vyfotit Jakuba smartphonem. Bylo vtipné sledovat jeho marnou snahu. Jakub ustoupil vždy o krok vedle, když se mu v přítmí garáže podařilo alespoň trochu zaostřit.

Po chvíli to vzdal.

Přinutil chlapce uklidit po sobě bordel a dostali jsme od něj vágní příslib, že se podobné události již nebudou opakovat. A muži zákona mohli konečně jít dělat to, za co jsou daňovými poplatníky placení (čumět na policejní stanici do bedny).

Můžeme konstatovat, že se příběh skončil pro každého happyendem?

Já jsem se ještě následující den pokusil řešit, zda bychom nemohli od Šedivého vymáhat náhradu za škody, které nám jeho synátor způsobil. Obvolat jsem několik sousedů, mimochodem i jednu právničku, ale vyslechl jsem si “proč do toho rýpat” nebo “kdo ví, co je to za zvíře”. Podepsat jakýkoliv dokument bych nepřinutil nikoho.

Každý prostě přirozeně cítil, že soudy budou na straně pachatele a poškozený si může svou aktivitou pouze uškodit.

Tak jsem šel na fízlárnu sám. Pánové samozřejmě z výjezdu neudělali žádnou zprávu (netuším jak vykázali spálený benzín).

Si to celé, pro ty méně chápavé, ještě jednou zrekapitulujme.

Klidným občanům, kteří poctivě platí daně, byla způsobena škoda. Sami přistihli pachatele, zatímco policejní aparát měl na salámu. Následně do hry vstoupili policisté, aby uchránili pachatele před (jakýmkoli) trestem. Jedinou obranou klidně žijících občanů byla hrozba (říkejme jí tržní), že zločince veřejně potupí. Čili něco, co se nachází zcela mimo státního byrokratického molocha, jehož si na podobné případy platí. Ten přece, přesně podle předpokladů občanů poctivě platících daně, bude na straně pachatele.

Punkt.

V dnešní době výrazného posunu elit (akademických, politických, ale i podnikatelských) doleva probíhá určitá snaha vykreslit libertariány jako naivní věřící, snílky mimo reality. Peter Breiner vymyslel hezký pojem – protrhoví jehovisté. Když se ale podívám kolem sebe, vidím samé praktikující libertariány, bez špetky iluze o státní byrokracii.

  • Nikdo nevěří v osvícenou schopnost úředníků bránit běžného spotřebitele likvidačními pokutami, ale zcela přirozeně za tím cítí korupci.
  • I levičácký guru pracuje bez problémů na černo, protože v podstatě chápe, že nehlášená práce je pojem na hlavu postavený.
  • Socialisté všech zemí posílají své ratolesti do soukromých škol, když na to mají. A věřte tomu, že všichni význační apoštolové přerozdělování na to mají.
  • A i ten poslední strejda z vesnice ví, že státní lékař nemá nejmenší důvod poskytnout mu zdravotní péči, pouze z toho prostého důvodu, že zdraví je podle ústavy zdarma. Tak přijde raději s košíkem vajec a pečenou husou. A ten od Misese skutečně nečetl ani řádek.

Otázka tedy nestojí tak, proč libertariáni věří v jakousi utopickou iluzi. Ale proč uctívači státu zapřou svého boha i když kohout teprve spí.

Problém je v tom, že náboženství marxismu-progresivizmu se zcela míjí s lidskou povahou. Úředník prostě není ochoten upřednostnit obchvat města před vlastním profitem. Lékař nebude na pacienta milý, když mu ten nemůže utéct ke konkurenci. Nezaměstnaný nebude legálně pracovat, když mu dávky a práce načerno zajistí pohodlný život.

Lidé na kolektivní cíle zvysoka kašlou a jdou si za svým osobním štěstím. Proto jakýkoliv systém nerespektující tento fakt bude kulhat na všechny čtyři.

Zda to progresivisté někdy pochopí? Pochybuji. Oni, raději než přizpůsobit společenská pravidla lidské povaze, budou nastavovat zákony pro úplně jiný živočišný druh. Například takoví mravenci nebo včely. Ti by se jim bez problémů v práci pro společné dobro hodili jako okrasa.

Mnoho čtenářů mi vyčítá, že v mých článcích absentuje řešení. Tak tento bude výjimkou.

Kdy tedy bude u nás lépe? Až pan Šedivý přijde do garáže, dá juniorovi pár facek, vykešuje škodu a všem se omluví. A na mladé to, doufejme, zapůsobí jako pozitivní vzor.

To žádný lepší stát nezajistí. To nastane tehdy, když se občan ztotožní s premisou, že se dobré a slušné chování vyplácí.

A soukromý sektor, myslím skutečně soukromý sektor bez přívlastků – rozuměj tam, kde se zákazník dobrovolně rozhodne, zda si službu, zboží koupí, nebo i nekoupí (vylučujeme školství, zdravotnictví, kulturu, sport, infrastrukturu …) – tak takový soukromý sektor podobné chování v dlouhodobém horizontu prosazoval.

PS: Je jen symptomatické, že v zemích, kde marxisté-leninisti (progresivisté) 40 let neprosazovali nesprávné motivace, věří lidé na prozaické dobro se dobrém oplácí více, než našinci.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Andrej Fandák

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,79 out of 5)
Loading...