Proč ten jekot?

Soudruzi spříznění s politickými neziskovkami ječí jak sbor Viktorek u splavu v souvislosti s možným zákonem o povinnosti vykázat, kdo si je ze zahraničí platí.

Ruský zákon?

Pochopitelně, u politického neziskovkáře a jeho příznivce poznáme velmi jednoduše, že lže. Stačí, že má otevřená ústa a z nich vycházejí nějaké zvuky.

Tento zákon pochází z USA a tam ho zavedli už někdy ve 30. letech minulého století, aby ztížili expanzi sovětských a fašistických ideologů do země. Právě toto bylo tehdy aktuální a zejména sovětské tajné služby pracovaly s pílí Ferdy Mravence na všech možných cestách, jak rozbít patrně nejdemokratičtější systém tehdejší doby.

Ostatně, přes tento zákon se podařilo, zejména v důsledku ideologického souznění prezidenta F. D. Roosevelta se stalinským režimem, vytvořit celou síť nepřátelských agentur, kterou musely zničit až komise pro neamerickou činnost..

Nemylme se, respektive nenechejme se obelhávat: Po pádu sovětského režimu nastalo jakési pootevření sovětských archivů v Rusku a než soudruzi odklidili Jelcina, badatelé mj. zjistili, že všechny osoby, které komise pro neamerickou činnost označily za spolupracovníky sovětských tajných služeb, takovéto vazby skutečně měly. Mezi lidmi postiženými touto cestou se nenacházel ani jediný nevinný.

Nicméně onen zákon v dobách studené války zpomaloval novou expanzi antidemokratů do politického systému USA, takže až v několika posledních desetiletích došlo k postupné bolševizaci Demokratické strany. A občané USA, na rozdíl od našich předků v roce 1948, s bolševiky většinově vyběhli, což se nejspektakulárněji projevilo zvolením D. Trumpa prezidentem.

Proč ne politickým neziskovkám

Politický systém v demokracii funguje naprosto jasně:

Existuje nějaký bod v politice. Toho se buď uchopí některá ze stávajících politických stran, nebo na toto téma vznikne i strana nová. Strana s tímto bodem ve svém programu se uchází o přízeň voličů. Pokud voliči s tímto tématem souznějí, strana dostane možnost jej, nebo jeho prvky, prosazovat v zákonodárných orgánech. A záleží, pochopitelně, jak silný mandát od voličů má, a také na šikovnosti zástupců této strany, vč. umění uzavírat smysluplné kompromisy s jinými politickými stranami.

To, co jsem popsal, je prostě standardní zastupitelská demokracie.

Problém politických neziskovek spočívá v tom, že stojí mimo demokratický systém. Vliv získávají prostředky v podstatě nekompatibilními s demokracií (proto je také havlovská „občanská společnost“ v podstatě negací demokracie). Občanská společnost jistě objektivně existuje, objektivně má jakýsi smysl, ale v principu by se neměla plést do toho, co je předmětem politiky. Může sloužit např. ke kultivaci etických principů (které se z definice s politikou a jejími produkty míjejí), ale neměla by zasahovat do tvorby zákonů jako takových.

Je to v podstatě jasné a logické: Neziskovky mají nepatrnou a nijak v praxi neověřitelnou demokratickou legitimitu.

Většinou prosazují agendu, která nemá šanci projít řádným legislativním procesem. Naprosto typické je to u „zelené“ agendy. Ekologické strany se u nás do parlamentu dostanou prakticky jen nějakým podvodem nebo trikem, protože jejich podpora mezi voliči je hluboko pod oněmi pěti procenty, potřebnými pro vstup do parlamentu. I současné zelené poslankyně se dostaly do PS PČR prostřednictvím Pirátů, tedy kryptoekologické strany, která postupně, právě pro toto své zaměření, ztrácí voliče.

Je také třeba odmítnout demagogické žvásty, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, hlavně těch „veřejnoprávních“. Opravdu nikdo nechce postihovat dobrovolné hasiče, zahrádkáře a řadu dalších organizací, provádějících nepolitickou a pro společnost jednoznačně užitečnou činnost. Nehledě k tomu, že tyto organizace byly do tohoto statutu nahnány více-méně násilně, spíš jim to přineslo problémy než nějaký benefit, a zcela jistě, kdyby se neziskovky zrušily (třeba anulováním onoho zákona z roku 2006), fungovaly by bez větších problémů dál, protože je občané prostě chtějí a potřebují. Tyto organizace také neprovozují prakticky žádnou politickou agendu, jedou po odborné linii.

Naopak je třeba se zaměřit na neziskovky, které provozují agendu ryze nebo převážně politickou, ať už jde o prosazování ratifikace fašistické Istambulské smlouvy, ekologii, klimatologii (resp. „boj za klima“). genderismus, multikulturalismus a pod. Toto jsou totiž politická témata, která by měla procházet řádným procesem parlamentní demokracie, tedy zajištěním jejich řešení podle vůle většiny voličů, a ne jeho obcházením.

Proč řešit financování

Opět je to jasné: Máme zde jakousi organizaci, prosazující cosi, co voliči většinově odmítají. Tudíž, aby tato organizace mohla fungovat, potřebuje nějaký zdroj financí. Přičemž je jasné, že financování takovéto organizace může ve větší nebo menší míře diskreditovat její tuzemské podporovatele (jistě záleží na tom, v jakém oboru pracují a jak moc jsou závislí na přízni veřejnosti, a zda např. veřejnost má nějakou možnost dát vydělat někomu poskytujícímu srovnatelné zboží a/nebo služby).

Financování ze zahraničí, pochopitelně, bere občanům možnost „volit peněženkami“, tedy nějak citelně postihnout sponzora pro ně nepřijatelného politického programu. A jistěže je to celé ještě akcentováno v současné situaci, kdy tito zahraniční sponzoři mohou být nejrůznějšími cestami utajováni.

Pochopitelně, ještě zde hraje roli i skutečnost, že zveřejnění sponzoringu politických neziskovek povede k pádu systému lží, kterými je naše veřejnost dlouhodobě zaplavována.

Vůbec bych se (například) nedivil, kdyby se ukázalo, že řada zelených neziskovek je financována Ruskem (a jistě ne jen u nás). Je to jednoduché, ať už konkretizujeme onu klasickou otázku „CUI BONO“ jakkoli, je v zájmu především Ruska, aby zelení totálně rozvrátili pod nesmyslnými záminkami typu „boje za klima“ energetiku a následně i ekonomiku států EU. Je v ruském zájmu, aby zbrojovky vesměs krachovaly a ty jakž takž ještě funkční byly závislé na dovozu klíčových komponent z dalších států, mnohdy EU více-méně nepřátelských. Není žádným tajemstvím, že po řízeném „ekologickém“ krachu evropského ocelářství je hlavním zdrojem oceli pro EU Rusko. A lze s úspěchem očekávat, že pokud by se v EU rozjela výroba zbraní, použitelných v případě napadení Ruskem, tak tento pramen prostě vyschne.

A jistěže i v rámci „demokratických“ států se najdou takové, které nemají moc sympatií veřejnosti. A že by např. financování něčeho z „norských fondů“, tedy peněz polototalitního státu, specializujícího se na únosy dětí, ledaskomu vadilo.

Takže donucení neziskovek k tomu, aby musely zveřejnit své zahraniční vydržovatele je naprosto správná věc a mělo by být v demokratickém státě samozřejmostí.