Proč je levice tak zamilovaná do „palestinismu“, který se shlédl v nacismu?

Al-Husajní rozhodl, že je v rozporu s islámským právem šaría, aby se židovská suverenita vztahovala byť jen na kousek toho, co bylo dříve osmanským územím a které má být proto navždy svatou zemí muslimskou – součástí islámské nadace (vakf), kterou svěřil muslimům sám Alláh. Al-Husajní se stavěl proti vytvoření jakéhokoliv židovského státu, bez ohledu na to, jak malého, a bez ohledu na to, že tehdejší dvoustátní řešení nabízelo Palestincům mnohem větší území.

Al-Husajní strávil válečná léta v Berlíně jako Hitlerův host a plánoval rozšířit Hitlerovu genocidu evropských Židů na blízkovýchodní Židy. Al-Husajní se také podílel na genocidě Židů a dalších etnik na Balkáně. Za to byl na konci války označen za nacistického válečného zločince a uprchl do Egypta, aby se vyhnul soudu a oběšení.

Po jeho smrti jej vystřídal jeho žák Jásir Arafat, který začal používat terorismus proti civilistům jako primární postup boje proti národnímu státu židovského národa. Arafat odmítl nabídky dvoustátního řešení, protože nikdy nemohl přijmout existenci samostatného státu židovského národa.

Po Arafatově smrti v roce 2004 proběhly v roce 2006 volby do Palestinské legislativní rady, které byly de facto soubojem mezi hnutími Fatah a Hamás. Hamás tyto volby vyhrál a průzkumy dodnes ukazují, že tato islamistická skupina má mnohem větší podporu než poněkud sekulárnější Fatah.

Charta Hamásu je do morku kostí antisemitská a obviňuje Židy z většiny světových katastrof od francouzské a ruské revoluce po obě dvě světové války.“ Nikde neprobíhá žádná válka, aniž by v tom neměli prsty.“ (článek 22).

Hamás, stejně jako palestinští duchovní na Západním břehu Jordánu, prohlašují homosexualitu za smrtelný hřícha staví se proti jakémukoliv zrovnoprávnění postavení žen.

Pokud by stát řízený Hamásem nahradil „od řeky k moři“ Izrael, byl by to teokratický režim daleko bližší íránskému režimu mulláhů než autokraciím Jordánska a Egypta. Židé a křesťané by v takovém státě nežili jako rovnocenní občané. Je třeba zdůraznit, že oblasti v současnosti kontrolované Hamásem byly od křesťanů i jiných nemuslimských menšin etnicky vyčištěny.

Hamás je dceřiná společnost íránských mulláhů, kteří od revoluce v roce 1979 vedené ájatolláhem Rúholláhem Chomejním považují Izrael za „malého Satana“ a USA za „velkého Satana“.

Vezmeme-li v úvahu ošklivou historii a současný stav ideologie „palestinství“, je docela pozoruhodné, že se levice ze všech kauz ve světě primárně zaměřila právě na tuto věc. Levicoví studenti nedemonstrují ve prospěch Kurdů, Ujgurů, íránských disidentů nebo syrských obětí genocidy. Probíhá daleko víc demonstrací za Palestince než za ukrajinské oběti ruské agrese.

Jak lze tuto intuici odporující realitu vysvětlit? Je to poměrně jednoduché. Skutečným cílem těchto demonstrací nejsou údajné oběti, ale údajní pachatelé. Demonstranti jsou ve skutečnosti spíše protiizraeští než propalestinští. Turecko, Sýrie, Irák a Írán jsou pachateli, kteří Kurdům upírají státnost. Čína je pachatelem násilí proti Ujgurům. Syrský a íránský režim jsou odpovědné za násilí vůči svým občanům. Rusko napadlo Ukrajinu.

Levice násilí těchto utlačovatelů nevidí. Zato vášnivě nenávidí Izrael a jeho primárního spojence Spojené státy, protože to jsou západní státy s volným trhem. V důsledku toho podporují nepřátele těchto svých nepřátel, kterými jsou v tomto případě Palestinci. V předchozích válkách levice podporovala Vietkong, Pol Pota, Severní Koreu a Kubu. Levici vždy šlo spíše o identifikaci s údajnými pachateli – Stalinem, Hitlerem, Maem, Castrem a Che Guevarou – než o identifikaci s údajnými oběťmi.

I v Pásmu Gazy samozřejmě existují civilisté, kteří si podporu levice zaslouží. Opodstatněná kritika Izraele je také legitimní. Ale vykonstruovaná nepřiměřená kritika Izraele zároveň s nepřiměřenou podporou Palestinců, s vyloučením nebo minimalizací ostatních, není spravedlivá – ani přesná. Je to Hamás, nikoliv Izrael, kdo je zodpovědný za viktimizaci palestinských civilistů. Izrael může a měl by být kritizován za civilní oběti, kterým se dalo předejít – ve „válečné mlze“ se ovšem mnohým obětem předejít nedá. Ale nic z toho nevysvětluje ani neospravedlňuje jedinečné zaměření levice na Palestince a Izrael. (Poznámka překladatele: Viktimizaci Palestinců chápeme jako ideologii, která staví Palestince vždy do role obětí.) Ani falešné tvrzení, že Izrael je „koloniální“ nebo „osadnický“ stát, nevysvětluje vášnivou nenávist levičáků namířenou proti Izraeli. Existují skutečné koloniální, osadnické státy, jako je třeba Nový Zéland, který je vůči Izraeli poměrně kritický a podporuje Palestince. Proti Novému Zélandu, turecké okupaci části Kypru a okupaci Kašmíru Pákistánem, ale nikdo nedemonstruje.

Neúměrné zaměření na Palestince a Izrael lze vysvětlit pouze bigotní nenávistí levice k židovskému národu, jeho státu a jeho spojenectví s USA. Levice chce svrhnout jak Izrael, tak i USA.