Pro křesťansko-židovskou civilizaci se apokalyptické scénáře pomalu mění v realitu

Asi před patnácti lety nám postarší učitel biologie na gymnáziu říkal, že největší hrozba pro Evropu, a to co ji převálcuje, je islám. Tehdy občas hořela auta ve Francii. O Švédsku coby pokusné laboratoři multikulturních sociálních inženýrů se zřejmě v médiích příliš nemluvilo, o Německu vůbec – tam byl zřejmě ještě relativní klid před bouří.

Během jednoho týdne jsme si na serveru iDnes mohli přečíst tři zajímavé články:

• „Mohamed dobývá berlínské porodnice. Patří k nejoblíbenějším jménům“ (7. května)
• „Švédové vzdávají integraci. Žákům přidají intenzivnější výuku arabštiny“ (12. května)
• „Desatero přikázání pro migranty. Rakušané čekají vděk a dodržování zákonů“ (14. května)

Podvolení, prolomení hradeb, skrytá válka… Dosaďte sami

„Původem arabské jméno Mohamed se se všemi svými pravopisnými variantami řadilo mezi nejoblíbenější křestní jména pro chlapce narozené v roce 2018 v šesti německých spolkových zemích. V Berlíně se samostatně dokonce umístilo na první pozici, vyplývá z průzkumu Společnosti pro německý jazyk,“ píší na iDnesu. V celkovém pořadí napříč Německem byl Mohamed mezi chlapeckými jmény na 24. místě. Růst výskytu jména je údajně konstantní a do roku 2021 či 2022 by se mohl umístit v TOP10.

Myslím, že výše uvedený odstavec je všeříkající a nepotřebuje dalšího komentáře.

„Studenti z imigrantských rodin ve Švédsku pokulhávají ve škole. Zlepšit to má prohloubení výuky v jejich rodném jazyce. S nápadem přichází tamní vládní komise. Chce, aby se tyto hodiny staly součástí už dopolední výuky a nikoliv až odpoledne, kdy je zejména kvůli únavě zájem menší,“ uvádí se v druhém článku. Podle nedávné studie organizace OECD plné dvě třetiny studentů z imigrantských rodin ve Švédsku nesplňují ani základní studijní nároky.“

A přitom by člověk od potomků vděčných lékařů, inženýrů a jaderných fyziků očekával, že nadprůměrný prospěch ve školách a zvládnutí jednoho cizího jazyka pro ně bude brnkačka.

Desatero přikázání imigrace? Něco snad nelícuje?

A v třetím textu se mimo jiné píše: „Rakouská spolková země Dolní Rakousy chce žadatelům o azyl rozdávat sepsaná pravidla chování s názvem ‚Desatero přikázání pro přistěhovalectví‘. Vyžadovat chce v pravidlech například i vděk vůči Rakousku, dodržování rakouských zákonů, či že žadatel musí ovládat německý jazyk.“ Server Deutsche Welle uvádí třeba ještě „nenásilné řešení konfliktů“, „respektování svobody náboženství“ nebo „přijmutí ‚rakouských hodnot‘ a výchovu dětí v jejich souladu“.

Nemusím být jaderný fyzik, lékař ani inženýr, abych tato pravidla intuitivně a na základě selského rozumu respektoval, ať už prchám (před válkou či za mamonem a pečenými holuby) odkudkoliv kamkoliv.

Přitom nám, „zaprděným Čecháčkům, kteří nebyli nikdy dál než v Praze či v Chorvatsku a v životě nepotkali uprchlíka“, politické, mediální či kulturní hlásné trouby neustále tvrdí, že migranti jsou obohacením, ekonomickým i demografickým přínosem… K čemu potom Rakušáci vytvářejí nějaké imigrační desatero přikázání? Proč je ve Francii takřka permanentně výjimečný stav nebo proč ve Švédsku raději neevidují etnický původ pachatelů trestných činů a po setmění by v některých městských částech vycházel jen blázen?

Liberální elity využívají bělošské viny, bychom jednali proti svým zájmům a svědomí

Jako bychom se, byť s jistými odlišnostmi, pomalu ale jistě ocitali v románu Tábor svatých francouzského spisovatele Jeana Raspaila z roku 1973. Laskavě jsem si vypůjčil úryvek z recenze této knihy od Manon Welles: 

„Namísto muslimské invaze v knize jde o chudinské masy z Indie a místo neustálého přílivu rozptýlených bárek a člunů se v knize k evropským břehům vypravuje obří flotila o stovce lodí. Dnes své hranice uprchlíkům zavírá východní Evropa, v románu je to Austrálie a namísto levičáckého papeže Františka z Argentiny mají v románu komunismem načichlého brazilského pontifika.

Tábor svatých předpovídá naši současnou situaci, kdy nikdo nemůže projevit hrdost na svůj evropský původ nebo se pokusit zachránit západní civilizaci, aniž by okamžitě nebyl ocejchován jako rasista nebo popotahován za podněcování nenávisti.

Raspail velice jasně ukazuje prstem na roli liberálních elit v médiích i mechanismy, jimiž využívají bělošské viny tak, aby Evropané jednali proti svým zájmům a svědomí. Kdo vystoupí proti migrantům, je označen za rasistu a dokonce ani vlády nejsou ochotné bránit hranice svých zemí.“

Autor: Tomáš Vyoral