Prezidentské panoptikum aneb Proč za trochu lží nezískat prima kšeft?

Jsou lidé, kteří si z uchazečů o prezidentský úřad snadno vyberou. Jedni mají jasno, a volí toho, kdo už dokázal, že je úspěšným lapkou, jiní volí trochu naivně podle vzhledu a pohlaví, další pak volí třeba menší zlo, ať je to cokoli.

V české společnosti je však pořád mnoho občanů, kteří jsou nejistí a rozpačití, protože nevědí, koho zvolit. Proč máme prezidentské kandidáty, za které bychom se ještě před deseti lety styděli, a kteří by neměli žádnou naději uspět? Ve Francii, v Rakousku či v Polsku by favorité naší prezidentské volby byli jen obskurním doplňkem vážným uchazečům o prezidentství. Jejich kandidatura by mohla působit jako recese nebo zvrácený humor, ale nikdo by je nebral vážně.

My je tady máme. Andrej Babiš, Petr Pavel a Danuše Nerudová. Soudní lidé, kteří ještě neztratili zájem o společenské dění, se ptají: To se u nás nenajdou slušní, schopní a společensky a politicky přijatelní kandidáti? Máme z těch kandidátů špatný pocit, naskakují nám osypky, když si je představíme na Hradě a cítíme k nim trochu nevysvětlitelný odpor. Co je toho příčinou, proč jsme z nich tak znechucení?

Nabízím vysvětlení toho, proč jsou nám Babiš, Pavel a Nerudová tak protivní, a jen těžko si je můžeme představit v roli prezidenta. (Podotýkám, že se jedná o moje vlastní osobní úvahy a názory, které nevydávám za obecně platné. Děkuji za pochopení.)

Tak tedy: Pomineme-li mnohé okolnosti, které volbu prezidenta provázejí, jako jsou především přímá volba, stav společnosti, stav ekonomiky, historický kontext i nedávné zkušenosti, pak zbývá to nejdůležitější – samotné osoby uchazečů. To nejdůležitější jsou přece jejich vlastnosti, morálka, mravní hodnoty, které uznávají či neuznávají, jejich vystupování. A oni se projevují. Čím déle je známe, čím více toho řeknou, čím častěji vystupují v masmédiích, tím hůře. Tu vyleze něco z minulosti, tady něco skrývají a ono to se to provalí, jindy zalžou a pak se vytáčejí. Jsou samolibí a sebestřední. Nejsilněji však na nás působí to nevyslovené, ale všudypřítomné – jejich motivace k tomu stát se prezidentem.

Ti agresivní a arogantní kandidáti jdou hlava nehlava za svým. Pan Babiš, pan Pavel i paní Nerudová chtějí být prezidentem kvůli sobě. Ne kvůli této zemi, ne ve prospěch občanů, nikoli ve prospěch mezinárodní prestiže a postavení ČR ve světě. Pro sebe, pro svůj prospěch, prestiž a zisk. A to je to, co si v prvním plánu ani neuvědomujeme, ale co v nás vyvolává vůči nim odpor. Jejich zjevná sebestřednost.

Ano, chtějí být prezidentem kvůli sobě. Nejde jim o zemi, nejde jim o občany, nemají žádnou myšlenku, filozofii, dokonce nemají ani politické směřování – jenom mají peníze a dostatečně silné podporovatele, aby se mohli stát prezidentem. Prezidentská volba je pro ně jakousi loterií, v které můžou vyhrát jackpot. A zisk pro takové sobce bude obrovský – prezident má doživotní imunitu, za pět let ve funkci si přijde na nejméně 35 mil Kč; prestiž, cestování a kontakty s vysokou světovou společností; bude se o něm psát a mluvit, bude mít vliv na velké firmy a obrovské kontrakty, budou si jej předcházet oligarchové i nadnárodní koncerny, jeho nejbližší okolí udělá ekonomický skok, z kterého jistě bude „něco mít“ i pan prezident; všude jej budou vítat v předklonu a s úctou, bude hostit velvyslance a hlavy států a oni budou hostit jeho, a až skončí ve funkci, bude mít doživotní rentu. A do konce života jej budou lidé oslovovat pane presidente.

Jak hluboko klesla česká společnost, když favoritem volby prezidenta je bezohledný agresivní sociopat, který nezformuluje srozumitelnou českou větu. Sobec, agent StB, “čerpající “ miliardy z peněz, které stát pod jeho vedením bral občanům.

Jak hluboko jsme klesli, když alternativou k estebákovi a lháři je komunistický voják a rozvědčík, který bezostyšně lže o své minulosti, a kdykoli je přistižen, upraví jen svou historii a klidně lže dál. A co žena, která se vykrucuje ze své odpovědnosti z předchozí manažerské pozice, lavíruje mezi názory podle toho, co si myslí, že od ní chce veřejnost slyšet, která staví jen na marketingovém „jsem mladá a pohledná“, aniž by dodávala, že je taky myšlenkově i ideově prázdná.

Tyto kandidáty bychom měli odmítnout, tito lidé by nás neměli reprezentovat. Jak by ale měl kandidát na prezidenta vypadat? Kdo by to měl být?

Ten, o kom můžeme vážně přemýšlet, ten, kdo by se mohl stát naším prezidentem, by měl být člověk vzdělaný, zkušený a zralý. Jeho prvotní motivací by neměla být touha stát se prezidentem, ale potřeba sloužit společnosti a České republice.

Vážný a přijatelný kandidát na prezidentský úřad musí mít jasně formulovanou životní i politickou filozofii. Musí to tedy být člověk předvídatelný a spolehlivý. Musí potlačit své osobní zájmy a předřadit jim zájmy české společnosti, občanů, zájmy naší země. A my bychom si takového prezidenta pak mohli vážit. Máme takového kandidáta, nebo jsme úplně ztracená země? Já jsem přesvědčen, že takový kandidát existuje. Splňuje většinu požadavků na úctyhodného prezidenta. Je v těsném závěsu za panoptikální trojicí (edit: čtveřicí) a je úplně jiný než oni. Možná, že to panoptikum má řešení.

Poznámka autora: Text článku jsem psal před nástupem pana Bašty. Dnes bych tedy panoptikum rozšířil na čtyři osoby, a ten kandidát v závěsu není pan Bašta.