
Presstitutky z vykřičených mediálních domů
JOSEF ZBOŘIL
Existují přirovnání, která jsou vulgární. A pak existují přirovnání, která jsou vulgární hlavně proto, že se příliš podobají skutečnosti. Když iROZHLAS připomněl nacistické nevěstince v protektorátu, nebyl to jen historický exkurz do jednoho temného sklepa dějin. Byl to text o tom, co se stane, když moc přestane vidět člověka jako svobodnou bytost a začne ho chápat jako nástroj. Vše bylo evidované, kontrolované, účelové. Nešlo o intimitu, ale o provoz. Nešlo o člověka, ale o funkci. A právě tady začíná nepohodlná analogie. Ne proto, že by dnešní média byla protektorátní nevěstinec. Nejsou. Mají lepší grafiku, čistší recepci a místo matrací ergonomické židle. Ale pokušení je podobné: přestat lidem sloužit informací a začít je obsluhovat narativem.
Vítejte v mediálním hampejzu. Vykřičený mediální dům nemá červenou lucernu. Má logo, etický kodex, grantovou zprávu a moderátora, který se tváří, že právě nese desky s rozsudkem dějin. V pokojích se tam neposkytuje tělo, nýbrž rámec. Klient nepřichází za rozkoší, ale za výkladem světa. A presstitutka mu nešeptá: „Líbím se ti?“ nýbrž: „Věříš mi?“ Presstitutka není novinářka. Je to služba. Novinář se ptá, i když se to nehodí. Presstitutka ví, kdy má vzdychnout nad demokracií, kdy se pohoršit nad dezinformací a kdy nasadit profesionálně ustaraný výraz. Novinář hledá pravdu, i když se umaže. Presstitutka dodává čistě vypraný narativ, vyžehlený, navoněný a připravený k veřejnoprávní konzumaci. A otázky? Ty se v takovém domě nekladou. Ty se aranžují.
„Pane ministře, vysvětlíte občanům, proč je omezení svobody vlastně její vyšší forma?“
„Pane experte, proč lidé, kteří s vámi nesouhlasí, tolik ohrožují společnost?“
„Pane občane, kdy jste naposledy přestal škodit demokracii?“
Foltýnův stratcom je zajímavý ne jako osoba, ale jako model. Jako pokušení státu říci: „Svoboda slova je krásná věc, ale občané ji používají nehygienicky. Proto jim nabídneme odborně dezinfikovaný kontakt s realitou.“ A tak vzniká veřejný dům narativů. V přízemí sedí tiskové oddělení. V prvním patře neziskovky. Ve druhém fact-checkeři s gumovými razítky. Ve třetím experti na hybridní hrozby. A nahoře diskrétní salonek pro ty, kteří vědí, že pravda je příliš vážná věc, než aby se nechala volně courat mezi lidmi. Dřív se říkalo: „Pravda vítězí.“ Dnes se šeptá: „Pravda se koordinuje.“ Dřív občan četl noviny a mohl se rozčílit. Dnes občan dostane narativ a má být vděčný, že byl ochráněn před vlastním úsudkem.
Historická lekce je mrazivá v tom, že moc si vždycky najde oblast, kterou chce evidovat, filtrovat a řídit. Jednou je to tělo. Podruhé řeč. Potřetí myšlenka.
Tehdy byla kontrolní knížka. Dnes je reputační štítek.
Tehdy lékařská prohlídka. Dnes audit obsahu.
Tehdy se hlídala „nevhodná žena“. Dnes se hlídá „nevhodný názor“.
A stejně jako se tehdy všechno zaštiťovalo pořádkem, zdravím a bezpečností, dnes se všechno zaštiťuje odolností, hodnotami a bojem proti dezinformacím. Jen slovník se změnil. Chuť kontrolovat zůstala. Moderní stát samozřejmě nestaví nevěstince pro vojáky. Staví něco elegantnějšího: narativní nevěstince pro občany. Vstupné platíte z daní, služby jsou povinně doporučené a na konci se dozvíte, že jste svobodní přesně v rozsahu schváleného provozního řádu.
Masaryk by nevydával ceník pravdy. První republika podle historiků uplatňovala abolicionistický přístup k prostituci: člověk se nemá regulací degradovat na objekt evidence. A právě tady je lekce pro svobodu slova. Masarykovský přístup by nezněl: „Zakážeme špatné názory.“ Zněl by: „Nenecháme stát, aby z lidí dělal evidované nosiče povolených názorů.“ Abolicionismus svobody slova neznamená, že všechno je pravda. Znamená jen to, že stát nemá provozovat vykřičený mediální dům, kde se občanům za jejich vlastní peníze poskytuje hygienicky nezávadný styk s povolenou realitou. Svoboda slova není proto, že lidé mluví moudře. Svoboda slova je proto, že žádný úřad, koordinátor ani mediální madam není dost moudrý, aby za všechny určoval, co se ještě smí myslet.
Říká se, že prostituce je nejstarší řemeslo. Možná. Ale ještě starší je pasáctví. Vždycky se najde někdo, kdo pochopí, že na cizí závislosti, strachu a nejistotě se dá vybudovat pěkný podnik. V mediální krajině je pasákem každý, kdo vytváří podmínky, aby se pravda nevyplatila. Kdo odměňuje poslušné rámování. Kdo z novinářů dělá hostesky správných postojů. Kdo si neobjednává informace, ale atmosféru. Nejhorší presstituce nelže přímo. To by bylo laciné. Ona jen vybírá. Jen zdůrazňuje. Jen uvádí na pravou míru. Jen dodává kontext. A ten kontext je tak pečlivě dodaný, že skutečnost po něm sotva popadá dech.
Presstitutky z vykřičených mediálních domů jsou drsný obraz. Ale jemně už to říkáme třicet let a výsledek vidíme: kolem pravdy vyrostla recepce, ceník, ochranka, provozní řád a oddělení pro styk s veřejností. Masarykovský abolicionismus svobody slova by měl znít prostě: Nechme lidi mluvit. Nechme je se mýlit. Nechme je hádat se. Nechme je být trapné, vzteklé, nepřesné, nespravedlivé i protivné. Protože jakmile stát začne spravovat řeč jako vykřičený dům, občan přestává být občanem. Stává se klientem. Pravda přestává být pravdou. Stává se službou. A služba, jak ví každá presstitutka, se poskytuje tomu, kdo platí.
BLOG AUTORA

