8.10.2019
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Požadovala Vlasta Chramostová trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou?

Sdílejte článek:

MICHAL BRAND

Vlasta Chramostová se roce 1950 se provdala za aktivního, zcela jistě velice kovaného komunistu Miloše Pavlince – byl ředitelem Brněnského rozhlasu, takže jistě šlo o „skalního soudruha“.

Ve svých pamětech, napsaných a vydaných po pádu komunistického režimu, Chramostová tvrdí, že jí už tehdy lezli na nervy zapálení straníci. Což je zřejmě důvod, proč se za jednoho zapáleného straníka provdala. Svatba z nervů.

Uvádí to ve svých pamětech, cituji dle rozhovoru v Lidovkách:

Šla s proudem, už tehdy ji však přehnaná angažovanost zapálených straníků – jak tvrdí v memoárech – dráždila. „Miloš byl věrný ideálům. Nespočetněkrát jsme se pro ně svářili. Zlobily mě komunistické odznáčky na klopě kabátu, zlobily mě všechny vnější atributy, legitimace, povinné vyvěšování praporků a celá ukřičená propaganda,“ píše Chramostová.

Je opravdu velice „přesvědčivé“, jak se po pár desetiletích a především po změně poměrů (společenských i osobních, v případě Chramostové) z fanatických komunistů a komunistek stanou „disidenti odjakživa“. Koneckonců, vidíme to na všech fanatických komunistech, kteří po svojí účasti na té nejhorší etapě komunistické vlády v naší zemi, tedy po etapě let padesátých, ihned po vyloučení z komunistické strany po roce 1968 byli najednou jeden vedle druhého pro-západní demokrat a později po listopadu 89 dokonce i vždycky-antikomunista. Vlastně se celá padesátá léta na komunistickém útlaku všichni z nich podíleli čistě omylem.

Manžel Chramostové, Pavlinec ale upadne v nemilost poté, co v procesu se Slánským je obviněn i Pavlincův spolupracovník Šling. Šling je zatčen v říjnu 1950. Manželství Chramostové a Pavlince bylo uzavřeno v roce 1950, měsíc se mi nepodařilo zjistit. Zdá se, že kariérní pád komunisty Pavlince byl zásadním faktorem, který vedl až ke krachu manželství. Pavlinec byl totiž po pádu Šlinga vyhozen z pozice ředitele rozhlasu a neměl ani řádné, obstojně placené zaměstnání. Zřejmě z té doby jsou ony „sváry“ ohledně „ideálů“, „legitimací“, „povinného vyvěšování praporků“ a „celé ukřičené propagandy“. Nezdá se pravděpodobné, že by si Chramostová vzala kovaného soudruha a během líbánek mu nadávala za „povinné vyvěšování praporků“. Ledaže by si ho brala již rovnou ze zištných důvodů, ale to se mi nechce věřit u morálního kompasu, jak jí nazval jiný bývalý soudruh Rychetský, který sám je ale více aktivistou než soudcem Ústavního soudu. Jak zřejmě uváděla Chramostová a jak vypráví celý příběh Deník. Pavlinec byl navíc zřejmě vyhozen i s Chramostovou i z bytu a neměli ani pořádně kde bydlet.

Podle jejích slov jí StB nutila do spolupráce od roku 1954. Ale až v roce 1957 podepsala spolupráci s komunistickou tajnou policií StB. Motivem jí k tomu bylo, že chtěla hodně vydělávat, mít hodně peněz a mít hodně rolí:

„Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“ vyznala se Chramostová.

Tím „někoho živit“ myslí svého manžela Pavlince? Kterého si jistě brala z lásky, když byl vysoký komunistický potentát, a jistě jen náhodou ji přestalo bavit ho „živit“, když už komunistický potentát nebyl. Chtěla být šťastná, tak se upsala Státní bezpečnosti. Morální kompas.

Neodsuzuji ji. Kdoví, jak by se člověk zachoval v té situaci a v té době. Ale zase ne každý by se po něčem takovém vydával za morální kompas.

Aeronet, který můžete klidně označit za nedůvěryhodný zdroj, uvádí:

Jenže, Vlasta Chramostová v roce 1957 podepsala spolupráci s StB pod krycím jménem “Klára” [2] a tajná bezpečnost ji vedla ve svých svazcích až do roku 1989 v celkem ve 3 oddílech, z nichž oddíl svazků speciálního vyhrazení “S” spadal pod sovětskou rezidenturu KGB v Praze, její složka pro sovětskou rozvědku měla krycí název “Tанцовщица”, v překladu “Tanečnice”.

Po listopadu 89 se Chramostová vrací na divadelní prkna. Pak ale Petr Cibulka zveřejňuje seznamy agentů StB, kde je Chramostová uvedena jako agentka StB (stejně jako spousta dalších „chartistů“ mimochodem). Chramostové se hroutí svět.

S revolucí přišla i kýžená rehabilitace. Po dvaceti letech se herečka vrací na scénu. Nastupuje do Národního divadla, jehož se stává čestnou členkou. Radost z poct ale netrvá dlouho. Už v roce 1992 přichází další rána. Na veřejnost se dostávají Cibulkovy seznamy a v těch figuruje její jméno. Na prahu stáří tak zažívá další pád. Je propírána a osočována v médiích, okolí zpochybňuje její morální kredit. „Dostala jsem třetí životní ránu, ze které se nevzpamatuju a do které se probouzím tak těžce, jako když jsem přišla o syna a pak o divadlo. Teď, po dvaceti letech vzdoru a společenského vytržení z divadelního života, mne zbavují cti,“ napsala v roce 1992 v nikdy neodeslaném dopise přítelkyni Jiřině Šiklové. I nyní–jako mnohokrát v minulosti–končí na psychiatrii.

Zvláštní. Člověk by řekl, že se cti zbaví někdo tím, že podepíše spolupráci s tajnou policií z ryze materiálních pohnutek. Někdo to ale vidí tak, že cti je zbaven, když se na to přijde. Morální kompas.

Když se vrátíme zpět o několik desetiletí, pak v roce 1962 Chramostová ještě navíc vstupuje do Komunistické strany. O její motivaci ke vstupu jsem nic nenašel (a knihu jejích „pamětí“ si kvůli tomu pořizovat nebudu). Nicméně, zřejmě šlo i nadále o touhu mít se dobře a vydělávat. To už nežila s Pavlincem ale se sochařem Konrádem Babrajem. S ním se potkala cestou na mládežnický festival ve Varšavě. Zdá se, že její odpor ke komunistickému režimu let padesátých nebyl tak zásadní, jak v tomto rozhovoru líčí, když jela nadšeně na komunistický mládežnický festival.

Pozn.: Zajímavé je také její líčení v uvedeném velkém rozhovoru, jak Pavlinec byl velice schopný manažer a v padesátých letech pomohl a zachránil spoustu lidí. To je dosti málo pravděpodobné v atmosféře a především dění let padesátých – nejdříve byl Pavlinec komunistický kádr (jinak by nebyl ředitelem rozhlasu), který jistě nepochyboval o linii strany a o „oprávněných“ rozsudcích či vyhazovech z práce, a když Pavlince samotného vyhodili, tak už asi těžko mohl ukazovat, jaký je schopný manažer a někomu pomáhat nebo někoho zachraňovat. Ale to je prostě to kouzlo vzpomínek na sebe samotného po změně režimu a po padesáti letech.

S Konrádem Babrajem také měla syna Konráda, který ale ve svých čtyřech letech přišel o život při tragické nehodě, kdy auto řídila sama Chramostová. Ta se nijak konkrétně nevyjadřuje k tomu, co se tehdy stalo. Uvádí pouze, že chvíli před nehodou viděla u silnice u malého mostku smrtku. Jakékoli podrobnosti nehody nejsou známy. Chramostová je neuvádí. A nikdo se jí v žádném interview po roce 1989 na podrobnosti neptá, všichni novináři se spokojí se smrtkou u mostu. Proč? Je tam nějaká ještě temnější část příběhu tragické smrti čtyřletého chlapce?

Při tragické autonehodě, kdy sama řídila auto, umírá její čtyřletý syn Konrád a Vlasta Chramostová se na čas ocitá na psychiatrickém oddělení. “Byla jsem ve svém životě obětí i katem,“ .

Kniha vašich pamětí je pozoruhodná nejen jako historický pramen, ale i svým literárním stylem a jazykem. Píšete, že několik minut před tou strašlivou bouračkou jste po pravé straně silnice u zábradlí jednoho mostku viděla stát smrt v podobě kostnatého muže v černém obleku. Je to vaše literární fikce a licence, nebo se to skutečně stalo?

Já ji skutečně viděla. Byl to zřejmě takový metafyzický přelud. Jako matka jsem si přišla nejdůležitější na světě. Šla jsem klidně před jedoucí tramvaj a měla pocit, že ona má zastavit. Pocit tak strašlivé důležitosti jsem jako máma měla. Až mnoho let později jsem pod srpnovým hvězdným nebem pocítila až mystickou zkušenost a vědomí souvislostí mého života. Tyto jakoby nadpřirozené věci si člověk nevymyslí.

Po listopadu 89 se Chramostová stal členkou souboru Národního divadla. Naproti tomu Milenu Dvorskou ze souboru vyhodili – a to přitom byla jednou z prvních organizátorek sametu. Jakým způsobem se na to vyhazovu pro Milenu Dvorskou podílela Chramostová a jaké byly její motivy je obtížné usuzovat. Mileny Dvorské se pro jistou nikdo nezeptal, a i kdyby, tak pokud by v odpovědi byla jen zmínka o provinění nebo vině Chramostové z disidentské šlechty, tak by příslušný novinář odpověď stejně zase ihned zapomněl. Zcela svobodně. Vždyť to znáte. Chramostová si ale potřebuje částečně zchladit žáhu, částečně opět očisti sama sebe před svým svědomím (vždyť jiný žalobce v kauze vyhazovy Mileny Dvorské chybí) a sama se prořekne:

Chramostová – komunisty zakázaná herečka – dodnes nemůže Marušce z pohádky »Byl jednou jeden král« odpustit urážky v alkoholovém opojení – ty si musela vyslechnout krátce po sametové revoluci v roce 1989 na večírku Národního divadla. Stačilo pár skleniček alkoholu a ve Dvorské se otevřela stavidla zlosti a zášti a vychrlila na Chramostovou snůšku nadávek. „Vykřičela všecku svou zlobu, za všechno a za všechny na mě. Nesnesla mé štěstí, nesnesla, že je bez angažmá, a já v Národním,“ vzpomíná Chramostová na střet s opilou Dvorskou. A tím to nekončilo…

„Ostuda, hanba, smutek a pocit křivdy za hloupé výčitky, že jsem dobře oblečená, že nevypadám stará, že my chartisti jsme teď slavní,“ popisuje pocity zesnulé kolegyně o dvanáct let starší Chramostová.

Od té doby mezi nimi panovala nevraživost a Dvorská se dál utápěla v chlastu.

Takže tedy Milenu Dvorskou vyhodili z divadla ihned po „sametu“. Přesto, že nebyla nikdy členkou KSČ a přesto, že organizovala stávku herců a celkově se výrazně angažovala během listopadových událostí.

Milena Dvorská z toho obvinila Chramostovou, jak sama Chramostová uvádí. Proč? Nějaký důvod to mít muselo, ne?

Mimochodem, řeči Chramostové jako „Vykřičela všecku svou zlobu, za všechno a za všechny na mě. Nesnesla mé štěstí, nesnesla, že je bez angažmá, a já v Národním“ a „Ostuda, hanba, smutek a pocit křivdy za hloupé výčitky, že jsem dobře oblečená, že nevypadám stará, že my chartisti jsme teď slavní,“, to je od Chramostové hodně velké ubožáctví mluvit o jiné ženě, že nebyla dobře oblečená, že vypadala stará a „nesnesla mé štěstí“…to je tedy vážně chucpe. Čím více čtu různá prohlášení Vlasty Chramostové, tím více mi připadá jako prolhaná osoba, který všechny okolo sebe špiní a obviňuje, jen aby sebe samotnou ukázala jen a jen v dobrém světle, jako když byl herec Miroslav Donutil někde dotázán na tu svoji rasistickou pohádku o rasově méněcenné bílé Sněhurce a odpověděl „Nikdo mi nic nevyčítal, jen ten opilec Brychta něco blábolil.“ (Nejde o citaci, ale opilec použito bylo a myslím ještě horší výrazy. Bylo to někde v živém rozhovoru.) Všimněte si také toho, jak Donutil používá znevážení osoby („opilec“) – a mimochodem, stejného triku se znevážením osoby používá i „novinář“, který zmíněné interview s Chramostovou o Mileně Dvorské dělal – nepíše o Dvorské „utápěla se v alkoholu“, píše „utápěla se v chlastu“ – proč ten expresívní výraz? Snaha dodat vážnosti a důvěryhodnosti disidentské šlechtě Chramostové znevážením Mileny Dvorské a snaha dodat na důvěryhodnosti historky tak, jak ji vypráví právě Chramostová?)

(K Mileně Dvorské: Tvrdošíjně odmítala podepsat v zimě roku 1977 Antichartu. Řediteli Divadla E. F. Buriana Josefu Větrovci řekla, že nemůže. Cítila nutnost osobně vysvětlit předsedkyni Svazu dramatických umělců Jiřině Švorcové, že nemůže odsoudit Chartu, když v ní jsou její přátelé. Nakonec však kapitulovala, rozplakala se a podepsala. Nevzpomínala na to nikdy ráda.

Také do událostí v listopadu 1989 se zapojila hned. Stávku, na níž se dohodli divadelníci se studenty, oznámila 18. listopadu na Václavském náměstí právě ona. Možná i proto tak těžce nesla, že zrovna ji připravily revoluční události o práci. Na půl roku pak skončila v podatelně na Hradě, kde třídila dopisy. Ještě se vrátila do obnoveného Divadla za branou II, které však záhy také prohrálo boj s ekonomickými podmínkami. Šla do důchodu. Konec citace)

Ale pojďme ještě hlouběji do minulosti. V roce 1950 si ve svých 24 letech Chramostová bere za manžela komunistického funkcionáře, ředitele Brněnského rozhlasu. Sama má angažmá v Divadle na Vinohradech, tehdy Divadla Československé armády. (Z důvodů vrozené herecké cudnosti není tento fakt o jméně „Divadlo Československé armády“ uveden na wikipedii u hesla Divadlo na Vinohradech.)

Herečkou tohoto divadla byla v té době i Jiřina Štěpničková, velká herecká hvězda již předválečného českého divadla a filmu. Ta byla v rámci operace Generální prevence vybrána mezi herci jako osoba, která bude exemplárně potrestána k vystrašení ostatních.

Na Jiřinu Štěpničkovou byla nastražena past a ona se pokusila o ilegální přechod hranice i se svým tehdy tříletým synem, pozdějším hercem Jiřím Štěpničkou. Byla zadržena a odsouzena k trestu odnětí svobody na 15 let. Odseděla si 10 let. Trest jí byl snížen na základě milosti prezidenta republiky, na základě opakovaných a vytrvalých žádostí o milost od její sestry i řady jejích hereckých a uměleckých kolegů (Martin Frič, Ladislav Pešek, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Dana Medřická a další – Chramostová mezi nimi chybí, jen tak mimochodem.)

Pozn.: Ironií osudu je skutečnost, že její syn, Jiří Štěpnička se kvůli roli Gottwalda v komunistickém seriálu ocitl v dlouhé nemilosti po listopadu 89, podobně jako další vynikající herec Vladimír Brabec kvůli (skvěle ztvárněné) roli majora Zemana. (Vladimír Brabec nikdy do KSČ nevstoupil, mimochodem. A v Cibulkových seznamech také není. Mimochodem. Na rozdíl od mnoha dnešních „morálních kompasů“.)

Její tehdejší kolegyně z vinohradského divadla měly podepsat petici za trest smrti. Konkrétní jména nepadla. Hovořilo se hlavně o Světle Amortové a Světle Svozilové, ale byly v tom namočené skoro všechny tehdejší herečky z Vinohrad. Tedy i Jiřina Jirásková.

Když Štěpničkovou v roce 1960 po osmi letech pustili z vězení, strávila prvního Silvestra právě u Jiráskové. Dala tím jasně najevo, že ji ze zrady nepodezírá. Na Jiráskovou se ale dlouho zlobil její syn, herec Jiří Štěpnička. „Jirka mi měl celý život za zlé, že jsem nepráskla ty lidi, kteří tu petici podepsali,“ přiznala v roce 2009 Jirásková.

Skoro všechny herečky z Divadla na Vinohradech? Tedy včetně Jiřiny Jiráskové. Nebo třeba včetně Vlasty Chramostové?

Vlasta Chramostová napsala po listopadu 89 paměti – poté, co se profláklo, že byla agentkou StB, tak dokonce uvažovala o sebevraždě, jak tvrdí, ale napsala raději paměti – které prý měly „přímo očistný vliv“ na její deprese.

Chramostová ve svých „pamětech“, ve kterých se tedy především sama před sebou očišťuje, spíše než že by skutečně vzpomínala, výslovně jmenuje čtyři herečky jako jediné, které petici za trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou podepsaly. Všechny čtyři jmenované spojuje to, že jsou již dávno mrtvé a že jejich děti nejsou v kumštu.

Její kolegové z Vinohradského divadla podepsali petici, v níž požadovali pro zlomenou Štěpničkovou trest nejvyšší, trest smrti! Údajně to byly Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. “Ani jedna z těchto žen, které opravdu nežádaly pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou nic menšího než trest smrti, ji nepřežila,” napsala ve své knize herečka Vlasta Chramostová.

Takže tedy – po listopadu 89 píše Chramostová knihu, aby sama sebe očistila poté, co byla zveřejněna její spolupráce s StB. Zde výslovně uvádí čtyři herečky, jako jediné autorky petice za trest smrti. Všechny čtyři spolehlivě mrtvé, tři z nich mrtvé již více než 30 let. Bez potomků herců, hereček nebo jiné branže. Takže z dnešních herců a hereček není obviněn nikdo, ani přes rodiče. Mrtvé herečky se už nemohou bránit a ze živých herců a hereček už po listopadu nikdo nevystoupí s tím, že Chramostová lže, protože to podepsaly nejen ty čtyři, ale i on sám/ona sama a Chramostová taky. (Naopak si každý bude „pamatovat“, že zrovínka on to osobně rozhodně nepodepsal a že už tehdy naopak velice jasně nesouhlasil. Milosrdné vzpomínky na vlastní lumpárny po 50 letech.)

Jiný zdroj uvádí, v souvislosti s Jiřinou Jiráskovou a její údajnou/možnou? účastí na žádosti trestu smrti pro Jiřinu Štěpničkovou:

Jirásková se odmítla nejprve vyjádřit. “V tehdejší době soubor divadla její pokus o přechod hranic odsoudil. Několik herců, Štěpničkové vrstevníků, se zúčastnilo soudního přelíčení, a je pravděpodobné, že donesli stanovisko stranického výboru. Víte, zdá se mi velmi nelogické, že by býval někdo žádal trest smrti za přechod hranic, protože to byl neadekvátní trest i tenkrát. Taky k němu nedošlo. Byla bych ráda, kdybychom o tom už nemluvily,” říká v Pátku LN a dodává: “Ta aféra, nepodložená fakty, mě vzrušila víc, než by se předpokládalo u člověka, který už má určitou zkušenost. Já o tom opravdu nic nevím.”

Herečka Vlasta Chramostová dodává: “Vím o tom víc než jiní a napíši o tom ve svých Pamětech.”

…písemný důkaz chybí

Podle Zemských novin (25. 1. ’99) vzpomíná Antonie Hegerlíková takto: “V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí všichni souhlasili. Ti dva byli Lída Vostrčilová a Josef Chvalina.” Hegerlíková se svým advokátem v roce 1968 se – podle svých slov – vydala pátrat po soudních spisech, ale žádný doklad, v němž by členové divadla žádali trest smrti, nenašla.

“Vím, že se na délce jejího věznění osazenstvo divadla ve větší či menší míře podílelo,” dodává Vedral.

“Že jsme odsuzovali odchod kohokoli za hranice, je samozřejmé. Ale že by se navrhoval trest smrti, je absurdní,” popírá i Jiřina Švorcová. Podle ní ji slova “trest smrti” vsunul do úst Josef Träger v rozhovoru se Štěpničkovou v roce 1968 pro Divadelní noviny, kdy jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně.

Někteří dokumentaristé a vyšetřovatelé Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu o existenci spisu v případu Jiřiny Štěpničkové věděli, ale spis k této kauze se údajně ztratil.

Věta “Vím o tom víc než jiní“je v dané souvislosti skoro na hranici přiznání se podřeknutím. Jakto, že o tom Chramostová ví víc než jiní? Byla přímo u toho? Pak asi nešlo o „partyzánskou“ akci čtyř hereček bez vědomí všech ostatních. Nebo si předem vytváří pozici nejvyšší autority „jak to píši já, tak to je a nikdo to nesmí jakkoli zpochybnit“. Proč? Je snad její verze zpochybnitelná, nebo přímo pochybná a proto musí být předem deklarována jako nezpochybnitelná?

Divadelní kritik Vladimír Just v České televizi v pořadu “21” dne 8. února tvrdil, že petice, žádající hereččinu smrt, byly dokonce čtyři. V televizi citoval z rozhovoru s Jiřinou Štěpničkovou z roku 1968, kde zmínka o listině žádající trest smrti je. Just, který kauzu letos otevřel v Divadelní revue, si je existencí rezoluce jistý. Neví však, kdo ji vlastně podepsal: “Známi jsou jen lidé, kteří se od ni distancovali. Byli to Josef Chvalina, Lída Vostrčilová, Rudolf Deyl ml. a Gustav Nezval.”

Svědci si radši nepamatují…

Chramostová opět není mezi těmi, kteří se distancovali od petice žádající trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou.

„Svědci si radši nepamatují“ – a kdo by si chtěl pamatovat? To je přeci mnohem lepší přijmout verzi „byly to 4 dnes již spolehlivě mrtvé herečky, jejichž děti nejsou našimi kolegy“. Chramostová tak svojí verzí nejen pokryla svoje možná nečisté svědomí, ale i všech ostatních. Tiché spiknutí spolupachatelů?

V této souvislosti mne obzvlášť pobavila následující zmínka:

Usnesení z příslušné schůze se však nikdy nenašlo, neboť stranický i odborářský archiv divadla se po Listopadu 1989 ztratil.

Svědomí národa. Chápete? Listopad, možná prosinec 89. Na náměstích řeční o tom, jak trpěli za komunistů, a potom večer po „demonstraci za demokracii a svobodu“ v divadlech potichu pálí archívní dokumenty, které je usvědčují z kolaborace s režimem.

Mnohem horší kolaborace než jaké se kdy dopustila drtivá většina obyvatel téhle země. Proto tahle „elita“ tolik nadává na obyčejné lidi, že prý se hrbili za komunistů, že jsou to zbabělci, že se zajímali jen o kus žvance. Protože tohle svoje hrbení se, svoji zbabělost, svůj zájem jen o kus žvance se snaží přenést na jiné a tak sami sebe „očistit“. Tehdy i dnes.

Chramostou chtějí ikonizovat, protože je jako oni. Patřila k jejich partě. Kavárna. Havlisté. Pravdoláskaři. „Elita“. Disidentská šlechta. Když bude oficiálně ikonizována Chramostová, potvrdí si kavárna svoji vlastní „čistotu“, „morálnost“, „nevinu“. A svoji moc prosadit svůj názor i proti názoru národa.

Ulice, národ měl a má svůj idol. Kavárna pro potvrzení vlastní moci a pro potvrzení vlastního „vyššího stavu“ (těch „vzdělaných“, „moudrých“ a „morálních“) musela ihned zaútočit na symbol ulice a snažit se jej přebít symbolem vlastním, pro ulici zcela cizím.

Válka „elit“ proti ulici už prostě probíhá i nad rakvemi.

Oba nadcházející pohřby tak budou navýsost politické a budou přímým obrazem boje mezi kavárnou a „ulicí“.

Na který půjdete vzdát úctu vy?

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (47 votes, average: 4,96 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky