Poselství z Červeného Hrádku

Třicáté výročí slavného projevu Milouše Jakeše z Červeného Hrádku s sebou nese příležitost si slavnostně zavzpomínat: jak ubohý se ten dříve krutý režim nakonec ukázal! Jakým stínem své původně strašlivé moci se stal! A jaká zoufalá postava stála v jeho čele! Jenže…!

Pocit samolibosti, který takové vzpomínky vzbuzují, je sice příjemný, ale skoro určitě zavádějící a možná i škodlivý. Některé kusy improvizovaného projevu Milouše Jakeše jsou bezesporu pitomé, ale pro řadu dalších platí, že forma zabila vnímání obsahu. Odmyslíme-li si totiž ono blekotání a neuspořádanost, hodně postřehů trefilo do černého. Jako diagnóza stavu pozdně normalizační ČSSR je ve skutečnosti Jakešův projev docela přesný.

Komunistický blok roku 1989 bojoval hlavně sám se sebou. Extrémně neefektivní státní investice a výdaje. Nutnost doplňovat základní infrastrukturu státních a národních podniků režimu nepřátelskými soukromníky – malopodnikateli. Zadlužování vůči západním státům, které půjčky ve tvrdé měně podmiňovaly politikou „cukru a biče“ zejména v oblasti lidských práv. Ideologicky podložené rovnostářství, které podlamovalo důvěru lidí ve spravedlnost systému. Nemožnost otevřeně kritizovat „bratrské socialistické státy“. Nepřirozená stabilita kádrů, při které na téže židli seděli desítky let ti samí lidé, nebo si jen vyměňovali židle mezi sebou, bez ohledu na kvalitu. Citlivá národnostní otázka, kdy určitý počet vedoucích osob museli být Slováci za každou cenu. Neefektivita průmyslu řízeného stranou shora.

A víte co? O všech těchto věcech se mezi tím blekotáním o bojlerech a o Zagorce v tom legendárním projevu mluví. A skutečně to byly ty názory, které nakonec režim udolaly daleko spolehlivěji než slavná replika o kůlu v plotě. Protože neosobní ekonomické a politické síly se žádnými slovy zastavit nedají a pendreky policejních jednotek vůči nim také fungují jen v omezené míře.

Od tehdejší doby se lišíme minimálně ve dvou věcech: existuje silný soukromý sektor a svoboda projevu je daleko větší než tehdy. Jsou sice aktivisté, kteří ze všech sil bojují za to, aby ji maximálně omezili, ale ještě neuspěli tak drtivě, jako tehdejší komunistický režim. I když utopismus, který za jejich představami stojí, je dost podobný tomu, který kdysi usiloval o beztřídní společnost.

Ale ve státním sektoru se spousta Jakešem jmenovaných problémů nevyřešila, jenom trochu změnily tvář. Na národní úrovni i nad ní. Extrémně neefektivní investice a výdaje: je skutečně lepší financovat ze státního rozpočtu Genderovou expertní komoru než VUML? Proč počet úředníků neustále roste? Zadlužování: problém skoro celé Evropy. Nutnost chodit s prosíkem za režimy, které mají jiné hodnoty, zato hodně peněz: splněno, nebo proč se jinak tolik politiků klaní v pase před Saúdskou Arábií, Katarem či Čínou, když ne kvůli penězům? Wahhábisty tolerujeme v evropských mešitách ze stejného důvodu, jako kdysi soudruzi museli pustit z vězení Václava Havla. Ne z upřímného přesvědčení, ale proto, že je zaštiťují bohaté státy – v případě wahhábismu tedy ropné monarchie, na jejichž ekonomické přízni nám záleží. A proč nám na nich záleží? Protože naše vlastní hospodářství jsou dýchavičná a dvě procenta ročně se považují za solidní růst.

A dále: nemožnost otevřeně kritizovat „bratrské státy“? Zkuste být kritický vůči Macronovi nebo Merkelové – snadno dostanete nálepku zrádného a nenávistného trolla na Putinově výplatní pásce. Nepřirozená stabilita kádrů? Jak dlouho už potkáváme v novinách Guye Verhofstadta nebo Franse Timmermanse? Citlivá národnostní otázka? Touhle chorobou trpí EU taky; oficiálně nadnárodní klub je ve skutečnosti supercitlivý na to, kolik je nahoře Francouzů či Němců a státní příslušnost hraje v obsazování různých křesel dost zásadní roli.

Milouš Jakeš byl nevzdělaný a na verbální projev měl přímo antitalent, ale dokázal tyhle problémy v ČSSR aspoň pojmenovat, i když za zavřenými dveřmi. V podstatě bych byl rád, kdyby něco podobného uniklo ze Strakovy akademie nebo ze Štrasburku. Bylo by to aspoň potvrzení, že někdo nahoře vnímá realitu tak, jak je.

Autor: Marian Kechlibar