Pohádka z dávných časů…

Jednoho dne ale přiběhl z lesa otrhaný obchodník a zoufale křičel, že v lese je nějaké velké zvíře, které napadlo jeho vozy a sežralo nejen náklad, ale zabilo i skoro všechny vozky. Nejstarší lovec moudře pokýval hlavou a pravil, že jde o obávaného medvěda, o jakém mu kdysi vyprávěl jeho děd.

Vzpomínal, že kdysi takhle medvěd pozabíjel třetinu obchodníků a než skončil, přišla prý na obě vesnice taková bída, že nebylo skoro co jíst, a navíc obě vesnice se do sebe pustily v opravdu kruté válce, kdy si jedna myslela, že jí patří obilí té druhé a druhá naopak měla právo na mouku ze svého obilí.

To když lidé slyšeli tak se zhrozili!

Kdo by také chtěl bídu a válku?

Nyní sice většinou mají pušky, a i cesta se výrazně zlepšila, co se obchodníci složili a postavili zábradlí u nejhorších úseků u roklí.

Ale to víte, i když máte pušku, tak vlka nebo medvěda často netrefíte a k nehodě občas jako na potvoru dojde tam, kde zábradlí už není.

I tak se v obou vesnicích rozhodli, že když je cesta tak nebezpečná, tak po ní zakážou jezdit. Tím se zachrání mnoho životů, a i kdyby se zachránil jen jeden, tak to přece za tu chvíli nepohodlí stojí. Bez masa nebo piva a chleba se přece chvíli vydržet dá.

No ne?

A jak řekli, tak udělali. Koneckonců zásoby masa i piva nějaké jsou. Mlýn má dokonce i spoustu obilí, které ještě nestihl umlít, a tak se rozhodli, že co je ve mlýně paří lesní vesnici, a tak ani s moukou nějaký čas nebudou starosti.

Opravdu to chvíli fungovalo. Nebyli žádní mrtví, ani zničené zboží z cest mezi vesnicemi a jíst i pít bylo pořád co.

Jenže po čase v lesní vesnici už nikdo nechtěl kupovat dřevo, protože prken i trámů bylo všude dost a každý co potřeboval, už měl postavené nebo opravené. Tak se zastavila pila. Tamní dělníci byli najednou bez peněz, stejně jako dřevorubci.

Kteří tak sice přišli o riziko práce v první linii v lese, kde je sem tam napadl nejen vlk, nebo nový medvěd, ale občas je zabil i padající strom, ale najednou neměli ani na ty zbytky piva, které se v místní hospodě ještě dopíjely. A protože lesní dělníci a lovci tvořili hlavní sílu hostů v místní hospodě, zavřel i hospodský. Kromě hospodského byla najednou bez peněz i místní kutálka, která po večerech v hospodě dřevorubcům vyhrávala.

Ve druhé vesnici to bylo podobné, piva bylo sice pořád dost, ale místní řemeslníci nemohli nic stavět, protože byli bez prken, pekaři neměli z čeho péct, protože zase neměli mouku a tak o práci přicházelo víc a víc lidí. A začali pochopitelně reptat. Ozývaly se hlasy, jak to, že nám ti hajzlové z lesa ukradli obilí a mouku?! Ta je přece po právu naše?! Pivovarníci zase museli zavřít, protože hospoda v lese přestala brát pivo, protože bylo zakázáno chodit přes les a navíc výrazně méně se pilo i v hospodě na palouku, protože pekaři a stavební dělníci ve vesnici v polích už také neměli peníze, tak jeden pivovar zavřel úplně a druhý jel jen jeden den v týdnu.

Ti v lese zas poté co domleli poslední zrnko a zavřel i tamní pekař, který neměl nejen z čeho péct, ale už ani neměl komu prodávat, protože většina lidí ve vesnici už neměla práci.

Sice se ozývaly hlasy, že by se cesty přes les měly opět povolit a starostové by měli odvolat vojáky, kteří na okrajích lesa stále hlídkovali, aby si nikdo netroufl přes les jít. Ale starostové byli s touto situací poměrně spokojení, protože čas od času vojáci obou vesnic přece jen přes les něco pronesli. A protože si starostové vymohli, že s věcmi takto pronesenými mohou obchodovat pouze oni. Protože v takové nouzi nemohou přece obchodníci kšeftovat s moukou nebo dřevem, jak se jim zamane, tak prodávali tu pivo tu prkna svým kamarádům. Jeden ze starostů dokonce ukecal hospodského, aby mu za zlomek ceny prodal jeho hospodu, protože je beztak před krachem, ale starosta si dobře pamatoval, že hospodský mu svědčil na nedávné svatbě, a tak mu tím vlastně prokáže službu. Hospodský bude mít něco peněz a starosta do budoucna hospodu.

Takže starostové neustále hřímali, jak je nebezpečné chodit přes les a nevíme, jestli už medvěd umřel hlady, nebo ulehl k zimnímu spánku a jen blázen by riskoval život, když se starosta tak dobře stará.

Po čase přestali mít starostové i peníze na vojáky, a tak jim poradili, ať si čas od času přejdou přes les do druhé vesnice vzít si, co potřebují. Což se ani jedné z vesnic moc nelíbilo, a tak se semlela zase ta lítá řež, o které vyprávěl děda toho starého lovce.

Nikoho už nezajímaly řeči o tom, že riziko k životu tak nějak patří a že lidé nyní umírají nejen hlady, ale i ve zbytečných šarvátkách o zboží z druhé vesnice.

Zachránili jsme přece spoustu obchodníků před medvědem.

Sice umřelo víc lidí, ale starostové na tom zbohatli a nyní vlastní nejen hospody, ale i pilu a pivovar. Po čase, který byl potřeba přesně na to, aby takto výhodně získali, co potřebovali, cesty přes les opět povolili, protože přece je jasné, že něco dělat museli, ale na medvěda jsou beztak krátcí a obchodníci a pocestní prostě tu a tam umřou, a co?

Buďte rádi, že jsme proti tomu něco dělali a alespoň část obchodníků jsme zachránili, teď se ale snažte zaplatit dluhy, které si mezi sebou obě vesnice nadělaly, když starostové řídili obchod. A tak z každého výdělku nyní musí jak dřevorubci, tak pekaři či lovci odvádět vyšší daň. Pivovary a hospody ne, protože ty už řídí starostové a ukázalo se, že to jsou klíčové budovy v obou vesnicích, a tak je zproštění od daní přece rozumný krok.

Nebo ne?

Mohl ten příběh dopadnout jinak? Jak?

• Forbelský David