Pohádka o velkém zlobivém Genderu

Být někým jiným

Musíme ale ocenit, že nám podobné „feministky“ veřejně předkládají vlastní psychoanalýzu a sebereflexi vlastních traumat. Jsou to nadané a inteligentní princezny na cestě sebepoznání. Ne, že bych byl urputný zastánce konzervativní rodiny, nebo naopak kolektivní péče. Chtěl bych jen upozornit, že osobní traumata a bolest mají transformační potenciál. Ten je však také osobní. Není potřeba nutit celé společnosti názor, že všechny princezny mentálně drtí archetyp otce násilníka, zlý patriarchát a toxická maskulinita. Je jasné, o co jde. Bez své rodiny by možná nějaká další „Sophie“ byla jinou a lepší Sophií. Lákavá nabídka. Být někým jiným je zásadní téma dnešní pohádky.

Stává se svět skutečně lepším, když si princ musí vyjasňovat před záchranou princezny své pohlaví? Má vůbec význam princeznu „zachraňovat“? Nebude svět láskyplnější, když budeme všichni rozumět tomu, že můžeme být hned „všesexuální“ a neponižovat udatné princezny nekorektní záchranou? Princezny už prý nepotřebují prince, to by byl přece traumatický vztah hned od začátku. Zrušme dětem ty manipulativní pohádky! Princezny už nejsou. Byly tak ubohé…

Princ nemá usilovat o sebepoznání! Vstřebávat odolnost, sílu a výdrž. Kumulovat zkušenost a dozrávat tak k moudrosti. To je jen trapné dokazování si toxické maskulinity. Dnes má stačit mladým identifikace s mentálním konstruktem progresivistických inovátorů duševního zdraví. Jakési přechodové rituály a zkušenosti jsou analogový pravěk. Stačí počkat doma s plyšákem, až princezna sama přicválá? Jenže ta už je sama sebou nebo se zrovna stává „něčím“ jiným. Nepřijíždí a čekání se prodlužuje. Nemá smysl se ve vztazích „traumatizovat“ a poznávat. Dnes můžete skočit hned na úroveň ideálu. Takže lepší plyšák v hrsti než trauma s princeznou na střeše.

Nevědomí

Prince přepadá zvláštní myšlenka. Neví kde se vzala. Žádný aktivista, odborník, politik mu ji totiž nedoporučil. Co kdyby se Ona náhodou transformovala v temnou čarodějnickou potvoru? Krotit takové síly plyšákem půjde těžko. Nejspíš by prince stejně sežrala. Naše společnost tvrdí, že princátko a princeznička se můžou stát předčasně králem a královnou? Cena, kterou je potřeba zaplatit za tenhle trik, je v některých případech příliš vysoká.

Freudovsko-Jungiánské srandičky v téhle chvíli ale vynecháme. Snížíme tím riziko, aby ultra feministky ve snech nestrašila genocida všeho mužského. V překladu rodičovského, rodinného a generačně konzervativního.

Spokojme se teď s tím, že Zlo bylo identifikováno. Rodina a malý počet pohlaví. Pro některé psychoterapeuty a psychoanalytiky žádné zděšení, ale kupa „šamanské“ práce. Máte můj obdiv. Mnoho sexuality, málo sexuality, jiná sexualita, špatná sexualita, žádná sexualita, toxická, traumatická. Jednoduše sexualita.

Kde je tedy schováno štěstí, když máme tak pestrý výběr? Proč zaznamenáváme tak masivní nárůst duševních poruch, poruch pohlavní identity a genderových dysforií? V mnoha příbězích už dokonce touhu změnit se zpět do „původního stavu“! Co se ve skutečnosti skrývá pod neustále předkládanou sexualizací všeho a touhou stát se někým jiným? Je stav ve společnosti příčina nebo následek? To je druhé téma.

Náhradní řešení

Rezignace na cestu prince a princezny životem přináší na scénu náhradní řešení. To je trochu problém. Nevystavením se zkoušce princ kastruje sám sebe vyvolávajíc temné síly, kterým nerozumí. Má strach. Princezna nic nepotřebuje, oddává se skupinové péči přátel, nebo zůstává sama v depresivně-katatonickém stavu. Nevystavuje zkoušce svou ženskost. Je snesitelnější mít depresi než „interagovat“ s princem a cítit se u toho nepříjemně. Má strach. Kolektivní vztahy a péče jsou samozřejmě osvěžující, inspirativní a růstové. Přesto může přijít niterná osobní trýzeň. Zvláštní že?

Společnost (okolí) navíc oba ujišťuje, že to, jak se cítí, je v pořádku. Máme si myslet, že okolí a většinová společnost je vždy zdravá a má pravdu? Můžeme. Tímto myšlením však nezískáváme žádnou kontrolu nad silami, které v člověku dřímají a které má za úkol v sobě vyřešit princ i princezna, než se může stát králem a královnou. Jsou prostě osobní a náleží k vlastnímu individuálnímu Já.

„… někdy se poměr psychiatricky nemocných členů ve skupině může příliš navýšit, takže zdravé prvky je i při svém souhrnu zdraví nemohou unést. Pak se sama sociální jednotka stává psychiatrickým případem.“ D.W. Winnicott

Oba se dostávají k psychiatrické, sexuologické a psychoterapeutické péči. Pokud odborník potvrzuje princezně a princi jejich stav, je sám nemocný a nekompetentní. Nerozlišuje potvrzování a přijetí. Navíc je sexualita prý politicky citlivé téma. Média a politika. Nabídka a poptávka. Snad v téhle oblasti neklesne počet zdravých prvků k nule. To by znamenalo katastrofu. Po procitnutí individuálního Já z “kolektivně sdíleného zdraví” už návrat k původnímu stavu nemusí být možný. Na výběr zůstane jen cesta diagnostickým manuálem duševních poruch naší kultury. Bez hledání a analýzy může být v mnoha případech vítězem právě povrchnost dodávaná sociální jednotkou, která se sama stala psychiatrickým případem.